Když počátkem března ministr Kuba oznámil, že by rád zaplnil volné křeslo radního ČTÚ novinářem HN Ondřejem Malým, vypukla v elysejském paláci českých telekomunikací panika. Do kroužku, který věkovým průměrem jen mírně zaostává za papežskou kurií, přibude třicetiletý novinář, jehož oponenti a kontra-lobby ihned připomněli, že vlastně ani nemusí splňovat povinné pětileté kritérium služby v telekomunikacích, kdyby se událost nazřela správně.
Nakonec se zřejmě nazřela jinak. Vláda ve středu potvrdila jmenování Ondřeje Malého do ČTÚ a tím se automaticky Malý stal radním orgánu, který v posledních několika letech tepal na stránkách sice málo čteného, ale prestižního deníku v majetku uhlobarona. I to oponenti nezapomněli zdůraznit.
Pročetl jsem se zájmem řadu diskusí a článků na toto téma a přemýšlel, co Ondřejovi popřát na cestu do státní správy.
Souhlasím s tím, že ministr Kuba vyřešil hned několik problémů jedním rozhodnutím. Umlčel kritika, jehož hlas zněl nepříjemně jasně. Uvedl v paniku trojici nejmenovaných operátorů, kteří těží z oligopolního českého telekomunikačního trhu, když poskytují předražené služby na podinvestované infrastruktuře. Připomněl Radě, že ministerská vůle je něco, co je třeba brát v potaz. Nahnul si sympatie odbornější veřejnosti za “odvážné rozhodnutí” jmenovat nestraníka a člověka mimo současný prokorupční proud. A nakonec nic neriskoval, protože Rada rozhoduje hlasováním a jeden hlas nezmůže mnoho. V řeči moderních telekomunikací ministr uhrál quadruple-play, a to prozatím na výbornou.
Lze si jen těžko představit, že Ondřej Malý nastupuje do Rady s otevřenou kapsou, cenovkou na čele a touhou trumfnout pražské kmotry v rychlosti odklánění, jak naznačují škarohlídi v diskusích. Na to je to člověk příliš přímý a čestný, dovolte mi soudit z osobní zkušenosti. Což bohužel už dnes mnoho neznamená (ani zkušenost, ani čest).
A tak moje přání bude směřovat ke svodům, které státní správa skýtá a na něž doplatili již jiní novináři a spisovatelé ve vrcholných sférách před Ondřejem.
Tak za prvé mu přeji, aby v sobě nenašel dostatek pochopení pro cizí potíže. To bude první, s čím se potká. S potížemi a lákadlem jejich pochopení. S mnohdy logicky znějícím vysvětlením, proč něco funguje tak, jak funguje a ne tak, jak by se logicky čekalo, že by fungovat mělo. S tím, že pochopit tyto potíže a akceptovat je mnohdy bývá jednodušší, než je odstraňovat, než s nimi bojovat. Protože to je ten stav, kam nás současná Rada dostala.
Za druhé mu přeju, aby si dobře pročetl, na co připojuje svůj podpis nebo kam se jeho účast, byť v zastoupení, dostala. Mnoho schopných a nadějných skončilo svou kariéru právě proto, že jim někdo včas přistrčil k podpisu něco, co podpisovat neměli, aby se zapletli do něčeho, kde se zaplést nesměli – a to v momentě, kdy štourali pod krustičkou. Protože to je ten stav, kdy se s pláčem ze státní správy odchází.
Za třetí mu přeji mnoho štěstí a pevné nervy. Protože to je ten stav, který bude potřebovat.
ČLÁNKY DO MAILU