Zda bylo toto řešení moudré, není dnes stále ještě snadné objektivně posoudit. Je třeba si uvědomit, že nutnost obecné dostupnosti služeb, kterou SPT Telecomu ukládá zákon, znamená opravdu mít telefony všude, kde je někdo vyžaduje – tedy i v horské vesničce, kam se potáhnou radiem nebo kabelovým kladem za několik milionů korun. Monopol má zde své opodstatnění, protože SPT Telecom vybuduje svoji síť dříve, než na trh budou puštěni konkurenti. Konkurenti se totiž nebudou zajímat o babičku v Podkrkonoší, ale především o firmy, a rozvoj jejich infrastruktury bude tedy mnohem rychlejší, protože velké a lukrativní firmy se koncentrují ve velkých městech a ta je poměrně jednoduché propojit.
Varianta udělení monopolu je obecně obvyklá – existovala v USA pro AT&T, v Německu i ve Francii, prostě všude. Všude také intenzivní investice státního operátora do infrastruktury probíhaly o několik let dříve a v zemích EU skončil monopol státních operátorů k 1. lednu 1998. Je tedy spravedlivé poznamenat, že v tomto se česká praxe od zahraničních zvyklostí nelišila. Je ale také dobré poznamenat, že postupem času se ukázala nepřesvědčivost nezbytnosti monopolu. To ale v roce 1994 mohl tušit jen málokdo a první tyto postřehy byly zřejmé v roce 1996, kdy Evropa začala diskutovat o telekomunikacích zítřka a v plné nahotě se projevila neschopnost státních operátorů reagovat.
U monopolu ovšem ještě zůstaneme, jakkoliv jeho opodstatnění a zkušenosti s ním jsou věcí debaty.
Krajně spekulativní je i smlouva mezi TelSource, Fondem národního majetku (majitelem velké části SPT Telecom) a SPT Telecom uzavřená v roce 1994 (dále jen Smlouva). Tato Smlouva byla dlouho označována za neveřejnou a nebyla publikována. Až bouřlivá diskuse koncem devadesátých let, kdy obsah této Smlouvy zveřejnila internetová média Neviditelný pes a Mobil.cz, přinutila vládu i TelSoruce ke změně postoje a větší část Smlouvy byla publikována, aniž by se prokázaly předchozí argumenty a obavy ze zveřejnění jako opodstatněné.
TelSource se také jako minoritní akcionář a oficiální strategický partner dostal do výhodných pozic – ve většině rozhodujících orgánech SPT Telecom dostal většinu křesel, v provozním výboru fakticky rozhodujícím o cenách má tři křesla z pěti. Je hezké, že generálním ředitelem SPT Telecomu byl Čech Svatoslav Novák; faktická moc ale spadala na jeho zástupce Bessela Koka, zastupujícího TelSource. Na tom ale v podobných strategických partnerstvích nebylo mnoho divného, strategický partner zpravidla získává rozhodující slovo právě kvůli svým zkušenostem.
Jenže celé působení TelSource v SPT Telecom poznamenávaly skandály. V roce 1997 začaly Lidové noviny na titulní stránce přetřásat skandál s údajným dvousetmilionovým úplatkem, který měl na švýcarské konto ODS složit TelSource. Podobné informace o úplatcích vedoucí k nejrůznějším špičkám TelSource a ODS proskakovaly od té doby pravidelně a situace došla tak daleko, že se úplatkářskou aférou začal zabývat i nizozemský parlament a i v České republice byla ustavena parlamentní komise. Úplatkářské aféry týkající se SPT Telecom pojednáme v samostatné části, protože jde o zajímavý dobový kolorit. K onomu koloritu doby a jako doklad vyspělosti české politické scény patří i to, že ani z nizozemského vyšetřování událostí nebyla vyvozena základní politická či mravní zodpovědnost, když už k zodpovědnosti trestní nebyl dostatek vůle.
Součástí Smlouvy je také dohoda o zvyšování cen – SPT Telecom není oprávněn zvýšit ceny v průměru o více než čtyři procenta a zároveň je zavázán k „rebalancingu“, tedy k odstranění dotování cen místních hovorů z hovorů mezinárodních. Součástí smlouvy je i tarifní formule, která na dvaceti sedmi stranách podrobně vypočítává, jak se dojde k tomu, kterak cenu navýšit. Dlužno podotknout, že tarifní formule byla natolik elastická, že do čtyřprocentního zvýšení lze vměstnat ledasco, a to je ještě třeba přihlédnout k možné manipulaci a odpočtu inflace. Svoji schopnost pracovat s čísly prokázal SPT Telecom svojí chystanou cenovou změnou na rok 1999.
Dalším důležitým argumentem pro vstup strategického partnera mělo být know-how, které měl TelSource do SPT Telecom vložit. Zde již výsledek známe – totální krach a propad této myšlenky je evidentní. Know-how totiž nelze zaměnit s kilometry optických kabelů položených do země ani s počtem připojených stanic. To je pouze otázka peněz k zaplacení externího dodavatele a firmy. Know-how se mělo primárně projevit tam, kde se nejvíce čekalo a kde se situace teprve dnes postupně zlepšuje pod tlakem počínajícího konkurenčního prostředí. Know-how se mělo se projevit v oblasti billingu, tedy účtování, v oblasti customer care – tedy péče o zákazníky. Zatímco natáhnout dva palce tlustý optický kabel mezi Prahou a Brnem si žádá – vulgárně řečeno – pár bagrů a hromadu peněz na kopáče, naučit desetiletím reálného socialismu cepované úředníky chovat se k zákazníkům jako k zákazníkům je právě to know-how, které se nedá koupit. Zde se skutečně předpokládá, že přijedou specialisté od strategického partnera a zahájí dlouhodobý ozdravný program. Nestalo se tak – patrně i proto, že služby zákazníkům v PTT Holandsko byly tehdy tradičně na mizerné úrovni a v hodnocení kvality služeb po dlouhou dobu holandský operátor pokulhával za svým francouzským a německým protějškem. Signifikantní problémy s kvalitou zákaznického servisu, likvidací reklamací i postupem vůči neplatičům SPT Telecom měl až do konce devadesátých let.
Důležité je, že za některé body smlouvy, které SPT Telecom prokazatelně nesplnil i podle názoru ČTÚ, jakožto regulátora trhu, byl SPT Telecom penalizován. Ve většině případů se ale SPT Telecom odvolal a jednání o nesplnění závazků vyplývajících ze Smlouvy se buďto táhne, nebo bylo založeno.
Skutečnost, že TelSource není schopen dlouhodobě dostát mnoha závazkům vyplývajícím ze Smlouvy, především pak tváří v tvář skutečnosti, že TelSource a jeho vlastníkům KPN (bývalý PTT Holandsko) a Swisscomu se nepodařilo zformovat globální telekomunikační alianci a Českou republiku proměnit v středoevropské telekomunikační centrum, jak se zavazuje ve Smlouvě, znamenala pro TelSource rozčarování, a tak již koncem roku 1999 započlo přehodnocování záměrů obou partnerů TelSource ve střední a východní Evropě. Pokles hodnoty telekomunikačních titulů na akciových trzích v průběhu roku 2000 pak tomuto přemýšlení dal další impuls, a tak 5. června 2001 náměstkyně ministra dopravy a spojů Marcela Gurlichová oznamuje, že v chystané privatizaci Českého Telecomu bude prodáváno celkem 51 procent akcií Českého Telecomu a v tomto balíku akcií bude i podíl TelSource. Definitivní odchod TelSource z Českého Telecomu lze tedy očekávat do poloviny roku 2002.