V posledních dvou letech jsem z pozice zakladatele IT agentury SiVe mluvil s desítkami zakladatelů evropských technologických firem. Mnozí z nich začínali s ambicí změnit svět, ale končí frustrováni z regulací, grantových schémat a nekonečných procesů. Někteří už to vzdali a přestěhovali firmu do USA, kde dostali investici během prvních tří týdnů, zatímco v Praze nebo Berlíně na odpověď čekali přes půl roku. Evropu přitom netrápí nedostatek talentu ani nápadů. Trápí ji něco horšího, a sice chronický strach z rizika, který se stal součástí našeho DNA.
Když se bavím s manažery technologických firem v Praze, Berlíně nebo Vídni, slyším stále stejnou větu: „Nechceme riskovat.“ Ne v tom smyslu, že by se báli podnikat. Bojí se rozhodnout. Bojí se udělat krok, který není schválený, zajištěný a pokrytý právníkem, tabulkou a grantem. A právě tahle neochota riskovat, která se v Evropě rozlézá jako jed, je důvodem, proč se náš kontinent pomalu stává technologickým muzeem.
Přitom schopnost riskovat kdysi byla součástí naší kultury. Evropa stála u zrodu průmyslové revoluce, internetu i osobních počítačů. Jenže posledních 20 let se z kontinentu inovátorů stává kontinent regulátorů. Každý nový nápad se nejdřív musí vejít do formuláře. Každý startup se musí vejít do grantového rámce. Každý projekt musí projít schvalovacím kolečkem, které spolehlivě zabije veškerý moment překvapení a s ním i dravost. Náš problém není nedostatek talentu ani kapitálu. Je to dnes už zakořeněná kulturní neochota riskovat.
Odvahu nahradila opatrnost
Evropské firmy často argumentují tím, že „opatrnost je dlouhodobě bezpečnější strategie“. To by dávalo smysl, kdyby svět běžel stejným tempem jako před 20 lety. Jenže dnes se rychlost stala konkurenční výhodou. Startup v Kalifornii dostane první investici po třech týdnech. V Evropě po devíti měsících, až projde právní due diligence, compliance a ESG kontrolou. Mezitím ten první startup už má produkt, zákazníky a zisk.
Podle OECD se průměrná doba založení firmy v EU pohybuje mezi 10 až 32 dny. V USA jsou to čtyři dny, v Singapuru jeden den. Není to jen byrokracie. Je to mentalita, že lepší je věci odkládat než pokazit. Evropská ekonomika je postavena na minimalizaci rizika, nikoliv na podpoře experimentu. Jenže inovace je právě to, tedy experiment s nejistým výsledkem.
Kořeny této mentality sahají až do období po finanční krizi v roce 2008. Zatímco Spojené státy tehdy otevřely kapitálové trhy, rozjely investiční fondy a povzbudily rizikový kapitál, Evropa reagovala opačně: regulacemi, škrty a opatrností. Vznikla generace startupistů, kteří se místo inovací naučili psát grantové žádosti. To, co mělo být naším poučením z krize, se stalo genetickým kódem evropské ekonomiky, jinými slovy přehnanou opatrností.
Evropská komise sice investuje miliardy do výzkumu (v rámci programu Horizon Europe přes 95 miliard eur), ale strukturálně míří většina peněz do institucí, které inovaci spíš brzdí než tvoří. Oproti tomu v USA pochází více než 70 procent investic do výzkumu a vývoje (R&D) ze soukromého sektoru, který peníze směřuje tam, kde se tvoří nové trhy.
Data, která bolí
Podle Eurostatu investuje EU průměrně kolem 2,2 procenta HDP do výzkumu a vývoje, zatímco USA přes 3,4 procenta a Jižní Korea více než 4,9 procenta. Čína už překročila hranici tří procent a meziročně v této oblasti roste nejrychleji ze všech velkých ekonomik. Evropa se sice může pochlubit špičkovými univerzitami a technickými talenty, ale systém, ve kterém fungují, má brzdy v každém kroku.
Podle zprávy Dealroom z roku 2024 vzniklo v Evropě zhruba sto jednorožců, tedy startupů s valuací přes miliardu dolarů. V USA je jich přes 650 a v Číně kolem 170. Rozdíl není dávno jen v penězích, ale i v kultuře vnímání rizika. Evropský zakladatel často potřebuje plán, garanci a souhlas. Americký potřebuje vizi, odvahu a investora, který s ním půjde i přes neúspěch.
Podle World Economic Forum se téměř dvě třetiny evropských investorů vyhýbají early stage startupům, tedy těm nejrizikovějším, ale zároveň nejperspektivnějším. V USA je to méně než polovina. Evropský kapitál preferuje jistoty, což vytváří paradox, kdy peníze sice jsou, ale chybí ochota je použít tam, kde by měly největší dopad.
Podle PitchBooku má průměrný exit evropského startupu hodnotu kolem 43 milionů dolarů, zatímco v USA přesahuje 180 milionů dolarů. To znamená, že i úspěšné evropské firmy generují nižší návratnost, což zpětně snižuje ochotu investorů riskovat. Je to začarovaný kruh, ekosystém, který sám sobě vytváří strop.
Zkušenost z praxe
Jako člověk, který přes osm let stojí mezi firmami a vývojáři, vidím rozdíly na denním pořádku. Spolupracujeme s firmami, které mají špičkové nápady, ale často je nikdy neuskuteční.
Nedávno jsem byl součástí diskuze s vedením jedné velké korporátní společnosti, která chtěla implementovat AI modely pro predikci chování klientů. Po měsících analýz, právních studií a konzultací projekt skončil kvůli náročnosti regulačních úřadů. O půl roku později stejný systém uvedla americká konkurence levněji, rychleji a s větším dopadem. Bavíme se o nejrůznějších překážkách, GDPR počínaje.
Nebo jiný příklad. Při náboru datových inženýrů pro německého klienta přišla věta, která se mi vryla do paměti: „Hlavně mi neposílejte lidi, kteří mají moc vlastních nápadů a mají myšlení out of the box, potřebujeme disciplínu.“ To by v americkém kontextu znělo absurdně, v evropském je to běžné. A právě tady si myslím, že začíná náš problém, v systému, který potlačuje kreativitu a odměňuje konformitu.
Jak to výstižně popsal evropský investor Reshma Sohoni ze Seedcampu: „V Evropě se startupy učí, jak získat grant. V Americe se učí, jak získat zákazníka.“ To jediné shrnuje propast, kterou mezi kontinenty dnes máme.
Kultura strachu a byrokracie
Evropská kultura řízení se stala kulturou vyčkávání. Každé rozhodnutí musí mít oporu v dokumentu, každá změna musí projít kolečkem schvalování. Podle Světové banky je Česko v žebříčku Ease of Doing Business kolem 41. místa, za Estonskem, Litvou nebo Polskem. Byznysová infrastruktura je silná, ale zkostnatělá.
Evropská unie přidává další vrstvy regulací jako GDPR, ESG či AI Act. Každá má svůj význam, ale jejich souběh vytváří prostředí, kde inovace ve většině případů stojí na slepém místě.
Mám s tím osobní zkušenost. Pracuji na AI startupu a brzdí mě hlavně GDPR. McKinsey odhaduje, že v Evropě trvá v průměru 2,5× déle než v USA dostat nápad z laboratoře na trh. Ztrácíme tím to nejcennější, co v inovacích existuje – momentum. Sám o něm hovořil Donald Trump v jedné ze svých řečí během volební kampaně. Byrokracie zabíjí naší odvahu. Bohužel platí, že odvaha je palivo pokroku. Když se inovátor bojí dělat chyby, inovace se nikdy nenarodí.
Technologická stagnace v přímém přenosu
Evropské technologické investice sice dosáhly rekordních výší, podle Dealroomu kolem 85 miliard dolarů, ale většina z nich směřuje do pozdějších kol financování. To znamená, že peníze tečou do míst, kde už je úspěch jistý. Místo aby podporovaly riziko, financují jistotu. Evropa se tak ocitá v paradoxu: má kapitál i talenty, ale chybí jí kultura, která by je spojila.
Zatímco americké fondy rizikového kapitálu investovaly v roce 2024 více než 250 miliard dolarů, v Evropě to bylo přibližně 85 miliard dolarů. To samo o sobě není špatné číslo, problém je v tom, že více než 70 procent těchto investic směřovalo do druhých nebo třetích kol financování, zatímco v USA dominuje early stage kapitál. Evropa tedy inovaci podporuje, až když už není inovací, ale produktem.
A právě kvůli tomu stále více evropských firem odchází za oceán. Podle Sifted a Dealroom více než 350 technologických startupů, které vznikly v Evropě, přesunulo od roku 2005 své sídlo do USA. Tento trend v posledních pěti letech zrychluje, v roce 2024 hlásilo až 64 procent evropských startupů, že buď část svých operací, nebo celé vedení přesouvá za oceán.
Důvody jsou jasné: rychlejší rozhodování investorů, jednotné právní prostředí a menší regulatorní zátěž. Studie publikovaná ve Research Policy (2024) navíc potvrzuje, že pokud evropský startup získá americké rizikové financování, jeho šance na relokaci stoupá o sedm až 11 procentních bodů. Není to náhoda.
Typickým příkladem je třeba estonský Bolt nebo německý Celonis (ten mimo jiné za miliardy koupil český Integromat, dnes Make), firmy, které vznikly v EU, ale klíčové části managementu a investiční struktury přesunuly do USA kvůli jednoduššímu přístupu ke kapitálu a menší regulatorní nejistotě.
Stejný osud potkal i několik českých startupů, které sice vznikly v Praze, ale dnes sídlí v Delaware nebo Silicon Valley, aby mohly snáze jednat s investory. Například Productboard, původem český startup s miliardovou valuací, má své klíčové vedení v San Franciscu. Podobně působí i Mews, který sice vznikl v Praze, ale většinu strategických rozhodnutí dělá z Londýna. A zakladatel Rossum.ai, po sérii úspěchů v Evropě, otevřeně přiznal, že americký trh nabízí rychlejší rozhodování a odvážnější kapitál.
Selhání systému
Evropa má přitom obrovský potenciál; špičkové univerzity, kvalitní výzkum a brilantní inženýry. Ale místo, aby to proměnila v konkurenční výhodu, topí se ve vlastních procesech. Inovace tu nevzniká v garáži, ale ve výběrovém řízení. A proto nejlepší inženýři z Berlína, Varšavy nebo Prahy končí v Seattlu či San Franciscu.
Z vlastní zkušenosti vidím, že často nejde ani o nedostatek prostředků. Jde o nedostatek důvěry. Zakladatelé i investoři se pohybují ve světě, který více trestá chybu než odměňuje odvahu. A když chybí důvěra, mizí i motivace a chuť riskovat.
A tady je potřeba říct věci tak, jak skutečně jsou: relokace startupů mimo Evropu není selhání jednotlivců, ale selhání našeho systému. Dokud Evropa nepochopí, proč její nejlepší nápady utíkají za oceán, nebude mít šanci je nikdy udržet.
Co se musí změnit
Pokud Evropa nechce zůstat kontinentem nerealizovaných nápadů, musí znovu objevit kouzlo rozhodnosti. Potřebujeme víc lídrů než manažerů. Méně schvalování a víc odpovědnosti. Méně plánů a víc odvahy.
Klíčová je i reforma státní byrokracie. Inspiraci máme přímo před očima. Estonsko ukázalo, že digitalizovaný stát umí být rychlý a efektivní. Firma tam vznikne v řádech hodin, nikoliv týdnů. V Česku to pořád trvá jednotky dny, v Itálii i týdny. Pokud se i tohle nezmění, neudržíme konkurenceschopnost ani pro startupy, ani pro globální korporace.
Evropa potřebuje přijmout i novou kulturu selhání. V Americe se zakladatel firmy, který zkrachoval, považuje za zkušeného. V Evropě za podezřelého. To se rovněž musí v určitém kontextu změnit. Chyby nejsou nutně hrozbou. Jsou investicí do budoucnosti.
Ještě není pozdě
Evropa je zraněná přebytkem opatrnosti, ale není ztracená. Máme vše, co potřebujeme: talent, vzdělání, historii i globální respekt. Jen musíme znovu najít odvahu používat to, co už máme.
Místo čekání na dokonalý rámec bychom měli podporovat lidi, kteří mají odvahu rámec změnit. Místo dalších dotací potřebujeme prostředí, které umožní jednat. A místo strachu ze selhání bychom měli pěstovat kulturu pokusu.
Evropa nemusí kopírovat Ameriku. Stačí, když se přestane bát sama sebe. Pokud chceme zůstat relevantní, musíme si přiznat, že inovace není nutně o nějakém byrokratickém souhlasu, ale o naší vnitřní odvaze. A že pokrok nezačíná u grantů, ale u lidí, kteří jsou ochotni jít první s kůží na trh, a to i za cenu, že udělají chybu.
Zároveň je nutné si přiznat jednu důležitou věc. Je pravda, že Evropa má svázané ruce regulacemi a pomalými procesy. Ale nelžeme si, část problému je i v nás samotných. Příliš často používáme byrokracii jako výmluvu pro vlastní pasivitu. Místo abychom riskovali, hledáme důvody, proč to nejde.
Jenže odvaha není něco, co může předepsat Brusel ani vláda. Je to individuální rozhodnutí každého, kdo chce něco změnit. A dokud se víc lidí neodhodlá jít s kůží na trh, zůstane Evropa kontinentem, který čeká, až se někdo jiný rozhodne za něj.
- Chcete mít Lupu bez bannerů?
- Chcete dostávat speciální týdenní newsletter o zákulisí českého internetu?
- Chcete mít k dispozici strojové přepisy podcastů?
- Chcete získat slevu 1 000 Kč na jednu z našich konferencí?
Staňte se naším podporovatelem
