Čerstvé údaje o americkém hudebním průmyslu od RIAA ukazují, že v roce 2015 rostl pouze o 0,9 % a tržby se vyšplhaly na 7 miliard dolarů. Tolik peněz lidé v USA utratili za hudbu, staženou hudbu a streamovanou hudbu. Z těchto sedmi miliard se 4,95 miliardy dostalo k držitelům práv (to je růst o 0,8 % meziročně).
Co je ale podstatnější, streaming hudby vzrostl z 24% podílu na příjmech v roce 2014 na 34 %. Což zároveň znamená, že těsně předstihl kupování stahované hudby, konkrétně jde o 2,4 miliardy dolarů vs. 2,33 miliardy dolarů.
Vzhledem k prakticky nulovému meziročnímu růstu celku znamená nárůst streamingu výrazný pokles někde jinde, tedy právě u stahované hudby. Ta v roce 2014 představovala 2,58 miliardy dolarů (9,6% pokles). Prodej fyzických nosičů spadl o 10,1 % na 1,9 miliardy dolarů.
Další dobrá zpráva je, že růst se objevuje hlavně u předplacených streamovacích služeb. Zde jde o 52% růst, z 800 milionů dolarů na 1,22 miliardy. Podle RIAA přitom v roce 2015 měly 11 milionů předplatitelů a tento počet by měl na konci roku 2016 narůst na 13 milionů. Není nezajímavé z toho spočítat, že jeden předplatitel za rok zaplatil v průměru zhruba 111 dolarů. Jen pamatujte, jde o čísla pouze za USA a počet předplatitelů v roce 2015 je průměrný roční, nikoliv na konci roku.
RIAA trochu zklamaně konstatuje, že spotřeba hudby raketově stoupá, ale příjmy pro autory nedrží krok. Není divu, hudební průmysl si bude muset zvyknout na změnu podmínek. Tedy hlavně na to, že opakované prodávání již prodaného není možné, například.
Zároveň ale také stále platí zásadní nerovnost mezi příjmy od těch, kdo hudbu poslouchají, a penězi, které se dostanou ke tvůrcům. Prostředníci, tedy někteří z šiřitelů, pohlcují stále značnou část peněz.
Od RIAA dokonce zaznělo, že některé z těchto subjektů zneužívají zastaralé zákony a nařízení, které jim umožní pohybovat se hluboce pod tržními cenami, nebo dokonce neplatit vůbec. Paradoxem je, že RIAA touto poznámkou míří hlavně na YouTube. Na ten se ostatně RIAA a její lobbistické snahy chystají tlačit ještě více, spolu s tlakem na některé rozhlasové stanice a satelitní rádia.
Paradoxem je, že zdrojem výše uvedených problémů je nakonec hlavně to, co si hudební průmysl v minulosti sám prosadil – tedy DMCA. RIAA a hudebnímu průmyslu ovšem stále nedochází, že doba, kdy se platilo za gramofonové desky, je nenávratně pryč a úroveň cen stará desítky let nemá v dnešním světě šanci na pokračování.
Novinkou roku 2016 u RIAA ale může být i to, že jejím ústředním tématem konečně není hudební pirátství. Možná hudebnímu průmyslu došlo, že bude jednodušší se snažit peníze dostat ze subjektů jako je Google či Spotify. Otázkou je, zda to opět nepřeženou natolik, že hudební streaming nebude pro spotřebitele lukrativní.
