Český esport, což je označení pro profesionální hraní kompetitivních videoher, by si rád sáhl na státní a evropské peníze – podobně, jako se k nim dostávají běžné sporty typu fotbalu či hokeje. Cílem má být vytvoření profesionálních struktur, které by mimo jiné zajistily výchovu hráčů.
Aktivity směrem k Národní sportovní agentuře, ministerstvu školství a mládeže a Českému olympijskému výboru postupně rozjíždí Česká asociace esportu (ČAE). Ta uvádí, že téměř 900 tisíc lidí v Česku zná pojem esport a čtvrt milionu z nich se pravidelně zapojuje do turnajů. Tuzemský esport měl v posledních šesti letech šestinásobný narůst a jeho letošní odhadovaná velikost je 50 milionů korun.
I přesto dle ČAE nemá být peněz dostatek. „Oblast je podfinancovaná. Nemáme peníze na to, aby se vybudovaly struktury, a týmy samotné rovněž nemají dostatek prostředků,“ uvádí pro Lupu zakladatel ČAE Lukáš Pleskot. Ten zároveň založil společnost PLAYzone.cz, jejíž 50procentní podíl loni prodal televizi Prima. Projekt nyní působí jako jeden z hlavních tahounů českého esportu.
Přípravka, žáci, dorost
Pleskot by rád vytvořil strukturu vzdělávání mládeže. Zatímco například fotbal má přípravku, mladší a starší žáky a dorost, kudy si hráči projdou, v esportu něco takového chybí. Stejně tak by měl vzniknout výkonnostní žebříček připomínající rovněž tradiční sportovní členění (divize, různé úrovně lig a podobně) či „registračky“ hráčů a na to navázané profesionální soutěžení.
ČAE se odkazuje na jiné země, kde už stát k podpoře mladého odvětví přistoupil, protože zajímá mladou generaci a stává se mainstreamem. Jde například o Izrael, který bude spolufinancovat nadcházející mistrovství světa, Maďarsko a jeho V4 Future Sports Festival nebo Polsko a turnaj IEM Katowice.
ČAE se zároveň stala zakládajícím členem Evropské esportové federace (EEF) nedávno spuštěné v Bruselu. Ta mluví o profesionalizaci celé oblasti, ovšem dle interních informací prozatím není úplně jasno v tom, co vlastně má dělat. Jednou ze snah má být opět napojení se na evropské financování či ovlivňování legislativy s esporty spojené.
Esportové týmy v Česku si dnes snaží vytvářet vlastní akademie mladých hráčů. „Nejslabší části exportu esportu jsou dnes ovšem týmy. Neumí monetizaci a podobně,“ navazuje Pleskot s tím, že chybí i zkušené manažerské struktury.
Křetínský a Prima
Zájem o esport ze strany investorů postupně roste. Prima i díky PLAYzone rozjíždí turnaje a zpravodajství a Daniel Křetínský a Patrik Tkáč nedávno koupili polovinu v přední esportové agentuře Grunex (mimo jiné majitel Hrej.cz).
Grunex není členem ČEA a je jedním ze zdejších subjektů, který se v pořádání akcí pohybuje, financování ze strany státu se ovšem nebrání. „Vše nasvědčuje tomu, že v této tématice se esport vyvíjí jako sport, a tak je pravděpodobné, že s růstem popularity a velikosti herní komunity se do něj postupem času stát zapojí, ať už formou dotací či jinak. Ze zahraniční je už řada případů, kde se kraj nebo stát na rozvoji finančně podílí. Lokálně je organizace turnajů ze 100 procent na sponzorech nebo soukromých subjektech,“ uvádí pro Lupu šéf Grunexu Martin Liberský.
Na úrovni týmů se snaží o profesionalizaci eSuba a ambice mají zejména Brute a Sampi. Za prvním z nich stojí zakladatel agentury Socialsharks Petr Andrýsek, který chce do projektu investovat milionové částky. Druhý tým se pak stěhuje do vily za Prahou, kde hráči budou trénovat, žít a pobírat plat. Obě družstva mají evropské plány.
Petr Andrýsek se k celému tématu pro Lupu podrobněji rozepsal:
Profesionalizace esportu neprobíhá skrze asociaci nebo pořadatele turnajů. Ano, pořadatel turnajů hraje zásadní roli v tom, aby bylo co hrát a o co hrát. Tím vytváří podhoubí, aby byla motivace vytvářet nové týmy a týmy profesionalizovat. Ale podstatným základem je možnost se z lokálních soutěží dostat do mezinárodních, a to našemu rybníčku chybí a vždycky chybět bude. Tuhle sílu má, bohužel, pouze ESL. A ani přemýšlení českých pořadatelů nesměřuje k tomu, že bychom uměli k nám pozvat hrát zahraniční týmy nebo dělat věci trochu víc mezinárodní.
Bohužel na několika prvních jednáních s pořadateli se zjistilo, že nemají moc ponětí o tom, jak funguje ekonomika profesionálního týmu, a není z jejich strany zájem to moc měnit.
Pokud nebudou týmy, nebude mít kdo hrát a nebudou fanoušci. Nositelem fanoušků, a tedy sledovanosti v tomto byznysu, jsou týmy, nikoliv ligy. Ligy mohou poskytnout mediální prostor, ale pokud lidi nebudou mít komu fandit, s kým se ztotožnit (hráč, týmy), tak to nebudou sledovat. Emoce k tomu patří a ani ve sportu si nevytváříte emoční spojení s ligou, ale s týmem. Příkladem můžou být oznámený vysoké prize pooly, ale když to rozpitváte, tak zjistíte, že pro týmy to není nikterak zajímavé.
Pro představu: Platy hráčů ročně vyjdou zhruba na dva miliony ročně. K tomu občasné cesty, bootcampy a další náklady spojené s hraním jsou zhruba 1,2 milionu. K tomu máte týmového manažera, tým lidí zajišťujících obsah, marketing, grafiku, vedení, kancelář a tak dále. Když to pojedete low cost variantou, jste na pěti až šesti milionech korun ročně.
Team Brute
Příspěvek takové ligy pro tým je 60 až 70 tisíc korun na rok, což je směšně. I kdybyste jako tým vyhráli za rok úplně všechno, sáhnete si třeba na 750 tisíc korun. Hráči dostávají 60 až 70 procent z výher, takže vám jako organizaci, když je dobře, zbyde 250 tisíc. Když to sečtete, nevychází to ani na pokrytí měsíčních nákladů.
Jeden hlavní partner do takové ligy vkládá čtyři až šest milionů korun. Jedna taková liga rozpočtuje s 15 až 25 miliony korun ročně. V zahraničí se již přešlo na franšízový model, kdy mají týmy přislíbený slot a mají podíl na ziscích z prodeje práv, sponzoringů ligy a podobně. Uvědomili si, že je to o symbióze a synergiích, a ne o vydělávání na úkor jednoho nebo druhého.
Pak je tady další problematika, kterou je mediální pokrytí. Jelikož to pro tým jako organizaci není zajímavé ekonomicky, je jediným úkolem pořadatele zajistit mediální pokrytí. K tomu, abyste to udělali dobře, potřebujete profesionální týmy, které mohou přijet na focení, natáčení medailonků a rozhovory, případně offline finále. Většina týmů v Česku řeší existenční problémy typu, že nemají na proplacení jízdenek hráčům.
A nejde jen o šíři mediálního pokrytí, kterého se tuzemským subjektům Grunex a PLAYzone podařilo docela dobře dosáhnout díky partnerství s mediálními domy Prima a Czech News Center. Jde také o garanci takového pokrytí, protože to je to, co týmy potřebují zaručit svým sponzorům.
Hybatelem profesionalizace esportu jsou týmy. Týmy a podnikatelé, kteří týmy dotují, jsou ti, kteří berou na sebe riziko, že z amatéra udělají profesionála a doufají, že se mu bude dařit. Fanoušci fandí svým oblíbeným hráčům a týmům, jejich vizi, marketingu a značce. Více fanoušků esportu nevygenerujete jen vysíláním více esportu, ale právě mravenčí práci s fanoušky a vaší komunitou.
A samozřejmě pak je tady problematika sponzoringu v esportu, kdy tyto mediální domy sice dělají dobrou práci v obrážení sponzorů, ale díky svému backgroundu v tradičních médiích vůbec neřeší dlouhodobost těchto sponzorů. Český esport je teď ve fázi, kdy musí nadchnout nové zajímavé značky pro esport a ukázat jim jeho hodnotu.
V Česku se nevyplatí žádnému sponzorovi si platit za logo na dresu, lize, streamu… zatím. Za tři roky jsem měl možnost si to změřit na svých projektech. Hodnota je v produkci a obsahu, který uděláte. Na tom by se mělo pracovat, bohužel samozřejmě partnerství s velkými mediálními domy bude vytvářet tlak na rychlou ziskovost a splátky investic.
A tady se právě nabízí peníze od státu.
Na jedné z malé konferencí o esportu jsme vedli tuto debatu i se zástupci ČOV, sportu a několika firem i právníků. Esport má oproti sportu jednu nespornou výhodu. Když hrajete fotbal a běháte po hřišti, tak na tom nikdo moc nevydělává. Ale když i jako nadšenec běháte po virtuálním hřišti, tak na tom je jasně profitující subjekt, tedy výrobce hry.
Řeší se pořád esport a olympiáda. Esport nepotřebuje olympiádu, ale olympiáda potřebuje esport. Esport má obrovskou výhodu v monetizaci, kam ještě klasický sport nedošel a naopak vidíte, že velké esportové kluby a organizace se učí od esportu jak to monetizovat.
To znamená, že pro pořadatele nejsou klíčové peníze od státu, ale zapřemýšlet nad svými službami a udělat je nad míru kvalitní. Musíte to dělat tak dobře jako pořadatel, aby vám výrobce této hry byl ochoten přispět na vaše akce. To bude cesta.
Peníze od státu má smysl žádat pro offline eventy, pomoc s infrastrukturou a zajištěním pro hráče, týmy a fanoušky. Například chceme udělat velký event ne v Praze, ale v Příbrami. Městu to dotáhne tisíce fanoušků a má smysl, aby něco takového město či stát podpořili, protože to zvedne ekonomiku. Ale zatím to ekonomiku nezvedá.
Víme, jak to u nás s dotacemi funguje a díky příkladům ve vedeni států víme, jaká je morálka ve správné alokaci takových zdrojů, proto si můžeme jen domýšlet, jak to dopadne tady. Pokud bychom esport postavili na veřejných penězích, tak ho tím akorát posuneme o krok zpátky.
Musíme pracovat na vylepšení služeb poskytovaných všemi subjekty na poli gamingu a esportu, férovosti vůči partnerům a sponzorům a edukovat veřejnost i firmy. A úspěšnými příklady ukázat, že esport funguje a vyplatí se do něj investovat.
A v poslední řadě mám velký problém s důvěryhodností ČAE, která byla samozvaně zvolena a členství v ní je v současné době přislíbeno pouze vybraným ekonomicky spjatým subjektům. Myslím ze spojení v jednu organizaci není zatím reálné. Je tu veliký rozdíl ve vnímání celého esportu mezi jednotlivými účastníky. Pokud by taková organizace měla fungovat, musela by být složena zejména z profesionálních týmů, kteří mají společný zájem na posunu celé scény a její ekonomiky.
