Role tradičních elektronických médií (tedy rozhlasu a televize) už byla komplikovanější. Nejhůř prošla zkouškou ohněm sama Česká televize, která odpočátku referovala o svých vlastních problémech zaujatě a neobjektivně. Nejprve samotnými redaktory (pozdějšími „vzbouřenci“) a poté novou bobošíkovskou redakcí. Obě strany se řídily heslem: „kdo zrovna vysílá, ten má ve sporu pravdu“. Tuto metodu paradoxně zahájili pozdější zapálení obhájci svobody slova, když ve středu 20. prosince nejprve k prezentaci svých názorů na nového ředitele využili hlavní zpravodajskou relaci a později v hlavním čase odvysílali hanebně nevyvážený dokument hájící jejich stanoviska (kde poprvé dostala slovo „kulturní fronta“). Je zajímavé, že objektivně a profesionálně začala vzbouřená redakce dělat své zprávy teprve až tehdy, kdy se pro většinu národa vysílaly „do zdi“. V té době už byla v éteru „Bobošíkové letka“, která v hanebnosti a nestoudnosti původní tým minimálně tisíckrát překonala. Vyjmenovávat všechny hříchy proti profesionalitě (a řeč není o odhalených moderátorských kolenech ani o chybějícím čtecím zařízení, nýbrž o obsahu zpráv) by vydalo na sáhodlouhý seznam. Vrcholem byla zpravodajská relace ze 6. ledna, která sice informovala o usnesení sněmovny z časně ranních hodin, ale už „opomněla“ zmínit, že jeho hlavním bodem byl požadavek na odvolání Hodače. Souhrnně lze říct, že pokud člověk neseděl u obrazovky čtyřiadvacet hodin denně (vzbouřenci sem tam propašovali své relace do jiných pořadů), tak se o dění na Kavčích horách z České televize nic spolehlivého nedozvěděl.
Moc se nevyznamenaly ani dvě hlavní komerční stanice: totiž Nova a Prima. Stanovisko Novy jasně tlumočil Vladimír Železný (a jak známo slovy Železného, „Nova, to jsem já“), který nové televizní vedení podpořil a nabídl mu plnou pomoc. Jednal tak naprosto pragmaticky, protože Nova a další komerční stanice mají z potíží České televize přímý finanční efekt. Ke kuloárním informacím patří, že Železný redaktorům zakázal (pod hrozbou výpovědi), aby se ke krizi v konkurenční televizi vyjadřovali – a faktem zůstává, že to nikdo z nich v žádné z mnohých anket neudělal. Náznak jakési rebelie se mezi Vánoci a Silvestrem objevil pouze v redakci publicistiky (tvůrci pořadu Na vlastní oči), ale ani ten nevybublal na povrch. Jak známo, v televizním zpravodajství se jednotlivé zprávy řadí za sebou podle důležitosti – a jak na Nově, tak na Primě se referáty o situaci v České televizi většinou objevovaly na třetím až pátém místě. Samotné šoty byly vyvážené, což ve srovnání s často „angažovaným“ novinovým zpravodajstvím mohlo působit, že jsou spíše „hodačovské“ – ale podrobná analýza by asi nic takového nepotvrdila. Naopak s vervou se do zpravodajství o televizní válce pustil „třetí vzadu“ neboli program TV3, který o krizi vysílal mimořádné zpravodajské relace a diskusní pořady.
Ve svízelné situaci se ocitl Český rozhlas. Na tenký led ho postavil zejména fakt, že se ho kauza dotýká víc než ostatní média – zákon o veřejnoprávních médií se totiž v jednom balíku týká jak České televize, tak Českého rozhlasu. Soustavně se krizi v televizi zabýval zpravodajský Radiožurnál a je opět mým osobním dojmem, že jeho redaktoři někdy dávali příliš průchod svým emocím a sympatiím (viz třeba „výslech“ Klause v odpoledním vysílání 21. prosince). Příliš důvěry nebudí ani fakt, že se na jednu z demonstrací na podporu stávkujících zaměstnanců dostavil i šéfredaktor Radiožurnálu a za bouřlivého ohlasu přítomných slíbil, že bude o kauze referovat „objektivně“ (proč by měl něco takového šéf veřejnoprávního zpravodajství slibovat – copak jindy jeho stanice objektivně neinformuje?). Poměrně často se v rádiu také objevovaly informace o chystaných akcích na podporu protestujících televizních zaměstnanců (včetně „velké“ demonstrace na Václavském náměstí), takže na někoho mohly působit spíše jako „pozvánky“ k účasti. Pokud vím, nijak se ke krizi v ČT nevyjádřil generální ředitel Čro Kasík – a bude zajímavé sledovat, zda si své místo po schválení nového zákona a zvolení nových rad (včetně Rady Českého rozhlasu) vůbec udrží. V šrumci kolem televize se na to pozapomnělo, ale někteří zaměstnanci Českého rozhlasu (shodou okolností právě redaktoři zpravodajství) obcházeli přesně před rokem ostatní média s tím, že Kasík příliš podléhá politickým vlivům. Možná by teď přivítali jeho výměnu.
Tím výčet klasických médií prakticky končí. Soukromá hudební rádia se problematice nevěnovala vůbec, dvě celoplošné stanice (Frekvence 1 a Impuls) v rámci svého zpravodajství nebo diskusních pořadů. Jakmile krize odezní, bude ubývat přímého zpravodajství a objeví se více materiálů, které události budou reflektovat a hodnotit. Možná se víc dozvíme o tom, proč vlastně rada Hodače vůbec vybrala a jak se to seběhlo, že se spíše osobní antipatie několika desítek lidí ve zpravodajské redakci proměnili v bezmála celonárodní povstání. Určitě na toto téma dřív nebo později vyjde knížka – a pravděpodobně ne jedna. Otázka je, kdo nějaký takový rychlospisek sesmolí první: jestli někdo ze vzbouřenců (možné názvy: „Hájili jsme velín“, případně „Ruml, já a karimatka“), Bobošíková („Proti všem“) nebo dokonce sám Hodač („Z ředitelny pod kapačky“). Vzhledem k nakupení techniky i profesionálů lze čekat, že nás kromě knížek čeká i záplava filmových a televizních dokumentů: agitka zpomalených záběrů podkreslená zpěvem Luise Armstronga, kterou nám vzbouřenci pouštějí od projevu prezidenta, je jen nesmělým začátkem.
Zbývá vyhodnotit roli Internetu. Není pochyb o tom, že se některé servery staly vedle Českého rozhlasu prakticky jediným solidním zdrojem aktuálních informací. Dva hrály v tomto ohledu jasný prim: Lidovky a iDnes. Lidovky začaly jako první dělat samostatné zpravodajství „minutu po minutě“, iDnes následoval vzápětí s modelem, který vyzkoušel už během demonstrací v době konání zasedání MMF (se zprávami roztříděnými do tří barev – podle toho, z jakého pocházejí zdroje nebo čeho se týkají). Pro mě osobně to byl další důkaz, že v situaci, která si žádá rychlé a precizní zpravodajství, mají největší šanci internetové servery spojené s neinternetovým médiem (ať už jde o deník, tiskovou agenturu nebo rozhlas). Internetové magazíny umějí nabídnout jiný úhel pohledu či nekonvenční komentář, ale nemají kapacitu ani prostředky, aby o problému podaly úplný a vyvážený obraz. Navíc se mnohem lehčeji nechají srhnout k tendenčnosti a k sympatiím pro jednu stranu. Jednak proto, že jsou v mnoha případech stále jakýmisi „one-man-shows“ a odrážejí proto názory svých „dchovních otců“ (Neff, Antoš, Čulík, Dočekal atd. – čímž ovšem neříkám, že zmínění lidé nedávají prostor odlišným názorům: něco takového se na Internetu díky bohu nedělá a někdy to vzhledem k neredigovaným diskusním fórům ani nejde), a jednak proto, že v internetových médiích jsou novinářská pravidla zakořeněna ještě méně než v médiích klasických. Jen tak se může stát, že se v záhlaví nezávislých magazínů dočteme, že „podporují tu a tu stranu“.
O tom, že se televizní válka přenesla z éteru i na Internet, už bylo napsáno poměrně dost. Přesto je zajímavé připomenout, že oficiální internetový server ČT ovládli stávkující zaměstnanci, takže si nová šéfka zpravodajství Bobošíková musela založit novou doménu (nazvanou krkolomně ct-inforum.cz). Je pikantní, že vedoucí televizní internetové redakce Štěpánka Nováková vydala prohlášení, ve kterém zmíněné stránky nazvala nelegálními a obvinila Bobošíkovou z porušení jakéhosi interního nařízení z roku 1999 (což je v situaci okupované redakce zpravodajství zhruba stejné, jako kdyby policisté zastavovali ve válce tanky, že vjíždějí opačně do jednosměrek). Podobně duální byla situace i co se týče občanských iniciativ podporujících obě strany: sdružení „ČT – věc veřejná“ již kolem 20. prosince zprovoznilo server nase-ct.cz, kterému se od většiny velkých serverů dostalo velkorysé bannerové kampaně. Zastánci hodačovské strany zase otevřeli stránky antirebel.cz, které melodramaticky nazvali „ostrůvek zdravého rozumu“. Na obou bylo možné najít dostatek informací včetně odkazů na další adresy. Velmi komfortní bylo, že pro hodně lidí byl Internet jediným místem, kde si (pokud samozřejmě mají dostatečně dobré připojení k Internetu) mohli prohlédnout obě verze televizních zpráv.
Podtrženo a sečteno: žádný výhradně internetový deník mě nezaujal tím, že by nabídl jakýsi kompletní a přitom originální pohled na televizní krizi – ovšem podobně jako asi ani dalším internetovým uživatelům mně to nevadilo. Metodou „udělej si sám“ se člověk na Internetu dostal prakticky ke všem informacím a celému spektru názorů. Celkově byl český Internet spíše „protihodačovský“ (což je opět pouze osobní dojem, který není podložený žádnou přesnou analýzou) – a připouštím, že to může být proto, že web líp než jiná média odráží nálady lidí (tedy aspoň těch, kteří jsou připojení k Internetu – a ti jsou ve většině asi také „protihodačovští“). Překvapilo mě, jak se v podpoře sjednotili provozovatelé největších portálů – a myslím, že to byla jedna z mála věcí, na které se loni shodli. A konečně: tvůrci internetového obsahu prokázali velmi dobrý smysl pro humor: ať to byl vtípek Seznamu s černou obrazovkou 28. prosince („vzhledem k nepřítomnosti autorizovaných osob nebyl tomuto serveru dodán autorizovaný signál“), výměna tváří Hodače a Bobošíkové za padající sněhové vločky na Atlasu či vynikající Fukovy nebo Baldýnského texty na Novinkách. Na podobný nadhled a vtip člověk v tradičních médiích obvykle nenarazil.
Nejsem si jistý, jestli z televizní krize (navíc stále probíhající) plyne pro média nějaké ponaučení – a zda bych ho dokázal zformulovat. Protože jsem se však v minulém týdnu setkal s několika zahraničními novináři a čtu na Internetu cizí noviny, bezpečně vím, jak spor o televizi vnímají v cizině: jako zásadní boj o svobodu slova a pluralitu médií. Reflexe televizní kauzy přitom jasně dokazuje, že obojí zaplaťpánbůh máme.