Pustina: vycizelované detaily, seskládané do mrazivého obrazu

Seriál Pustina můžete hodnotit z několika úhlů. Můžete si masochisticky vychutnávat dokonale syrovou atmosféru severních Čech, o které se může devadesáti procentům „severských detektivek“ jen zdát. Ukáže vám, že i u nás doma existují oblasti, ve kterých se prostě nikdy nebudete cítit v bezpečí a ve kterých vám mrazivý pocit bude zalézat za nehty ať chcete, či nechcete.

Můžete také sledovat dějové linky, které scénárista umně pospojoval tak, aby ilustrovaly bezútěšný a bezvýchodný životní kruh lidí, o které v místě jejich narození nikdo nestojí – naopak, chce je z něj vyhnat. Můžete jej brát jako sociálně-kritické drama, ilustrující nenasytnost podnikatelských kolosů, nerespektujících místní obyvatele, sisyfovský boj aktivistů a rezignaci většiny obyvatel. Můžete se také dívat na Pustinu jako na detektivku se zápletkou, která již sama o sobě patří k nejvypjatějším motivům ever. Krádeže, vraždy, drogy – to všechno může člověka po určité době nudit, ale když se ztratí dítě, je to úplně o něčem jiném.

Jako celek to prostě funguje

Na každém z těchto prvků můžete najít chyby. Děj vám může připadat líný, sociálněkritický aspekt příliš prvoplánový, obraz přibarvený do studených modročerných tónů příliš účelový. Teprve když je ale dáte všechno dohromady, začnou se dít věci. Najednou zjistíte, že jste schopni se s postavami sžít, že si dokážete představit, že takto nějak se to mohlo opravdu stát. Přepadne vás ten vzácný pocit, kdy se stírá rozdíl mezi uměleckým dílem a realitou, a vy jste schopni se organicky přesunovat z jednoho do druhého.

Někteří recenzenti vytýkají režiséru Ivanu Zachariášovi až přílišný důraz na detail – a ona je snad snaha o dokonalost chybou? Naopak. Právě nedostatek řemesla, případně jeho zřeknutí se ve jménu „vyššího tvůrčího záměru“, je jednou z příčin, proč lze o většině dramatické televizní tvorby jen stěží říct něco pozitivního. Jasně, že se tam projevily peníze. HBO není limitovaná produkčními náklady tak, jako většina českých produkcí, a na výsledku je to vidět.

Naprosto přesně to definoval Martin Svoboda v recenzi na Aktuálně.cz: Pustina je nejlepší český původní seriál jednoduše proto, že jako první být nejlepší může. Ne, že by její tvůrci nemuseli vynaložit úsilí a mít talent, ale měli konečně šanci úsilí a talent naplno zužitkovat. Štěpán Hulík potvrdil pověst jednoho z nejnadějnějších televizních scénáristů.

Jak pobavit Pražáky

S Ivanem Zachariášem, pro kterého to byl režijní televizní debut, tvořila vynikající duo zkušená Alice Nellis a jin/jang princip zde zafungoval naprosto skvěle. Žádný z herců (Zuzana Stivínová, Jaroslav Dušek, Leoš Noha a spousta dalších) není čistý zloduch ani hrdina bez poskvrny. Jsou to lidé zahnaní do krajních situací v extrémním prostředí. Tak extrémním, že to někteří považují až za přehnané.

Hovoří se o tom, že tvůrci „zneužili zničenou mosteckou krajinu a schematické představy o jejích obyvatelích k pobavení Pražáků“. Jenže Zachariáš netočil dokument – točil dramatický příběh. A věren své reklamní praxi, kde účinek výsledné podoby díla má vždy přednost před egy jeho tvůrce, stvořil dokonalý obraz nehostinného prostředí a života v něm.

V českém kontextu tak jde o jeden z prvních opravdu čistě televizních počinů, který obstojí v nových měřítkách, kladoucích na seriálovou tvorbu stejná – ne-li vyšší – měřítka jako na tvorbu filmovou. Je to již několikátý seriál, který dokáže ne v Česku vzniklý styl adaptovat přirozeným způsobem. Pokud je tedy tohle cesta, kterou se může česká filmová tvorba ubírat, potom navrhuji televizním tvůrcům: nechejte se prosím inspirovat častěji. Protože výsledkem může být něco jako Pustina, první český nekomediální seriál, který má opravdu světovou úroveň.