Nejde mi teď vůbec o faktickou úspěšnost navrhovaného receptu (její derivát byl hustě diskutován právě na Lupě), ale o princip, zda a v jaké době je možné vnutit Internetu svoje řešení problému. Ač to zní velmi paradoxně, Internet je poměrně hodně svázán standardy. Je samozřejmě pravdou, že v Internetu nic nebrání tomu, aby byly provozovány proprietární systémy, nicméně pro účely klíčových aplikací nebude vůle takové systémy nasadit. Troufám si tvrdit, že snaha o implementaci takových systémů bez nebo proti vůli komunity se setká s nesmiřitelným odporem.
Tyto standardy jsou výsledkem dvojího procesu. Jednak Internet přejímá standardy standardizačních organizací (což dělá velmi zřídka a musí jít o zavedený standard) a jednak tvoří standardy vlastní (viz RFC 2026). Tyto standardy se označují RFC (Request For Comment) a představují jakousi abecedu Internetu. Pravdou je, že existuje několik různých druhů RFC, nás zajímají především Internet Standards.
Následující popis berte prosím jako volné převyprávění dotyčného RFC.
Vznik takového RFC obvykle začíná tím, že v rámci IETF (Internet Engineering Task Force – více o zmiňovaných strukturách na webu The Internet Society) vznikne skupina, která se hodlá zabývat daným tématem. V této skupině (po hodně dlouhé diskusi) vznikne jeden (nebo několik) dokumentů, které mají statut Internet Draft. Tyto dokumenty jsou předloženy k diskuzi celé komunitě, která po dobu půl roku může vznášet na autory libovolné připomínky (jsou obvykle k funkcionalitě systému). Proces je většinou pro autory hodně bolestivý. Následně obvykle dochází k přepracování ve smyslu většiny připomínek. To se může opakovat prakticky libovolně dlouho, pokud to autory nepřestane bavit, nebo pokud nedospějí k názoru, že jejich dokument natolik dobrý, že ho předloží IESG (Internet Engineering Steering Group) ke schválení do procesu standardizace.
Pokud IESG sezná, že daný dokument je vhodný ke standardizaci, pustí ho do stavu Proposed Standard. V tomto stavu je zkoumána především interoperabilita implementací. To znamená, že je potřeba mít (nejméně) dvě různé implementace standardu, od dvou různých výrobců, u kterých se zkoumá jejich chování.
Pokud standard obstojí i ve fázi Proposed Standard, IESG, obvykle po konzultaci s IAB (Internet Architecture Board), definitivně propustí dané RFC jako Internet Standard.
Jak je vidět, uvedený systém nepřeje tlaku jednotlivých firem. Je pravda, že se najdou případy, kdy byl standardizační proces nastartován na základě protokolu/systému jedné společnosti (například MPLS má přímého předka v protokolu tag-switching společnosti Cisco Systems), nicméně mezi tag-switchingem a MPLS byl překonán ještě slušný kus cesty. Ani v případě, že se na navrhovaném standardu shodne většina pracovní komunity, není vítězství zaručeno – o tom se mohli přesvědčit například navrhovatelé systému mobility pro IPv6, kterým byl jejich dokument vrácen k přepracování (a začali znovu od píky).
Domnívám se, že prohlášení Billa Gatese bylo určeno médiím a ekonomické veřejnosti. Možná bylo cílem upoutat pozornost na problém (na sebe to snad ani nemá dotyčný zapotřebí). Pokud bylo učiněno s cílem skutečně takový plán provést, domnívám se, že potichu vyšumí.
Že se Microsoft umí chovat ku prospěchu komunitě (a zároveň neškodit sobě), je zřejmé například z postupu implementace IPv6 do prostředí Windows. Nové operační systémy (XP a .NET 2003 Server) již obsahují podporu IPv6 (v aktuálním stavu standardu), za což je Microsoft oceňován. On to samozřejmě nedělá, protože by byl lidumil – motivuje klienty k přechodu na nové verze. Spokojeni jsou nakonec všichni.
Ale nad plánem k potření spamu lze pouze zavrtět hlavou a odložit ho buď na hromádku výroků „Na světě je trh maximálně pro pět šest počítačů“ či „640 kB musí stačit každému“ nebo k výrokům typu „IP adresy dojdou za dva roky“. Bille, tudy ne.