Hlavní navigace

Senzory Martina Malého: “Internet věcí do škol” by mohl dopadnout špatně

Martin Malý

Školství je, bohužel, velmi konzervativní jako celek. Jsou dynamické výjimky, které ale fungují často navzdory státnímu řízení, nikoli díky němu.

Dostalo se mi té cti, že zahájím svou přednáškou padesátou konferenci EurOpen. Přednáška má trochu provokativní název “Internet věcí do každé školy”. Byl bych rád, kdyby to tak bylo, a z pochopitelných důvodů se toho i bojím.

V hezkém článku o konferenci “Internet ve státní správě a samosprávě” (ISSS) popsal autor svůj pocit ze setkání dynamického světa IT a rigidního světa veřejné správy. Podle něho by akce mohla mít motto “Víme, že je pozdě, ale příští rok s tím už určitě něco uděláme”. A člověk má velmi ambivalentní pocit a říká si, že by snad bylo i lepší, kdyby zůstalo u slibů. Kdyby nechali soukromou sféru, aby konala, a pak se za její výsledky pochválili. Jako že “vidíte, jaké dobré věci vznikly, když jsme tomu nebránili”. Já nevím jak vy, ale jakmile slyším, že se stát hodlá ujmout iniciativy v oblasti internetu (a nejen v ní), tak mi přejede mráz po zádech.

Pro školství platí totéž v bledě modrém. Školství je, bohužel, velmi konzervativní jako celek. Jsou dynamické výjimky, které ale fungují často navzdory státnímu řízení, nikoli díky němu. Problém asi není ani v lidech, na obou stranách jsou nadšení a ochotní jedinci, spíš mám dojem, že lepšímu fungování brání samotný systém a koncepce. Někdy mám dojem, jako by školství klidně dřímalo, pak najednou se probudí, vydá nějaké ideové prohlášení, čímž zaseje zmatek, a pak to celé buď pomalu vyšumí, nebo se z toho stane státní zakázka, která požere peníze a výsledek je leckdy rozpačitý.

Já bych samosebou byl rád, kdyby se na školách věnoval větší prostor polytechnické výuce. Chápu, že musí o prostor bojovat s dalšími předměty, a je mi cizí přístup mnoha lidí ze světa techniky, kteří pohrdají “měkkými” obory. Jasně že by bylo fajn vést žáky třeba, abych použil aktuální příklad, k programování. Přesto si nemyslím, že cílem je, aby všichni byli programátoři, to je nesmysl. Stejně tak si nemyslím, že existuje jednoduchý postup “vysypeme na školy Arduina a Raspberry a za deset let budeme mít z každého studenta odborníka na Internet věcí”. I to je nesmysl – a docela vážně se bojím toho, že nějaký takový nápad někde zraje, a až uzraje, tak vznikne veřejná zakázka za miliardy, vybere se dodavatel, a ten připraví nějaké školní sady pro Internet věcí a za pár let budou mít všechny školy nějakou elektroniku, se kterou budou pracovat jen tam, kde se najde aktivní a nadšený učitel.

Internet věcí má přitom obrovský potenciál, nejen z hlediska využití v praxi a v dalších oborech, ale i jako vhodný výukový materiál. Vždyť je to hrozně zajímavá věc, která má v rukou dobrého učitele šanci přitáhnout dětskou pozornost a bavit: je tam internet, dá se to propojit s mobilními telefony, dá se to prakticky využít ve škole, výklad se dá postavit tak, že si žák hraje a přichází na věci sám, není potřeba hned zkraje zabíhat do nudné teorie…

KL17_hlasovani

Jenže. Vždycky je nějaké “jenže”. Obávám se, že “Internet věcí do škol” (INVEDOŠ) může být uchopen dvěma způsoby – buď tak, aby to mělo smysl, což znamená, že příslušné orgány otevřou prostor iniciativě, podpoří ji (například školeními učitelů a prostředky na nákup techniky), určí nějaká hodnotící kritéria a nechají vše fungovat, anebo stylem “jako vždycky”, tedy že to bude stát spoustu peněz navíc a stane se z toho předmět oblíbený asi jako matematika. A něco mi říká, že by to musela být setsakra náhoda, aby vyšel ten první způsob.

Já nejsem nějaký ideový odpůrce státu jako takového, ale obávám se, že zrovna v tak dynamické oblasti, jako je IT, dokážou jeho regulace a projekty napáchat víc škody než užitku. V tomto směru sázím spíš na iniciativu soukromého sektoru. I co se těch škol týče. Stát by v téhle fázi udělal nejlíp, kdyby nastavil dostatečně široké mantinely a nechal lidi, ať s co nejmenšími překážkami dělají, co je baví.

Našli jste v článku chybu?