Noviny nás méně informují a ještě méně baví

Předem uznám jednu věc, vycházet z čísel amerického průzkumu v otázce toho, jak se vyvíjejí noviny v českém prostředí, může být trochu problematické. Nicméně americký průzkum říká to, co vidím a cítím už nějaký ten rok i v českém prostředí. Noviny jsou v krizi. A podle průzkumu provedeného The Center for the Digital Future at the USC Annenberg School for Communication & Journalism je tu jeden viditelný trend.

Uvedený průzkum zjistil, že pouze pro 56 % internetových uživatelů jsou noviny důležitým nebo velmi důležitým zdrojem informací (68 % u televize, 78 % u Internetu). Navíc pouze 29 % označuje noviny jako důležitý zdroj zábavy (entertainment). A i tohle číslo dlouhodobě klesá, v roce 2008 to bylo 32 %. Skoro 20 % dotazovaných uvedlo, že zrušilo předplatné novin či časopisů, protože ten samý či podobný obsah najdou na Internetu. A zajímavé je i to, že 59 % dotazovaných v případě ukončení vydávání tištěné verze četlo online verzi (pouze 37 % by začalo číst tištěnou verzi jiných novin).

Ještě hůře jsou na tom online noviny s důvěryhodností – většina respondentů uvádí, že na méně než polovinu informací získaných online je možné se spolehnout a jde o nejnižší míru důvěry za deset let existence této studie. Pouhých 14 % uvádí, že pouze na malou část informací získaných online je spolehnutí. Těch, kteří alespoň trochu věří zdrojům na Internetu, je méně než polovina.

Internet stále více a více vidíme jako zdroj informací. A online noviny paradoxně dělají všechno proto, abychom těmto informacím mohli méně a méně věřit. Skutečně se mění žurnalistika natolik, že se od poskytování důvěryhodných a ověřených informací, vrhá do nejistých vod poskytování informací neověřených, fabulovaných, konstruovaných až lživých? Lživost a smyšlenost informací byla donedávna výsadou ostře bulvárních médií (kterých jsme se v Česku v podstatě stejně nikdy nedočkali). Proč se vlastně posunuje hranice mezi „seriózním“ a „bulvárním“? A proč „nejdůvěryhodnější zpravodajský portál na českém Internetu“ je nakonec stejně důvěryhodný (rozumějte NENÍ) jako „Nejzábavnější zpravodajský portál“ (přičemž ten pro změnu vůbec není zpravodajský, ale na důvěryhodnost si naštěstí nehraje)?

Honba za zhlédnutými stránkami

Současná online žurnalistika je jenom honbou za počtem zhlédnutých stránek. A je to vlastnost jak té zahraniční, tak té české. Proč vlastně vydavatelé ignorují své čtenáře, ti přece jenom chtějí přehledné, aktuální a důvěryhodné zpravodajství na Internetu. V čem je nejasné sdělení těch, co online noviny čtou? A hlavně těch, kteří umožňují novinám přežít – sledují a klikají na reklamy, které jsou jednoznačně jednou možností, jak online noviny financovat.

Důležité faktory při návštěvě zpravodajských webů (Mediaresearch)

„Při návštěvě zpravodajských webů je pro respondenty nejdůležitější přehlednost a snadná orientace. Dotazovaní zároveň kladou důraz na aktuálnost zpravodajství, přičemž ale zmiňují význam důvěryhodnosti a serióznosti informací. Za velmi důležitý faktor je považován i obsah zpravodajství,“ říká Mediaresearch.

Pay-Per-View Journalism Is Burning Out Reporters Young to říká poměrně jasně. The New York Times (donedávna jeden z dobrých příkladů seriózních a klasických novin), The Washington Post i The Lost Angeles Times se zaměřují na „nejžádanější“ a „nejčtenější“ jako na novou modlu – bedlivě sledují trendy a snaží se „zalíbit vyhledávacím algoritmům Google“. Bloomberg News a Gawker Media platí své autory podle toho, kolik čtenářů získali pro své články.

Vydavatelé a šéfredaktoři své čtenáře ale ignorují i v řadě jiných ukazatelů – rozcházejí se například v pohledu na video/audio. Zatímco vydavatelé v něm vidí budoucnost a tlačí ho, kam to jenom jde, průzkum ukazuje, že pro čtenáře významné není – oboje najdete až na konci žebříčku významu. A „přehlednost a snadná orientace“? Podívejte se na zpravodajské weby a zkuste zhodnotit, jak přehledné jsou – ve zmíněném průzkumu je nakonec k nalezení i tehdejší hodnocení přehlednosti. A jaké by bylo hodnocení s odstupem více než půl roku (průzkum byl zveřejněn v prosinci loňského roku)?

Srovnání vybraných serverů (Mediaresearch)

„Výkonnostní žurnalistika“ nebo cesta do pekel?

Samozřejmě, může za to Internet. Tradiční noviny měly uzávěrku a jediné, o co šlo, bylo stihnout včas do novin dostat důležité věci. Internet uzávěrky nemá a nedůležité věci jsou ve skutečnosti více čtené než ty opravdu důležité a významné. Hodnota informace už tak dávno ustoupila její monetizační schopnosti. Podívejte se někdy na přehled nejčtenějších článků na českých zpravodajských webech. Nebo ještě hůře, podívejte se, na co nejvíce lidé reagují na Facebooku.

Zdroj: Fejsbucek.cz

Lze se při shlédnutí podobné statistiky divit tomu, že vydavatelé ignorují zmíněný Mediaresearch průzkum a pokračují v nastolené cestě k poskytování obsahu, který neposkytuje žádné informace (natož důvěryhodné)? Určitým způsobem nelze. Zásadní problém ale je, že z uvedené tabulky nelze vyvozovat nic o tom, co uživatelé opravdu chtějí. A daleko spíše budu věřit tomu, co uvádí zmíněný průzkum.

Kam směřují online noviny?

Osobně bych poslední rok vývoje online novinařiny v Česku označil jako za kvalitní cestu do pekel. Vydavatelé ve velkém ignorují základní kameny novinařiny a honí se za zhlédnutými stránkami a čteností článků stejně jako jejich vzory v zahraničí. Vypadá to jako lákavá podnikatelská strategie – umožňuje to uspokojit hlad obchodního oddělení po počtu shlédnutých reklam. Ale je skutečně správné, aby online novinařina rezignovala na to, co tvořilo novinařinu významným prvkem dění po dlouhá desetiletí (či staletí, chcete-li)?

Diskutabilní to ale také je, pokud se začnete dívat na tržní podíl, nikoliv na absolutní čísla. Právě tržní podíl dlouhodobě u zpravodajských titulů stagnuje a občas i klesá – a „nejčtenější“ zpravodajství se pohybuje na zhruba 45 % podílu (a to hovoříme o Novinky.cz, které ho mají pouze díky Seznam.cz domovské stránce). Jestliže český Internet měl v roce 2009 něco přes 6 milionů uživatelů, v roce 2010 už má o milion více. A z „nového“ milionu potenciálních čtenářů se zpravodajským titulům moc dobře nedaří nabírat čtenáře nové.

„Tržní podíl“ českých zpravodajských titulů (NetMonitor, RU)

Pokud se přitom podíváte na následující graf, tak je zjevné, že rok 2010 přinesl zájem čtenářů o zpravodajství (sportovní události, volby) a vydavatelé tak měli možnost posílit pozice či změnit rozložení sil. Nestalo se tomu tak (a to je na grafu jenom výběr těch největších).

Celkové „tržní podíly“ souvisejících webů (NetMonitor, RU)

Ještě zajímavější pohled je ale na podíl návštěvnost „zpravodajské“ části webu na celkové návštěvnosti. TN.cz i Blesk.cz jsou dobrými příklad toho, že hlavní podíl návštěvnosti je už někde jinde než ve zpravodajství – přitom oba aspirují na „zpravodajské“ weby či portály. Poněkud paradoxní je i pozice iDnes.cz, které je v tomto ohledu prakticky na pomyslné poslední příčce (zlé jazyky zpravidla říkají, že „iDnes.cz nemít jízdní řády, tak je dávno někde jinde“).

Podíl zpravodajství na návštěvnosti celku (NetMonitor, RU)

Tradičně ale vydavatelé ignorují řadu dalších varovných signálů, zejména to, že více a více lidí se k získávání „novinových“ informací přesunuje do mobilních telefonů – kvalita českého mobilního zpravodajství je stále na úrovní WAP verzí webových novin. Úsměvně působí i přesvědčení, že smartphone a tablety u nás přece „nikdy nebudou významné“, a proto není vůbec potřeba se zamýšlet nad tím, aby web novin byl použitelný v dotykových (malých i velkých) displejích.

A ještě paradoxnější je odpor některých šéfredaktorů a vydavatelů k sociálním médiím – zpravidla vedený výkřiky „odvádí nám to čtenáře“ a „přece jim nedovolím, aby si naše články četli na Facebooku“. Společný jmenovatel v těchto případech je zpravidla i ten, že dotyčný na Facebooku buď vůbec účet nemá, nebo ho má v podobě prázdného profilu a hlubokého nevědomí, jak sociální sítě (a hlavně sdílení na nich) funguje.

V lecčem to připomíná tradiční odpor k odkazům z článků (dokonce ani na původní zdroje informací) a ještě větší odpor k RSS a podobným způsobům přístupu k informacím. V USA občas dokonce vedoucí k „zakazování“ odkazování na novinové články či zákaz „přebírání“ titulků z RSS.

Jak v této situaci mohou někteří vydavatelé vážně uvažovat o tom, že by za přístup vybírali peníze? Mohou, samozřejmě, je to nakonec jejich obsah. Zpoplatnění za zamykání už bylo několikrát probíráno (např. Placený obsah na Internetu je (ne)vyhnutelný či TIME magazine pouze na iPadu nebo na papíře) a právě klesající důvěryhodnost (a schopnost či ochota přinášet informace) je největším problémem. Platit za informace by totiž bylo ještě vcelku přijatelné. Ale pokud se podíváte o kousek zpět na tabulku „nejzajímavějších“ článků, tak si lze placení za podobné (sprosté slovo vynecháno) věci představit jenom těžko.