Quo vadis, webmasteři?

Jedni tvoří stránky tak, aby se líbily hlavně jim samotným a případně zadavatelům (většinou internetově zcela nevzdělaným a nezkušeným), druzí se snaží o jakousi obecně chápanou kvalitu reprezentovanou tu respektováním standardů HTML, onde kompatibilitou se všemi možnými prohlížeči a jinde pro změnu snahou o maximální přístupnost i pro zdravotně postižené uživatele. Nakonec se všichni pohádají, který přístup je lepší a formují se do vzájemně antagonistických názorových škol.

Skoro všichni ovšem tak trochu zapomínají na to, že webové stránky tu nejsou proto, aby byly graficky perfektní, nejsou tu dokonce ani proto, aby měly hodnotný obsah a nejsou tu ani proto, aby byly komukoli snadno přístupné. Webové stránky se tvoří prostě proto, aby plnily určitý cíl, přičemž každý web má tento cíl jiný.

Bez toho, že důsledně vyjdeme z cíle zcela konkrétního webu a podmínek, ve kterých vzniká a je provozován, vůbec nemá smysl uvažovat, jak že to ty stránky mají vypadat a jaká pravidla mají respektovat. Žádná obecně platná odpověď prostě neexistuje a hledat ji v rozvleklých diskusích je jen plané maření času.

Praktický webdesign není uměním, není filosofií a není ani vědou. Webdesign je prostě a jednoduše řemeslo. V tom nejlepším případě by šlo možná hovořit o uměleckém řemeslu či o užitém uměním, avšak až na naprosté výjimky je naprosto dominantní právě jeho utilitární role. V tom se velmi podobá architektuře. Hodnotu stavby také nezachrání její vysoká estetická úroveň, čistota stylu či technická dokonalost, pokud vůbec neplní svůj účel.

Zůstaňme u analogie s architekturou ještě chvíli. Každý stavitel, který se pouští do nového projektu, musí mít především naprosto jasno o jeho hlavní funkci. Bude se jednat o obytný či kancelářský dům, kostel, továrnu, most či zahradní besídku? Na hlavní funkci pak navazuje více či méně rozsáhlý soubor konkrétních parametrů, které cíl stavby podrobněji vymezují. V případě obytného domu např. počet a kvalita (tj. kategorie, cena) bytů, v případě továrny nároky technologie, která v ní má být umístěna, atd. Zpravidla ve všech případech pak k těmto parametrů ještě přistupují omezení daná rozpočtem projektu a nutností zasadit stavbu do okolního prostředí.

Jsem přesvědčen, že v případě architektury je naprostá nepostradatelnost účelu stavby, od kterého se odvíjí vše ostatní, každému jasná. Každý jistě pochopí, že zatímco zahradní besídku lze v zájmu uměleckých cílů navrhnout ve tvaru koule zavěšené na řetězu půl metru nad zemí, v případě rodinného domku by takové řešení bylo značně nepraktické a v případě kancelářské budovy již naprosto nemožné.

Vraťme se nyní k webdesignu a položme si otázku, nakolik je analogie s architekturou správná. Jistě poměrně rychle odhalíme, že v některých aspektech, např. nutnosti zasazení do okolí, poněkud pokulhává. Nicméně to podstatné zůstává stejné – všechny webové stránky se tvoří za nějakým účelem a teprve je-li tento účel splněn, má smysl uvažovat o jejich hodnotě.

Povšimněme si také toho, že skutečný účel a další cílové parametry vždy leží mimo dílo samé. V případě webových stránek tedy nikdy nejde za jejich cíl prohlásit estetické kvality, nápaditost, použitelnost, přístupnost, nebo čistotu zdrojového kódu. To vše mohou být jen prostředky k dosažení cíle.

Tím se již dostáváme k hlavnímu problému. Vyberte si podle nějakého katalogu 10 zcela náhodných stránek a zkuste na první pohled identifikovat jejich účel. Tipoval bych, že se vám to v nejlepším případě podaří sotva u poloviny z nich. Hlavní důvody tohoto stavu jsou dva.

Prvním důvodem je fakt, že mnoho stránek žádný účel nemá. Obvykle se tyto stránky poněkud nadneseně nazývají „prezentace“ a na Internet se většinou dostaly jen proto, aby tam vůbec byly. Mnoho firem a jiných organizací se už totiž dobralo pochopení, že na Internetu být musí, nedozrály však ještě k poznání, proč tam být musí. Bezradnost a rozpaky jsou pak většinou nejvýraznější dojmy, které takové stránky v náhodném návštěvníkovi zanechají.

Druhým důvodem, proč tak často nelze na první pohled identifikovat účel stránek, je neschopnost či neochota jejich autora tento účel respektovat při volbě technických a výrazových prostředků. Znovu se vracíme k tomu, co již bylo řečeno v úvodu. Nemalá část webových autorů postrádá jasnou vizi cíle své práce. Zkusme se zamyslet, proč tomu tak je.

• Jedna skupina webdesignerů se rekrutuje z výtvarníků a grafiků. Vzděláním a praxí jsou vybaveni k tomu, aby dokázali vizuálně předat určité sdělení. Obvykle umí i zvolit výtvarné prostředky adekvátní předmětu stránek a jejich cílové skupině. Málo kdy si však do všech důsledků uvědomují technická omezení webu na jedné straně a jeho, v porovnání s jinými médii, nepoměrně vyšší možnosti dané zejména vysokou interaktivitou na straně druhé.
• Druhá skupina autorů pochází z technického, nejčastěji programátorského prostředí. Dobře chápou závislost na technických vlastnostech webové platformy a význam funkčnosti zvoleného řešení. Menší prioritu už ovšem přikládají volbě adekvátních výrazových prostředků a občas i samotnému sdělení či právě cíli stránek.
• Konečně třetí skupina tak nějak nepochází odnikud. Tito autoři se k webdesignu dostávají většinou ještě během studií a postrádají tedy základní vlastnosti, zkušenosti a návyky řemeslníka. Nejenom že jim chybí hlubší chápání smyslu jejich práce, ale obvykle i vnitřní disciplína a zodpovědnost nezbytná k jeho dosažení.

Zkusme být na závěr konkrétnější a podívejme se na několik modelových příkladů, demonstrujících spjatost cíle se způsobem realizace webových stránek.

Stránky hollywoodského velkofilmu mají jediný účel: vzbudit zvědavost a touhu film shlédnout. Veškeré prostředky musí být v tomto případě napřeny do spektakulárního a originálního grafického vyjádření. Přístupnost, použitelnost a technická čistota jsou naprosto irelevantní. Díky podpoře dalších forem reklamy je návštěvnost takových stránek obvykle značná a na minoritní uživatele není potřeba brát zřetel.

Weby orgánů státní správy mají obvykle za cíl informovat. Často navíc přinášejí informace unikátní, které jinde získat nelze. V tomto případě má tedy nejvyšší prioritu přístupnost – informace musí být nezkresleně vnímatelné nejenom na všech možných platformách, ale též zdravotně postiženými občany. Doplňujícím požadavkem by měly být nízké nároky na rozpočet a náročná grafika by tudíž byla spíše chybou.

Asi nejvíce chyb lze však pozorovat u typických firemních stránek, u oněch „prezentací“, o kterých se píše výše. Mnoho tvůrců si je plete s reklamním prospektem a přeceňuje jejich grafickou stránku. Nejčastějším účelem těchto webů ovšem je získat co nejvíc zákazníků a prodat co nejvíce zboží. Klíčovými prostředky tedy jsou naprosto dokonalá použitelnost a funkční a bohatá interaktivita.

Je mi jasné, že velká část čtenářů označí tento článek za abstraktní blábol a velmi rychle na něj zapomene. Současně věřím, že to, co tu píšu, je mnohým z vás již dávno jasné. A také doufám, že někde uprostřed mezi těmito dvěma póly se nejdou čtenáři, kterým článkem pomůže nalézt jejich klíč k pravé profesionalitě ve webdesignérském řemeslu. Profesionalitě, pramenící z jasného chápání cíle každého díla, znalosti cest, které k němu vedou a disciplíně nezbytné k pouti po těchto cestách.