Když jsem zde na Lupě psal o volbě operátora naposledy (minulý týden, v článku „Co zbývá do volby operátora?“), zmiňoval jsem, že hlavním dosud nevyřešeným problémem jsou ceny. Ne ani tak ceny koncové, které by měli platit koncoví uživatelé, ale ceny (poplatky), které budou alternativní operátoři platit českému Telecomu. Ceny pro koncové uživatele pak samozřejmě budou od těchto poplatků odvozeny. Naznačoval jsem také, že k dohodě mezi operátory o cenách nedošlo (tedy na základě jejich vzájemného jednání), a vše skončilo jako obvykle – konstatováním nedohody a žádostí k regulátorovi, aby celý spor o cenách rozhodl. No a právě to se nyní stalo, když regulátor skutečně vynesl svůj verdikt (datovaný k pátku 14.6., jak jsem v minulém článku avizoval).
Abychom správně docenili obsah tohoto rozhodnutí, pojďme si nejprve zopakovat jaká byla původní představa Telecomu.
Kolik si představoval Telecom?
Se svou představou o cenách za volbu operátora (stále ale jen vzájemně účtovaných mezi operátory, nikoli cenách pro koncové zákazníky) seznámil Český Telecom novináře počátkem dubna, ve stejný den, kdy svou představu rozeslal i alternativním operátorům (což bylo v dosavadní praxi komunikace s médii docela nestandardní).
Jak jsem vše popisoval v tomto článku, představa Telecomu byla následující: za tzv. originaci hovoru – neboli za to, že hovor započne v jeho síti (hovor iniciuje některý z jeho zákazníků) a Telecom jej předá k „realizaci“ některému z alternativních operátorů (samozřejmě podle volby volajícího) – si sám bude od tohoto alternativního operátora účtovat částku složenou z následujících tří složek:
- Cenou za přenos volání v 1 tranzitu (která má být rovna momentální ceně za terminaci volání v síti ČT za jeden tranzit)
- Příplatkem ve výši 28 haléřů, který má kompenzovat náklady Telecomu spojené s realizací volby operátora
- Přípatek za tzv. access deficit, neboli za nepokryté náklady své sítě.
Význam první složky je vcelku zřejmý, byť právě dnes je zdrojem další neurčitosti (viz dále): jde o cenu, kterou určuje momentálně platné cenové rozhodnutí regulátora pro zakončení volání v 1. tranzitu (byť zde jde vlastně o „obrácený gard“, neboli o začátek volání). V současné době je tato cena rovna 60, resp. 30 haléřům za minutu hovoru (ve špičce a mimo ni), pokud se volající nachází ve stejném UTO jako tranzitní ústředna, na které dochází k propojení operátorů, nebo 80, resp. 40 haléřů (pokud se nachází mimo tento UTO).
Druhá složka z původní představy Telecomu měla vycházet z nákladů, které dominantní operátor má se zavedením služby. Tyto náklady on vyčíslil na 1,547 miliardy a snažil se je přenést na alternativní operátory – s argumentem, že jde o povinnost asymetrickou, neboli že pouze on má ze zákona povinnost umožnit ve své síti volbu operátora, zatímco ostatní operátoři tuto povinnost ze zákona nemají. Telecom proto vzal celkovou sumu, kterou sám vypočítal, a rozpočítal ji na očekávaný objem provozu a určitý časový úsek (který přesněji nespecifikoval, alespoň ne novinářům). Vyšlo mu z toho, že by si ke každé minutě originace hovoru chtěl připočítat částku 28 haléřů.
Třetí složka, na tzv. nepokryté náklady své sítě, je evergreenem, který se Telecomu znovu a znovu snaží prosadit. Tvrdí totiž, že to, co vybere od svých zákazníků na měsíčních paušálech, mu nestačí k pokrytí fixních nákladů, které má s účastnickými přípojkami (v rámci univerzální služby), a proto požaduje jejich uhrazení formou tohoto dalšího příplatku. O to samé se pokoušel již ve své loňské referenční nabídce propojení, kde sám vyčíslil tento poplatek na 0,577 Kč za minutu hovoru. Počátkem dubna, kdy Telecom zformuloval svou představu o cenách za volbu operátora, již výši tohoto poplatku sám nevyčíslil, ale odvolal se na budoucí rozhodnutí ČTÚ, který by měl výši poplatku určit. To se doposud nestalo. Současná představa Telecomu o výši tohoto „access deficitu“ tedy není známa. Posloužit mohu jen neoficiální informací, která zazněla při jedné s diskusí s lidmi z ČTc: prý by to mělo být také 28 haléřů, stejně jako u příplatku, který rozpouští náklady na zavedení volby operátora.
Čistě orientační kalkulace, pro místní hovor ve špičce, by po splnění těchto představ Telecomu vypadala takto: za originaci 1 minuty hovoru ve špičce by alternativní operátor zaplatil nejméně 60 + 28 + 28 haléřů, neboli 1,16 Kč. A to stále nejde o koncovou cenu, ale jen o cenu za originaci – do koncové ceny se musí promítnout i cena za zakončení (terminaci) hovoru, i za jeho „střední část“.
Jak rozhodl regulátor?
Původní představu Telecomu si nyní můžeme srovnat s pátečním verdiktem regulátora. Vezměme to od konce.
Požadavek Telecomu na pokrytí tzv. access deficitu zohlednil regulátor takto:
Cena za nepokrytou ztrátu z používání přístupové sítě bude stanovena samostatným cenovým rozhodnutím ČTÚ, a to pouze v případě, pokud se prokáže oprávněnost těchto nákladů. Do doby vydání samostatného cenového rozhodnutí nelze cenu za nepokrytou ztrátu z používání přístupové sítě uplatňovat.
To není zrovna jednoznačné rozhodnutí, které by otevíralo prostor k definitivnějším cenovým kalkulacím na straně alternativních operátorů. Mají oni vypočítat své ceny s předpokladem, že tento „access deficit“ bude nulový, nebo si do svých cen mají zahrnout riziko toho, že se později objeví a do cen fakticky zasáhne?
Jednoznačný naopak byl regulátor u druhé složky, neboli u „příplatku“, který má rozpouštět náklady Telecomu na realizaci volby operátora. Zde regulátor rozhodl takto:
Do maximálních cen za propojení pro službu CS lze zahrnout pouze tyto ekonomicky oprávněné náklady:
a) náklady na jednorázovou výměnu softwarového vybavení ústředen, které vznikly poskytovateli přístupu v souvislosti s úpravou jeho VTS z důvodu splnění povinnosti ze zákona, a které jsou do výpočtu maximálních cen za propojení započítány ve výši 50% z nárokované výše.
Právě toto zřejmě byl hlavní sporný moment, neboť alternativní operátoři se celkem logicky bránili jakémukoli přenosu nákladů Telecomu na svá bedra. O jejich stanovisku asi nejlépe svědčí následující citát z jednoho jejich vyjádření:
Neexistují ekonomicky oprávněné náklady, které by souvisely s upgradem (výměnou) softwaru na ústřednách společnosti ČESKÝ TELECOM, a.s. a které by byly specifické pro umožnění přístupu ke službám jiných poskytovatelů prostřednictvím služby Výběr provozovatele..
Přesto regulátor Telecomu přiznal právo na přenos „oprávněných nákladů“ na alternativní operátory, byť jen „ve výši 50% z nárokované výše“, a rozpočítal jej do příslušného poplatku. Učinil tak zřejmě poněkud jiným způsobem (např. s uvážením jiného celkového počtu minut a jiného časového horizontu), protože mu vyšlo něco jiného než polovina (50%) původní představy Telecomu o 28 haléřích: regulátor stanovil příplatek na 6 haléřů.
Ve svém rozhodnutí to pak zdůvodnil následovně:
Příplatek pokrývá část nákladů na jednorázovou výměnu softwarového vybavení ústředen, který není zahrnutý v maximálních jednorázových cenách za propojení. Tyto náklady jsou děleny počtem odhadovaných diskontovaných minut.
(7) Příplatek lze uplatnit pouze po omezeně stanovenou dobu 10,5 let. Pokud bude skutečný počet minut v jednotlivých letech nižší (vyšší) než použitý odhadovaný počet, lze prodloužit (zkrátit) dobu, po kterou se vynaložené náklady na služby CS poskytovateli přístupu navracejí.
Pokud jde o první složku poplatků (za samotný přenos hovoru), zde regulátor rozhodl tak, že jde o „cenu za propojení veřejných telekomunikačních sítí pro službu koncového volání do veřejných pevných telekomunikačních sítí, stanovenou platným cenovým rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu… " a že " … cena se stanovuje v členění odpovídající platnému cenovému rozhodnutí…“.
To je fakticky odkaz na aktuálně platné cenové rozhodnutí o cenách za zakončení hovorů (jak jsem uváděl výše, v současné době to je 60/30 haléřů v případě 1 tranzitu ve stejném UTO). Z toho lze triviálně odvodit, že nejnižší poplatek za originaci by byl 66/36 haléřů (pokud by se volající nacházel ve stejném UTO jako tranzitní ústředna s propojením k alternativnímu operátorovi).
Důležité ale je, že „aktuálně platné cenové rozhodnutí“ může být brzy zcela jiné. Regulátor totiž slíbil vydat co nejdříve nové ceny za propojení na bázi nového metodiky LRIC, které by (snad) měly přinést podstatné snížení. Stejně tak dojde k podstatnému „zamíchání karet“ v souvislosti s přečíslováním, přesněji se změnou uzlových telefonních obvodů (UTO) na podstatně menší počet TO (telefonních obvodů).
Stačí to?
Po pátečním verdiktu regulátora, který však stále ponechává některé věci nedořešené (nejasný access deficit a nové rozhodnutí o cenách za propojení), je asi nejpodstatnější tato otázka:
budou moci alternativní operátoři, za stávajících cen, nabídnout služby na bázi volby operátora uživatelské veřejnosti?
Neboli: jsou ceny za originaci hovorů dostatečně nízké na to, aby alternativní operátoři vůbec měli nějaký prostor k poskytování služeb na této bázi? Odpověď je samozřejmě věcí složitých ekonomických kalkulací (které musí brát v úvahu i jednorázové zřizovací náklady, o kterých se zde nezmiňuji, dále náklady na billing, marketing atd.).
Stanovisko Aliatelu
Odpovědět na takovouto otázku mohou pouze operátoři sami. Ještě včera tak učinil Aliatel (který realizoval pilotní program volby operátora s ČTc), když novinářům poskytnul následující vyjádření:
Netajíme se tím, že pro nás bylo poněkud překvapujícím zjištěním, že ČTÚ tak rychle změnil své stanovisko (před 2 týdny tvrdil, že nebude akceptovat žádné nákladové nároky ČTc, nyní se rozhodl zohlednit polovinu požadovaných cca 1,5 mld Kč). Vzhledem k časovému horizontu, kdy ke spuštění služby má dojít přesně za 14 dní, rozhodl ČTÚ relativně pozdě, navíc celková cena za originaci je závislá na cenovém rozhodnutí o terminaci dle metodiky LRIC, které očekáváme v nejbližších dnech. V reálu jde o stav, kdy bez výrazného snížení cen za terminaci nebudeme moci poskytovat zákazníkům služby místního volání. Požadujeme další snížení cen terminací o minimálně 1/3.
Zde asi stojí za zdůraznění, že nejde o celkové odmítnutí volby operátora (ve smyslu: nebudeme schopni nabízet žádné služby na bázi volby operátora). Výrok Aliatelu cituje pouze místní hovory, které se z cenových důvodů asi opravdu nevyplatí realizovat skrze volbu operátora. Na druhou stranu právě Aliatel, v rámci služby Business Call Smart, nabídnul svým firemním zákazníkům meziměstská volání pouze za ceny místních hovorů (do konce roku 2002), a hojně to inzeroval i v médiích (mj. i zde na Lupě). Kromě toho má připravenu variantu služby Business Call Smart, která by měla fungovat právě prostřednictvím volby operátora a tudíž být dostupná i dalším zákazníkům.
Pokud se ale, z cenových důvodů, nevyplatí poskytovat skrze volbu operátora místní hovory, pak se zcela jistě nevyplatí ani poskytování meziměstských hovorů stejnou cestou (tj. skrze volbu operátora), za cenu místních hovorů. Právě takto rozumím stanovisku Aliatelu.
Stanovisko Telecomu
Včera večer přinesly agentury také vyjádření Telecomu. Jeho mluvčí Vladan Crha komentoval rozhodnutí ČTÚ v tom smyslu, že je „překvapující, nepochopitelné a nedostatečně transparentní,“ a neodpovídá ani metodice, která byla projednána v rámci Asociace provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí. Poplatek 6 haléřů za minutu, který vyšel regulátorovi, prý pokrývá pouze malou část nákladů Telecomu (jím vyčíslených na 1,547 mld. Kč). Zároveň uvedl že
Toto rozhodnutí bude mít proto značný negativní dopad na hospodářské výsledky Telecomu v letošním roce…".
Telecom prý rozhodnutí analyzuje i z pohledu možného porušení telekomunikačního zákona a přijme konkrétní opatření na obranu před negativními dopady tohoto postupu regulátora, dodal mluvčí Crha (viz např. zde).
To pociťuji jako přiostření rétoriky Telecomu, i vůči regulátorovi. Na tento čtvrtek je avizováno pracovní setkání Telecomu s novináři na téma volby operátora – možná se už zde dozvíme, jaká konkrétní opatření Telecom přijme na svou obranu…
