Ilustrace: Nenad Vitas
Je tomu asi dvacet měsíců, co jsem si jen tak z legrace na Facebooku založil skupinu. O naší vesnici, nic světoborného. Říkal jsem si, že bude fajn, když někdo vyťuká název vesnice, najde místo, kde se může komunitně sdružovat. Skupinu jsem nijak nepropagoval, nespamoval jsem své přátele, prostě jsem spoléhal na to, že si skupinu Šestajovičáci sami najdou. Nemýlil jsem se, teď se k Šestajovicím hlásí na Facebooku přes sto lidí, což je vzhledem k počtu obyvatel (asi tak tři tisíce) docela slušné číslo.
Také mě zajímalo, jestli lidé, kteří si skupinu najdou, budou něco psát nebo sdílet. Skupina je otevřená, takže tam může přispět opravdu každý. Podle očekávání to nebyla žádná sláva, někdo pomoc v kauze zaběhlého koťátka, další uživatelé Facebooku probírali, kde je v okolí nejlepší hospoda. Před komunálními volbami jsem se trochu bál toho, že se na zdi objeví nějaké urážky, jelikož jsem nacházel i urážlivé anonymy v poštovní schránce (tam, kam pošťačka hází dopisy). Předvolební boj se z ulic na Facebook v případě Šestajovic nepřenesl. Po zveřejnění výsledků jsem na zeď přidal odkaz, který stejně nikdo nekomentoval.
O skupinu (už to vlastně ani není ta stará skupina) se nehodlám nijak starat, jenom se občas podívám, kdo si zase zkoušel Šestajovice vyhledat na Facebooku a kliknul na „to se mi líbí“. Ze vzorku stovky mladých lidí se dá docela dobře usuzovat, co mladé obyvatele vesnice zajímá. Jak bylo řečeno, hospody a zaběhlá koťátka. Pravda, někdo z nových obyvatel se ve skupině pokusil seznámit s někým ze starousedlíků. Ale to bylo maximální využití socializačního nástroje nové doby. Do škatulky hyperlokální žurnalistiky (což je velký hit první poloviny letošního roku) by se možná docela pěkně hodilo pátrání po zaběhnuté kočičce. Kauza ale zůstala nedořešena, tedy alespoň podle informací, které jsem čerpal z Facebooku. Je to škoda, protože kdyby se díky Facebooku podařilo kočičku najít, šlo by o parádní příklad toho, jak se sociální sítě postarají o vyřešení vážného problému v offline světě. To jsou všechno jenom pouhá kdyby. Moje vesnická skupina je vlastně k ničemu. Nezachránila nikomu život (maximálně tak před smrtí z pití nedobrého piva), neposloužila jako předvolební kolbiště a koneckonců nemá ani ambice na to, aby byla zrušena kvůli porušení pravidel Facebooku.
Předpokládám, že díky této glose se do skupiny přidají noví virtuální Šestajovičáci, jejichž přisprostlé příspěvky budu muset mazat. Co se dá dělat, každý správný internetový účastník by měl mít alespoň jednu svoji skupinu na Facebooku. Nejde to jinak, takže kvůli tomu budu trpět. Prosím slušného Šestajovičáka, aby se mi ozval, jsem ochoten složit funkci šéfa skupiny a předat ji dál…
