Hlavní navigace

Jak se žije Internetu v Uzbekistánu

Marek Antoš

Pro většinu obyvatel České republiky končí "civilizovaný svět" v Čierné nad Tisou, pro některé snad dokonce už na hranicích se Slovenskem. Ani podstatně východnější státy však nutně nemusí být zaostalé a bez připojení k Internetu. Sám jsem si to před nedávnem ověřil v Uzbekistánu a rád bych se s vámi podělil o pár zážitků.

Když se řekne Uzbekistán, většina lidí si vybaví bývalý Sovětský svaz a jeho nástupnické státy. Uzbekistán skutečně vznikl po rozpadu SSSR v roce 1991 a v současné době je jedním z mála ostrůvků stability ve střední Asii (sousedí mj. s Afghánistánem). K evropským představám o demokracii má však – stejně jako jiné post-sovětské země – poměrně daleko, jedná se spíše o autoritativní režim. Prezident Islam Karimov, který stojí v čele země už od vyhlášení nezávislosti, však dodržuje určité meze, což vynikne zejména při srovnání s vedlejším Turkmenistánem. Kromě zlaté sochy tamního prezidenta Nijazova, která stojí na hlavním náměstí a neustále se otáčí za sluncem, tam mají i speciální měsíc v roce, který nese jeho jméno. Uzbekistán naproti tomu zachovává alespoň demokratickou formu ústavních institucí, což – spolu s nemalými zásobami ropy a strategickou polohou – umožňuje i úzkou spolupráci se Spojenými státy, které mají v Uzbekistánu vojenskou základnu. V porovnání s Českou republikou má Uzbekistán zhruba šestkrát větší území, na kterém žije něco přes 23 miliony obyvatel.

Autoritativní režimy mívají s Internetem problém, proto jsem si před svojí cestou do Uzbekistánu kladl otázku, zda se mi tam k němu vůbec podaří dostat. Už první průjezd Taškentem (hlavní město Uzbekistánu) mne proto dost zaskočil: nápisy „Internet club“ tu najdete doslova na každém rohu. Turista je v Taškentu poměrně vzácným úkazem, internetové kavárny proto navštěvují převážně domácí obyvatelé. Odpovídá tomu i cena: zhruba třicet korun za hodinu je sice na místní poměry poměrně dost (průměrný příjem činí v přepočtu kolem 1.500 korun měsíčně), ale pro zahraniční návštěvníky je to částka velmi přijatelná. Ve srovnání se situací u nás se navíc do těchto klubů nechodí jen kvůli Internetu, ještě populárnějším využitím jsou tu totiž hry po lokální síti. Pokud jde o rychlost připojení, i při přístupu k českým serverům odpovídá slušnému standardu, což bylo pro nás druhé překvapení.

Připojení k Internetu si je možné bez problému pořídit i domů, řeč je samozřejmě o klasickém dial-upu. Internet zadarmo našeho střihu tu sice nemají, uživatel si však může vybrat z plejády různých poskytovatelů připojení. Konstrukce jejich ceníků připomíná naší situaci zhruba v roce 1995 – většinou se platí za minuty, občas se nabízí měsíční balík minut v rámci paušálu, výjimečně i časově neomezený přístup, který je však patřičně drahý. Jiné je to ovšem s telefonními poplatky: velká část domácností je dosud připojena k analogovým ústřednám, které nedokáží účtovat provolané minuty. Pomalu se sice rozšiřují i digitální linky s tarifikací, konstrukce ceníku je však taková, že od určitého počtu provolaných minut měsíčně se už cena nezvyšuje; v podstatě jde o určitý druh paušálu. Telefonní poplatky jsou navíc poměrně nízké, takže i místní dávají najevo, že je při přístupu k Internetu nijak nezatěžují.

Českým dial-upistům může takový systém poplatků znít jako rajská hudba, má to však i svůj háček. Problém je totiž ve stavu telefonní sítě, která je v porovnání s naší minimálně o generaci pozadu. Kvalita spojení je velmi nízká, takže připojení vypadává každých pár minut, na řadě míst je navíc telefon nedostupný úplně. Privatizace místního Telecomu je zcela nemyslitelná: stát si toto klíčové odvětví drží pod přímou kontrolou. Totéž platí i o případné liberalizaci telekomunikací, o níž se tu ani nemluví. Zajímavé je přitom srovnání se světem mobilních telefonů: v Uzbekistánu totiž funguje hned několik operátorů, kteří sice neznají SMSky, ale jinak se s nimi dovoláte docela dobře (byť poměrně draze).

Také situace samotných poskytovatelů připojení připomíná dřevní doby českého Internetu. Po uvolnění regulace, která přístup k Internetu víceméně monopolizovala, se na trhu objevilo několik desítek společností, které se snaží nabízet své služby. Stejně jako kdysi u nás přitom ke svému připojení do světa používají takřka výhradně satelitní spoje, což je patrně dáno i zeměpisnou polohou v oblasti, kde je přeshraniční prodrátování problém. Zda se už v Uzbekistánu vytvořilo místní peeringové centrum, jsem se na místě bohužel nedopátral, ale podle všeho nikoliv.

CIF17_Williams1

Nejzajímavější otázkou, kterou jsem opatrně kladl našim průvodcům, je regulace, či dokonce cenzura Internetu. Jak jsem se dozvěděl, právě v současné době se státní úřady snaží o opětovné „utažení šroubů“ tím, že nařizují jednotlivým poskytovatelům, aby zrušili své spoje do Internetu a připojili se přes monopolní státní společnost. Hlavním důvodem má být právě možnost sledování internetového provozu a filtrování závadného obsahu. Za takový se tu považují nejen stránky opozičních politických sil, ale i tvrdší pornografie – jsme přeci jen v oblasti islámského vlivu, byť se tu projevuje jen v náznacích. Přestože se dosud toto centralizované spojení nepodařilo prosadit, na určité stránky se nedostanete už teď: poskytovatelé připojení patrně dostávají seznam zapovězených míst, případně je pro jistotu zakazují z vlastní iniciativy.

Celkově se dá říci, že mě Internet v Uzbekistánu překvapil svou vyspělostí. Pokud se tedy zrovna chystáte do těchto končin, nedostatkem přístupu k Internetu tam nepochybně trpět nebudete. A pokud vám mohu z vlastní zkušenosti doporučit, nebojte se u něj trávit celé hodiny – na rozdíl od jiných míst vám tu totiž nehrozí, že byste dostali třeba průjem. :-)

Našli jste v článku chybu?