Hlavní roli sehrála neutěšená situace na federální a později české telekomunikační scéně, kdy kvůli neuvážené státní politice a několika rozhodnutím, jež dnes s odstupem doby nelze hodnotit jinak než jako nešťastná, nedošlo k rozvoji Internetu tak rychle jako v zemích EU, natož jako v USA. Ztrátu českého Internetu na Internet celosvětový původně řada analytiků odhadovala na řádově čtyři až pět let, nyní převažuje názor, že se ji podařilo stáhnout na tři roky, v některých odvětvích (například internetová reklama) snad i na dobu kratší.
Přesto je tato propast příliš velká a české firmy i nadále znevýhodňuje před evropskou a zejména před americkou konkurencí. Nicméně se najdou i české firmy, které se s tímto handicapem dokázaly vypořádat, zpravidla jsou to ale technologické a vývojářské firmy, o nichž tato historie nepojednává. Pro firmy podnikající přímo na Internetu (poskytovatelé obsahu nebo připojení) bylo toto jimi nezaviněné zpoždění bohužel faktorem limitujícím, někdy i smrtícím. V procesu akvizic přicházejících do České republiky s přelomem let 1999/2000 pro ně nezbylo místo jako pro pohlcovatele, ale pouze jako pro pohlcované.
Pokud bychom měli hovořit o oněch limitujících faktorech jako o konkrétních veličinách, jsou zde dva hlavní, k jejichž vzniku vedlo vícero příčin:
- stav telekomunikační sítě v České republice spolu se státem garantovaným monopolem na provoz jednotné telefonní sítě;
- státem garantovaný monopol na provozování veřejné datové sítě, jíž je svojí povahou i Internet.
Následující podkapitoly by nám měly v kostce přiblížit situaci na českém telekomunikačním trhu tak, abychom mohli pochopit jeho obtížnou situaci a celou řadu kompromisů či rozhodnutí, jež bylo potřeba přijmout. Je také dobré mít na paměti, že tato situace v některých bodech přetrvává a dosud trh ovlivňuje, a rychlé změny se nelze nadít.
Stav telekomunikační sítě v ČR v devadesátých letech
Telekomunikace v roce 1990 (po pádu komunistického režimu) představovaly telekomunikační síť Správy pošt a telekomunikací – pozdějšího SPT Telecom. Tato síť byla v dezolátním stavu – naprostou většinu jejích tras představovaly měděné kabely a zoufale zastaralé analogové ústředny s mechanickými voliči, z nichž ty nejstarší měly již čtyřicet křížků, a nebylo daleko pravdě moje tvrzení, že některé hovory přenášely ještě pro Hitlera.
Je třeba si také uvědomit, že většina těchto ústředen a techniky nepředstavovala výrobky západní provenience, ale výrobky RVHP – tedy východního bloku. Maďarské, české a polské ústředny a síťové prvky byly již v roce 1990 beznadějně zastaralé oproti západnímu průměru. Je také nutno mít na paměti, že telekomunikační síť velmi výrazně trpěla špatnou organizací a strukturou – byla místa, kde se na telefony čekalo dvacet let, a v jiných neprioritních oblastech bylo telefonů nadbytek. Do některých částí republiky (např. Bruntálsko) se nedalo dovolat bez pomoci spojovatelky, v ostatních místech bylo třeba zkoušet číslo vytáčet několikrát, protože kapacity ústředen a telefonních linek nestačily zvyšujícím se požadavkům. Česká republika představovala zemi s jedním z nejvyšších počtů nevyřízených žádostí o přidělení telefonní stanice.
Počátkem devadesátých let tedy nebyla česká telekomunikační infrastruktura vůbec připravena na jakékoliv vyšší používání datových služeb a měla velké problémy se zajištěním základních telekomunikačních hovorů či pouhého faxování. Dnes, když lidská paměť právě tyto detaily zasunula do oblasti zapomnění, mnozí s nostalgií vzpomínají na hovory placené paušální částkou jedna koruna za fakticky libovolnou délku – málokdo ale vzpomene, jak úděsná kvalita hovorů tehdy byla a jak dramaticky se to projevilo s nástupem faxů. Ty trpěly ještě v polovině devadesátých let velmi mizernou kvalitou přenosu.
Spolu se zvyšováním kvality sítě přicházelo i radikální zvyšování ceny za telefonní hovorné a spolu s tím i pochybnosti, zda jde o oprávněně účtovanou cenu odrážející skutečné náklady, nebo zda jde pouze o zneužívání monopolního postavení. Tyto pochybnosti spolu vyvrcholily, jak již bylo zmíněno, na podzim roku 1998 do akce Internet proti monopolu a v následujících letech ještě k několika akcím a protestům i internetových providerů vůči SPT Telecomu. Protože jde o velmi důležitou kapitolu historie českého Internetu, budeme se jí věnovat, až přijde její čas a místo.
Monopol SPT Telecom na provozování telefonní sítě a strategický partner TelSource
Vláda si se systematickým řešením telekomunikační problematiky dala načas. Zatímco ve vyspělém světě patří konsolidace a rozvoj telekomunikací k prioritě číslo jedna, v České republice teprve po dvou letech od revoluce vláda vydala svoje resumé představ, jak naložit s telekomunikacemi, a tyto představy započala aplikovat.
Součástí těchto představ byla privatizace SPT Telecom jako jediného provozovatele obecně dostupných telekomunikačních sítí. Vzhledem k tomu, že v té době vláda představovaná Václavem Klausem a Karlem Dybou, tehdejšími špičkami ODS, horovala pro prodej podílů podniků do soukromých rukou – a to pokud možno zahraničních, byla při privatizaci SPT Telecomu zamítnuta „česká cesta“ – tedy privatizace SPT Telecomu do českých rukou, kdy nutné investice by dodaly tehdy ještě investičně ochotné české banky.
Česká cesta padla a ze všech zahraničních nabídek byl zvolen TelSource, tedy společný podnik PTT Holandsko a Swisscomm Švýcarsko. Paradoxem je, že český stát v touze po urychlené privatizaci SPT Telecomu předal vlajkovou loď informačního průmyslu do rukou dvou státních firem. V PTT Holandsko (dnešní KPN) i Swisscomu má totiž majoritní podíl stát a tyto dvě firmy patří mezi největší konzervativce telekomunikací v Evropě.
Privatizace SPT Telecom nebyla jednoduchou záležitostí. Spor o volbu mezi českou cestou a „strategickým partnerem“ zaměstnával vládu poměrně dlouho, než tehdejší šéf privatizace Karel Dyba podle legendy prohlásil, že pokud nebude vybrán „strategický partner“, tak se oběsí. Vláda tehdy dala přednost zahraničnímu partnerovi před vidinou pohupující se Dybovy mrtvoly ve Strakově akademii. Tím bylo rozhodnuto.
Zajímavých je ovšem několik detailů, jež jsou pro další dění podstatné a které vyprovokovaly až rozsáhlé povstání proti SPT Telecom, vrcholící zmíněnou akcí Internet proti monopolu. Tyto detaily se podepsaly především na dostupnosti Internetu pro domácnosti a soukromé uživatele, ve svém dopadu se ale dotkly i celého internetového odvětví.
Především: vláda původně nezamýšlela udělit SPT Telecom exklusivitu v tak velkém rozsahu – monopol měl mít na mezinárodní a meziměstská spojení, místní hovory měly být plně liberalizované. Jasně to vyplývá z usnesení vlády č. 428 z 10/6 1994, kde se říká: „Akciové společnosti SPT Telecom bude do konce roku 2000 poskytnuta exklusivita na provozování meziměstských a mezinárodních telefonních služeb.“ V jasném protikladu proti tomu stojí Pověření pro SPT Telecom vydané Karlem Dybou, kde se říká, že „nebudou vydána nová pověření na poskytování místní telefonní služby (…).“. V rozporu s vládním usnesením najednou Karel Dyba souhlasí s exklusivitou i v místních telefonních službách, zcela opomíjeje předchozí vládní usnesení.
