Dostalo se mi té cti, že zahájím svou přednáškou padesátou konferenci EurOpen. Přednáška má trochu provokativní název “Internet věcí do každé školy”. Byl bych rád, kdyby to tak bylo, a z pochopitelných důvodů se toho i bojím.
V hezkém článku o konferenci “Internet ve státní správě a samosprávě” (ISSS) popsal autor svůj pocit ze setkání dynamického světa IT a rigidního světa veřejné správy. Podle něho by akce mohla mít motto “Víme, že je pozdě, ale příští rok s tím už určitě něco uděláme”. A člověk má velmi ambivalentní pocit a říká si, že by snad bylo i lepší, kdyby zůstalo u slibů. Kdyby nechali soukromou sféru, aby konala, a pak se za její výsledky pochválili. Jako že “vidíte, jaké dobré věci vznikly, když jsme tomu nebránili”. Já nevím jak vy, ale jakmile slyším, že se stát hodlá ujmout iniciativy v oblasti internetu (a nejen v ní), tak mi přejede mráz po zádech.
Pro školství platí totéž v bledě modrém. Školství je, bohužel, velmi konzervativní jako celek. Jsou dynamické výjimky, které ale fungují často navzdory státnímu řízení, nikoli díky němu. Problém asi není ani v lidech, na obou stranách jsou nadšení a ochotní jedinci, spíš mám dojem, že lepšímu fungování brání samotný systém a koncepce. Někdy mám dojem, jako by školství klidně dřímalo, pak najednou se probudí, vydá nějaké ideové prohlášení, čímž zaseje zmatek, a pak to celé buď pomalu vyšumí, nebo se z toho stane státní zakázka, která požere peníze a výsledek je leckdy rozpačitý.
Já bych samosebou byl rád, kdyby se na školách věnoval větší prostor polytechnické výuce. Chápu, že musí o prostor bojovat s dalšími předměty, a je mi cizí přístup mnoha lidí ze světa techniky, kteří pohrdají “měkkými” obory. Jasně že by bylo fajn vést žáky třeba, abych použil aktuální příklad, k programování. Přesto si nemyslím, že cílem je, aby všichni byli programátoři, to je nesmysl. Stejně tak si nemyslím, že existuje jednoduchý postup “vysypeme na školy Arduina a Raspberry a za deset let budeme mít z každého studenta odborníka na Internet věcí”. I to je nesmysl – a docela vážně se bojím toho, že nějaký takový nápad někde zraje, a až uzraje, tak vznikne veřejná zakázka za miliardy, vybere se dodavatel, a ten připraví nějaké školní sady pro Internet věcí a za pár let budou mít všechny školy nějakou elektroniku, se kterou budou pracovat jen tam, kde se najde aktivní a nadšený učitel.
Internet věcí má přitom obrovský potenciál, nejen z hlediska využití v praxi a v dalších oborech, ale i jako vhodný výukový materiál. Vždyť je to hrozně zajímavá věc, která má v rukou dobrého učitele šanci přitáhnout dětskou pozornost a bavit: je tam internet, dá se to propojit s mobilními telefony, dá se to prakticky využít ve škole, výklad se dá postavit tak, že si žák hraje a přichází na věci sám, není potřeba hned zkraje zabíhat do nudné teorie…
Jenže. Vždycky je nějaké “jenže”. Obávám se, že “Internet věcí do škol” (INVEDOŠ) může být uchopen dvěma způsoby – buď tak, aby to mělo smysl, což znamená, že příslušné orgány otevřou prostor iniciativě, podpoří ji (například školeními učitelů a prostředky na nákup techniky), určí nějaká hodnotící kritéria a nechají vše fungovat, anebo stylem “jako vždycky”, tedy že to bude stát spoustu peněz navíc a stane se z toho předmět oblíbený asi jako matematika. A něco mi říká, že by to musela být setsakra náhoda, aby vyšel ten první způsob.
Já nejsem nějaký ideový odpůrce státu jako takového, ale obávám se, že zrovna v tak dynamické oblasti, jako je IT, dokážou jeho regulace a projekty napáchat víc škody než užitku. V tomto směru sázím spíš na iniciativu soukromého sektoru. I co se těch škol týče. Stát by v téhle fázi udělal nejlíp, kdyby nastavil dostatečně široké mantinely a nechal lidi, ať s co nejmenšími překážkami dělají, co je baví.
ČLÁNKY DO MAILU