Pravděpodobně si všichni vzpomeneme na okamžiky, kdy jsme používali modem o rychlosti 28,8 kb/s a uvažovali jsme nad tím, co práce bychom stihli udělat, kdyby internetové připojení bylo alespoň trochu rychlejší. Následující otázka tedy na první pohled postrádá smysl: Je rychlejší internetové připojení skutečně rychlejší?
Moto:
„No, v našem kraji,“ řekla Alenka, dosud trochu udýchaná, „se obyčejně dostaneme někam jinam – když takhle rychle dlouho běžíte, jako jsme my běžely.“
„Nějaký pomalý kraj!“ řekla Královna. „Nu, zde, jak vidíte, potřebujete běžet, kolik dovedete, abyste zůstala na místě. Chcete-li se dostat někam jinam, musíte utíkat aspoň dvakrát tak rychle.“
Lewis Carrol, Alenka v říši divů
Úvodem celého komentáře musím předeslat, že jsem v současné době majitelem obyčejného modemu o rychlosti 56 kb/s a digitální telefonní linky. Předchozího půl roku jsem však používal „pevné“ připojení k Internetu prostřednictvím bezdrátového spoje o rychlosti 64 kb/s (CIR=50%), omezeného počtem přenesených dat. Stejně jako mnozí ostatní uživatelé jsem se domníval, že rychlejší internetové připojení s sebou přinese vyšší efektivitu práce. Proč tomu tak nebylo se pokusím objasnit na následujích řádcích.
Kdo začne používat pevné internetové připojení, byť omezené počtem přenesených dat, vypěstuje si v krátkém čase jeden či několik zvláštních druhů závislostí. Pro pořádek navrhuji vymezit hned z počátku pojmy:
- sociální závislost
- závislost na virtuálním sexu
- závislost na informacích
Sociální závislostí míním především závislost na diskusních skupinách, chatech, online hrách a dalších záležitostech, kde hraje klíčovou úlohu komunikace s ostatními „živými“ uživateli. O závislosti na virtuálním sexu toho bylo nápsáno již mnoho a mnoho napsáno ještě bude, ale to je námět na zcela jiný článek. Navrhuji tedy opustit tato dvě „neseriózní“ témata (ne že bych jedním či druhým tématem opovrhoval – jako neseriózní či pokleslá jsou vnímana především ze stran médií) a věnovat se původní náplni Internetu – informacím.
Původní představou mnoha odborníků bylo, že Internet zprostředkuje vytvoření jakéhosi společného vědomí lidstva, tedy metamana. Do svého naplnění má tento předpoklad daleko, ale pro mnoho lidí v současné době Internet představuje nevyčerpatelnou studnici informací, což může být i jeden ze zásadních problémů rychlého připojení k Internetu. Na místo pouhého sledování zpráv z ČTK (v oblasti IT značně nedůvěryhodný zdroj) čtete i AP, Reuters; MF DNES či LN postupně doplňují The New York Times nebo The Guardian.
Dnes mi díky časovému omezení trvá přibližně dvě hodiny, než přečtu všechny denně navštěvované webové stránky. Za používání bezdrátového připojení to byly hodiny čtyři. Tento zvláštní druh závislosti se neprojevuje, dokud o svou „denní dávku“ informací nepřijdete. Nemusí se tak stát nutně nedobrovolným způsobem – stačí týdenní dovolená, při níž začínáte mít pocit, že vám cosi uniká, když se zprávy dozvídáte druhý den (tj. pozdě) z novin apod. Po návratu z dovolené strávíte den či dva u Internetu, nehledě k tomu, že vás čeká vyřízení asi tří set mailů.
Pomineme-li závislosti, které nemusí nutně vzniknout u každého jedince, dalším problémem pevného připojení k Internetu je právě jeho „pevnost“, která způsobuje, že nejste při surfování omezeni časem a často ani objemem přenesených dat. Nedávno někdo v Reflexu napsal (tuším, že to byl Jiří Peterka) něco v tom smyslu, že bez potřeby kontrolovat dobu připojení kvůli telefonním poplatkům se surfuje zcela odlišným způsobem. S tímto tvrzením nelze než souhlasit, ale patrně z jiného úhlu pohledu, než bylo stran autora původně zamýšleno.
Pokud nejste při surfování po Internetu omezeni časem, téměř vždy vás získávání jedné informace dovede k informaci zcela odlišné, často s původním tématem nesouvisející – jednoduše využíváte samu podstatu Internetu – hypertextové odkazy. Na této skutečnosti není nic špatného, ale povšimněte si, prosím, výrazné časové ztráty. Díky tomuto fenoménu se vám nejednou stane, že se potřebujete pouze podívat na nějakou maličkost (klasickým způsobem je prohlédnutí odkazu, uvedeného v papírovném tisku) a skončíte za dvě hodiny.
Posledním příznakem pevného připojení k Internetu, neomezeného objemem přenesených dat, je stahovací mánie. Používáte-li výše zmíněný modem o rychlosti 56 kb/s, pečlivě si rozmyslíte, zda něco skutečně potřebujete stáhnout a mnohdy i tak si budete muset řadu věcí odříci (zejména při pohledu na žluto-modro-zelené logo Českého Telecomu). Pevné připojení většinou člověka vede ke stahování všeho, co mu přijde pod kurzor myši – MP3, filmy, warez apod. Řada těchto věcí – legálních či nelegálních – stojí uživatele především nervy a čas.
Ve světě paměťových čipů platí dosud nevyvrácený Moorův zákon, který ve zkratce říká, že každý nový čip bude mít oproti svému předchůdci zhruba dvojnásobnou kapacitu a že každý nový čip bude uveden 18 – 24 měsíců po čipu předchozím. Za téměř 30 let se tento zákon nepodařilo vyvrátit, ale produktivita práce díky novým čipům nijak nestoupla. Proč tomu tak je, rozebírá Edward Tenner ve svém článku „Revenge Theory“ v Harvard Magazine, březen/duben 1991. Naučili jsme se dělat složitě věci, které jsme dříve dělali jednoduše.
Efektivita práce tedy díky rychlejším procesorům či internetovému připojení nestoupá, neboť pokrok s sebou nese vedlejší příznaky. Automobily na přeplněné magistrále se také nepohybují rychleji, než koňmi tažené kočáry před stovkou let. Na námět tohoto článku mně přivedla kniha Matta Ridleyho Červená královna (nemá nic společného s IT), popisující představu relativity pokroku. Červená královna (anglicky „Red Queen“) je původem šachová figurka, kterou potkala Alenka v zemi za zrcadlem.
Červená královna musí neustále běžet, protože celý kraj se pohybuje s ní. Čím rychleji tedy běžíte, tím rychleji se pohybuje i svět kolem vás a tím pomalejšího pokroku dosáhnete. Zdá se, že my běžíme, abychom zůstali na místě.
