Giganetiketa

O tom, že řada začínajících uživatelů Internetu neovládá základní pravidla pro zacházení s elektronickou poštou, myslím, nebude mezi čtenáři Lupy větších pochyb. Ostatně, své o tom již zde napsal třeba Petr Staníček a Zbyněk Novotný si zase včera zapolemizoval s radami téhož účelu od ministerstva informatiky pro státní úředníky. S emailem se zkrátka v počátcích seznamování s Internetem potýká každý a s emaily toho, kdo si myslí, že to na něj nikdy neplatilo, se nejspíš dosud potýkají jejich příjemci.

Základní pravidla pro slušné chování nejen v emailové komunikaci přitom stanovuje již poměrně letitý, volný soubor doporučení pod obecným názvem netiketa (z anglického spojení slov „net“ a „etiquette“, tedy „síť“ a „etiketa“). Pro elektronickou poštu se v třeba ní můžete dočíst, že není dobré používat urážlivý či uspěchaný přístup a naopak respektovat člověka na „druhém konci drátu.“ V emailových konferencích se zase nedoporučuje ptát se na věci, která je možné najít v archivu, nedržet se právě probíraného tématu či se podepisovat na půl stránky.

Internet se po zásluze šíří mezi veškeré vrstvy obyvatelstva, a ačkoliv tento pokrok v České republice dosud nenasadil snad ani důstojné tempo, život a jeho projevy na místních webech to poznamenává více než znatelně. Diskuse se plní, ovšem pohříchu často povrchními, nesmyslnými či rovnou sprostými příspěvky, syndrom „prvňáků“ se jako nakažlivá memetická choroba rozšířil prakticky na každý zpravodajský web a nově příchozí čtenáři, navyklí ze svého dosavadního mediálního prostředí na primárně zábavní obsah, si vynucují jeho přítomnost na stránkách i dosud poměrně seriozních serverů. Není divu, že leckterý geek při tom pohledu sahá, rozčilen, až ke kdysi kacířským myšlenkám.

A jak do těchto úvah zapadá gigabajtový freemail? Inu, docela jednoduše. Jak bravurně popsal v již výše zmíněné glose Petr Staníček, tak poněkud neostře ohraničená skupina korporátních emailistů bez nejmenších zábran využívá obvykle málo limitované technické prostředky své firmy na samý pokraj. Posílají obrovské přílohy (často v podobě obrázku ve Wordu) netušíce, že příjemce vně jejich společnost nemusí disponovat takovou konektivitou, aby si jejich balík mohl vůbec vyzvednout. Uživatelé freemailů jsou zase navyklí přidělenou kapacitu užívat naplno („je to přece zadarmo“) a každý další megabajt jim přijde náramně vhod. Od masivního rozšíření korporátní anti-netikety nás tedy patrně dělí jen poslední překážka, kterou je pomalá poslední míle, která obvykle vede k domácím uživatelům. Neveselý to podnět k zamyšlení pro zastánce co nejrychlejšího rozšíření vysokorychlostního Internetu do každé vesnice :)