Pamatujete, jaké to bylo s počítači za socialismu? Já vím, v někom tyhle vzpomínky vzbuzují nostalgii po „starých dobrých časech“, kdy s počítači mohli pracovat jen opravdoví programátoři a ne kdejaké klikací lamy, zato dneska… No a pak je tu druhý extrém, totiž šmahem shrnout tehdejší proces do škatulky „odpad, bláznovství, hloupost“. Dovolte mi malou zaujatou vzpomínku na léta osmdesátá.
Časopis Amatérské radio se tehdy začal věnovat domácím mikropočítačům. Samozřejmě narazil na odpor části čtenářů. Dnes by to napsali do komentářů, tehdy to posílali do redakce, ovšem formulace zůstávají stále stejné: „Počítače jsou povrchní pomíjivá módní vlna, to nebudu do smrti potřebovat, kdybyste se radši věnovali poctivé práci s tranzistory“. Ostatně dobový úvodník hovoří za vše:
Když se probírám archivem z těch let, nacházím krátké zprávy o tom, jak v zahraničí vznikl počítač ten a onen. Nezapomeňte, že právě v té době vznikla a zanikla největší vlna osmibitových domácích počítačů, začala někde u Sinclairů a Commodorů a skončila nástupem Commodore Amiga a (v menší míře) Atari ST a počítačů PC.
Mimochodem, zajímavá perlička: někde jsem četl, jak lidé z Amatérského radia a (pozdější) Mikrobáze s hořkostí konstatovali, že zatímco PZO Tuzex dovezl počítače Sord m5 a nabídl se, že jim je zapůjčí pro testování a na recenzi s veškerou dostupnou literaturou (tehdy o nich psal, pokud mě paměť nešálí, i z Lupy známý Daniel Dočekal), tak českoslovenští výrobci „jako že domácích“ počítačů se k jakékoli spolupráci s médii stavěli spíš liknavě. Na PMD museli čekat přes rok, IQ151 nedostali přes opakované sliby snad nikdy a jediné, co k němu dostali, byly dvě stránky s popisem příkazů BASICu…
Pro mne osobně byl naprostý hrdina počítačových osmdesátých let český tvůrce Eduard Smutný. Autor několika československých počítačů, kterému se podařil kuriózní kousek: na začátku 80. let vyvinul spolu se svými kolegy jednodeskový počítač JPR-1, k němu další dodatečné desky, jeho bratr Tomáš pro tento počítač napsal BASIC – a v Amatérském radiu vyšel kompletní popis celého systému, včetně schémat, popisu funkce, obrazce plošných spojů a výpisu ROMky. Tehdy se tomu tak neříkalo, ale byl to v podstatě open source. Návod vyšel navíc v době, kdy se počítač teprve chystal do výroby, což bylo nevídané.
Já jsem ta dvě čísla Amatérského radia schraňoval dlouhé roky a učil jsem se z nich, jak počítač pracuje, jak je zapojený mikroprocesor, co se uvnitř děje, jak to funguje a proč. Z textu Tomáše Smutného jsem se naučil základy BASICu, z výpisu ROM jsem se učil strojový kód… Eduard Smutný tím ovlivnil i mnohé tehdejší konstruktéry, kteří se pak pouštěli do návrhů vlastních počítačů.
Později, na přelomu let 1985/1986, navrhl Smutný s kolegy Merclem a Matrasem mikropočítač Ondra. Návrhem odpovídal zhruba Sinclairovu ZX-80, ovšem s modernějšími součástkami, větší pamětí a grafikou. Hlavním cílem bylo vytvořit odolný počítač pro děti, což znamenalo, že nemusel být nutně nejrychlejší, ale musel mít grafický výstup a hlavně – musel být cenově dostupný. Což znamenalo cenu něco málo přes 3000 Kčs. Pro srovnání – průměrný hrubý plat byl v té době 2920 Kčs (podle ČSÚ). Počítač PMD-85 stál, jestli se dobře pamatuji, okolo dvaceti tisíc Kčs, IQ151 bylo ještě dražší. Grafický výstup měl Ondra vyřešený obdobně jako zmíněné ZX-80: procesor se věnoval většinu času zobrazení, a program vykonával ve chvílích, kdy se negeneroval obraz. Plán bylo vyrábět tento počítač ve větších sériích a prodávat ho i běžným lidem – ovšem nakonec to dopadlo jinak, výroba se nerozjela, a když se rozjela, už bylo pozdě, doba už byla jinde.
V rozhovoru pro AR vypráví Eduard Smutný o problémech, kterým tehdy čelili. Od nedostatku součástek přes neschopnost vyrábět plošné spoje s nepájivou maskou až po naprosto tristní přístrojové vybavení vývojářských týmů. Ale pro pochopení tehdejší doby je klíčová jedna věta: „Kdyby koncern ZAVT (Závody Automatizační a Výpočetní Techniky – pozn. aut.) vyrobil tolik mikropočítačů, kolik sliboval, a v dobré kvalitě, pak by těžko nějaký konstruktér z Tesly Elstroj měl šanci na to, že se jeho mikropočítač bude sériově vyrábět!“ Vývojáři tehdejších počítačů nechtěli šimrat svá ega tím, jak jsou dobří, ale prostě potřebovali počítače, tak si je museli navrhnout, a průmysl potřeboval počítače, tak byl ochotný vyrábět i nekompatibilní stroje, jen aby nějaké počítače měl.
A v kontextu téhle situace je potřeba brát i tehdejší mikropočítače. Ve srovnání s tehdejší technikou „ze Západu“ by samozřejmě neobstály. Ovšem ne proto, že by návrháři v ČSSR neuměli – uměli dost, ale vzhledem ke stavu, jaký panoval, si byli nuceni mnohdy „vynalézat kolo“. Co západní počítač řešil zákaznickým čipem, to československý vývojář vyřešil deskou plnou TTL obvodů. Ne že by se zákaznické čipy nedaly vyrábět. Daly, ovšem v plánované ekonomice bylo od návrhu k výrobě tak daleko, že mezitím „ujel vlak“. Československo navíc mělo v polovině 80. let stále ještě tuhý režim, takže zatímco se v Bulharsku, Jugoslávii nebo i samotném SSSR vyráběly klony známých počítačů, naši tvůrci byli odkázáni na to, co si sami postavili a zkonstruovali z dostupných součástek a s dostupnou technologií.
Tak nakonec nejúspěšnější československý domácí mikropočítač byl známý Didaktik Gama – tedy klon ZX Spectra, vyráběný od roku 1987. Různé další počítače z 80. let, od PMD-85 přes IQ151 a právě Ondru až po PP a TNS, dodneška žijí mezi nadšenými fanoušky starých počítačů, ale jejich hlavní význam je v něčem jiném: jsou dokladem své doby, v níž se nedostatek musel nahradit důmyslem, když bylo jednodušší počítač postavit, než si ho koupit, a kdy úspěch byl, když se aspoň něco podařilo.