Hlavní navigace

Rušení domén: Jednou to přijít muselo

Marek Antoš

Velký třesk, který poslal do propadliště dějin tisíce českých domén, vzbudil vlnu zájmu, vzrušení i rozčilených diskusí. Jako hlavní viníci byli většinou na pranýř přibiti CZ.NIC a EUnet. Právě míra jejich zavinění je však otázkou: častečnou vinu jistě nesou, ale nemohou za vzniklou situaci také lajdáčtí zprostředkovatelé registrací?

Velký třesk, který poslal do propadliště dějin tisíce českých domén, vzbudil vlnu zájmu, vzrušení i rozčilených diskusí. Jako hlavní viníci byli většinou na pranýř přibiti CZ.NIC a EUnet. Právě míra jejich zavinění je však otázkou: častečnou vinu jistě nesou, ale nemohou za vzniklou situaci zejména lajdáčtí zprostředkovatelé registrací?

1. listopadu 1997. Jako blesk z čistého nebe se objevila zpráva o tom, že se zcela mění systém registrací, uvolňují se pravidla – a bude se za vedení domén platit. Následovaly skoro dva roky, naplněné především dohadováním jednotlivých účastníků, co se vlastně bude dít a také schvalováním tantiém členů CZ.NIC; je to trochu laciný argument, ale CZ.NIC se skutečně touto otázkou zabýval v době, kdy byla mnohem naléhavější otázka, jak vlastně registrace bude fungovat. Po delší přípravě proběhlo výběrové řízení na registrátora, kterým se stal EUnet, a pak trvalo dalších dlouhých devět měsíců, než se něco začalo dít.

6. ledna 2000, svátek Tří králů. Z českého Internetu zmizely první domény, v následujících dvou dnech se jejich celkový počet vyšplhal na více než deset tisíc. Všichni vlastníci dostali předem řadu výzev, v různých – zejména Internetových – médiích se o placení domén a průběhu fakturací psalo.

Je takřka nemožné, že by někteří z těch, kteří registrovali doménu v uplynulých dvou letech, nevěděli, že se chystá placení za domény. Záměrně říkám „ti, kteří registrovali“, nikoliv „vlastníci domén“. Registrační proces byl totiž v této době již poměrně složitý, navíc samozřejmě vyžaduje dva funkční nameservery, takže se registrace domén staly především věcí profesionálů, kteří domény zřizovali pro své zákazníky: a ti přece museli být dobře informováni.

CZ.NIC ani EUnet neobstáli v procesu změn bez ztráty květinky, na obou stranách lze najít řadu škraloupů a věcí, které se mohly dělat jinak, lépe a radostněji. Přestože jsme na tyto věci na Lupě mnohdy upozorňovali a dodnes jsem například krajně nespokojený s úrovní informací o doménách, které jsou zveřejňovány, stejně jako se stavem údajů v RIPE, je třeba CZ.NICu i EUnetu přiznat, že vzhledem k obtížnosti takřka revolučního přechodu, kterého jsme byli svědky, nedopadli zas tak špatně. Pokud jde o zavinění současného stavu, kdy byla zrušena řada domén, o které mají přitom jejich vlastníci zájem, je možné u této dvojice hledat jen díl viny.

Chybou bylo zejména naprosté podcenění komunikace s veřejností, oficiálních informací se takřka nedostávalo, šířily se fámy, nikdo netušil, co se bude dít. Druhá chyba spočívá podle mého ve striktním lpění na elektronických výzvách. Osobně mi tento bezpapírový způsob vyhovoval, ale nemohu pochopit, proč CZ.NIC/EUnet nenabídl zákazníkům, kteří na tom z nějakých filosoficko-účetních důvodů trvali, že jim na požádání zašle klasickou proforma fakturu na papíře. Náklady na jednu takovou výzvu mohly být kolem sedmi korun, tedy ani ne procento z vybíraného poplatku; nevěřím, že by kvůli tomu EUnet vykrvácel. Totéž platí také o písemné smlouvě o registraci domény, kterou by někteří zákazníci uvítali. CZ.NIC si tímto způsobem mohl ušetřit řadu problémů, bohužel se však zatvrdil a řekl: „Nic nebude, napřed zaplatit, holenkové, a dejte si pozor, nebo domény zrušíme.“ Nedivím se některým vlastníkům domén, kterým tento způsob připomíná výpalné. Nemohu si pomoci, ale když se skoro po deseti letech radikálně mění systém, očekával bych přeci jen citlivější přístup.

Největší vinu však, nemohu si pomoci, vidím u zprostředkovatelů registrací domén, ať už jsou to poskytovatelé připojení nebo specializované firmy. Zatímco CZ.NIC mohl vycházet jen z mnohdy nekompletních či zastaralých údajů ve své databázi, zprostředkovatelé, kteří domény registrovali, své zákazníky musí znát o poznání lépe. Zejména oni se proto měli snažit jim pomoci, vysvětlit jim, co se děje, a případně jim příslušný poplatek přefakturovat a následně ho za ně zaplatit. Řada firem tak podle mých informací učinila a přestože to znamená práci, snažila se vyjít vstříc. Jiní však na tuto úlohu zcela rezignovali a nechali domény svých zákazníků svému osudu, přestože jim např. jako technickému kontaktu musely rovněž chodit upomínky. Nejzávažnější je tento problém u poskytovatelů, kteří se sice zaregistrovali k doménám jako plátci (tj. jako bill-c), ale za domény platit nehodlali. Právě u nich jsou dnes největší potíže, které jsou způsobeny tím, že si kdysi zřejmě chtěli ušetřit práci a namísto vytvoření fakturačního kontaktu, znějícího přímo na zákazníka, tam dali bez dalšího rozmyslu sami sebe. To by samozřejmě nebylo tak hrozné, pokud by dnes skutečně každou došlou výzvu přefakturovali zákazníkovi a pak CZ.NICu zaplatili – ani to však někteří z nich neučinili a nechali věci dojít až ke zrušení.

Když se kácí les, létají třísky. Nikdy jsem neočekával, že by přechod na nový, placený systém registrace domén, mohl proběhnout úplně hladce. Současný stav má však k tomu nejlepšímu možnému poměrně daleko – a bez viny je málokdo.

CIF17_Rabaino_Lupa

Marek Antoš


Starší, související články:

Našli jste v článku chybu?