Hlavní navigace

Nové směry v síťování

Michal Krsek

Zatímco se na našem území konají všeobjímající fóra nad nabídkou na komutovaný přístup k Internetu, médii letí reklama na superslužbu euroISDN a velké naděje vkládáme do xDSL a celého procesu local loop unbundlingu, světový vývoj v síťovacích technologiích je skutečně o něco dále.

Jako příklad je možné vzít projekty, které se rozbíhají na americkém kontinentě, a které byly prezentovány během podzimního setkání projektu Internet2 a semináře sdružení Canarie s podtitulem „The Third Wave of the Internet“, které se konaly v uplynulých týdnech. Obě zmiňované akce byly přenášeny přes Internet komukoliv, kdo disponuje dostatečnou přípojnou kapacitou (450 Kb/s) a v druhém případě také přístupem k síti mbone. Ze setkání projektu Internet2 jsou k dispozici i vybrané přednášky ze záznamu.

Aktuálně se setkáváme s novým paradigmatem poskytování služeb (v komerčním světě tlačeným zejména IBM) – který směřuje k prodeji výpočetní kapacity. Hlavním mottem této iniciativy je nahradit prodej počítačů a prodej telekomunikačních služeb prodejem „výpočetní kapacity“. Představa, že si platím svému dodavateli výpočetního času několik TERAFLOPhodin (či podobně absurdní jednotky), měsíčně je dnes stejně vzdálená, jako byla v roce 1980 vzdálená idea Internetu v každém domě. Tato vize, reprezentovaná slovy jako „metapočítání“, „virtuální počítání“ nebo „GRID“, potřebuje ovšem odpovídající síťovou kapacitu.

Jako fakt je nutné brát, že v oblasti síťových technologií patří budoucnost technologiím na bázi optického vlákna (nikoliv tedy aluminia, jak předpověděl Jára Cimrman). Současné technologie jako měděné kabely či bezdrátové sítě jsou vnímány jako málo perspektivní východisko z nouze – než bude optický kabel úplně všude. Mezidobí ještě chvilku („pár let“) potrvá, proto komerční sektor stále pracuje na vylepšování technologií na bázi měděného vedení či optimalizace bezdrátového spektra. Akademici ovšem mají zcela jasno a napírají úsilí na technologie na využití optiky.

Ukazuje se, že rozvoj směrem k vyšším rychlostem linkové vrstvy začíná ztrácet dech. Desetigigabitový ethernet je realitou, stejně rychlá STM-64 taktéž. Nasazení WDM v prostředí spravovaném telekomunikačními operátory je běžnou komoditou, které ovšem v masivním nasazení brání cena takové služby. Telekomunikační operátoři se tak paradoxně stávají překážkou rozvoje vysokorychlostního síťování.

Problém, jak přenášet data bez telekomunikačních operátorů, je jedním z těch zajímavějších. Lze jej výrazně zjednodušit tím, že uživatelé vybudují optické trasy (jako v iniciativě National Light Rail), či si u jejich majitelů nasmlouvají potřebné páry vláken. Protože obvykle nejde o homogenní infrastrukturu, je třeba tyto kusy sítě propojit. Protože nemáme telekomunikačního operátora, který tuto funkci obvykle plní, musíme nalézt vhodnou propojovací technologii a vhodný management sítě.

Propojovací technologie na bázi IP je příliš komplexní (a pomalá) a SDH málo flexibilní. Jako zajímavá technologie jsou testovány optické přepínače (na bázi přepínání vlnových délek – xWDM). Problém zůstává v jejich řízení. Ideální stav řízení se dá popsat následovně: uživatel (či jeho aplikace) nastaví požadavek na kapacitu a „síť“ mu ji přidělí. Svět ale není ideální. Pokud nemáme velkého bratra, který dohlíží, abychom nepřečerpali dostupnou přenosovou kapacitu (a samozřejmě abychom mu draze zaplatili za přístupové technologie), celkem přirozeně budeme tíhnout k maximálnímu vytěžování dostupné kapacity.

Jak zabránit přetěžování takových sítí? První přístup je založen na faktu, že síť v případě nadlimitního požadavku bude omezovat ostatní uživatele. Druhý přístup je mnohem sympatičtější. Naddimenzujeme tu síť tak, aby přetížitelná nebyla. Zdá se to divné, nicméně čas ukázal, že je to v případě IP sítí možné. Studenti, o kterých se tvrdilo, že jsou schopni vytížit libovolnou síť (pamětníci jistě potvrdí), vytěžují moderní 2,5 Gb/s akademické sítě na méně než 10%.

WT100

Máme tedy vizi toho, že každý uživatel disponuje doma párem optických vláknem, na kterých může mít „nějakou velkou“ (10–100 Gb/s – prostě velkou) kapacitu. Odborník žasne, laik se ptá: „Kdo to zaplatí?“. V první fázi bude rozvod zcela jistě financován ze státní prostředků (tak tomu bylo a JE v případě elektřiny, telefonu, plynu, železnice, dálniční a silniční sítě a dalších komodit). V okamžiku, kdy bude prolomena kritická masa uživatelů, budou stavbu financovat poskytovatelé aplikací, kteří budou profitovat z toho, že uživatelé u nich zakupují výpočetní čas, který bude onou komoditou.

V tomto světle se jeví jako velmi prozíravá politika IBM, která se velmi angažuje v oblasti GRID technologií. Naopak například Microsoft (ale není sám) stále čeká, že velký Bill dramaticky oznámí, že GRID je to pravé. Ale to může být už pozdě. A telekomunikační operátoři? V polovině článku nám samovolně zmizeli :-)

Anketa

Věříte v úspěšnost GRIDů?

Našli jste v článku chybu?