Tisíce lidí posílají žádosti, Google vesele maže odkazy, aniž by bylo jasné, jak je posuzuje, politici se chlubí, jak díky tomu stoupne zaměstnanost, a novináři si užívají roli mučedníků. Možnost nechat si z výsledků vyhledávání svého jména vymazat odkazy na stránky s byť pravdivými, ale nepohodlnými informacemi, se ukazuje jako nafouklá bublina, která ne a ne prasknout.
Google koncem července uvedl, že dostal celkem už 91 tisíc žádostí o vymazání celkem 328 tisíc odkazů. Přes polovinu odsouhlasil, na 30 % odmítl a u 15 % požádal o doplnění. V některých případech se ovšem paradoxně projevil „Streisand efekt“ a žádost o vymazání přivedla k už zapomenutým událostem novou pozornost (pozoruhodný je třeba článek Wall Street Journalu o investorovi, který dosáhl vymazání odkazu na článek z roku 1998, kde se psalo o jeho účasti v semináři tantrického sexu).
Google se navzdory všem svým diplomatickým prohlášením snaží celý proces evidentně co nejvíce sabotovat – hlavně tím, že ukazuje, jak je vlastně absurdní. V patičce stránek s výsledky hledání jakéhokoli jména píše nesmyslné upozornění, že „Některé výsledky mohly být odstraněny na základě zákona EU o ochraně údajů.“ Provozovatelům webů, kteří by si toho jinak ani nevšimli, aktivně posílá upozornění, že právě na URL z jejich stránek dopadlo evropské kladivo zapomnění. A navenek si stěžuje, že je při posuzování žádostí nedobrovolně nucen hrát roli soudce i poroty.
Evropským politikům se kritika moc nelíbí. Eurokomisařka pro justici Martine Reicherts ve svém projevu na konferenci v Lyonu vyplísnila všechny, kdo se pokoušejí „…zkreslovat zkušenosti s právem být zapomenut, aby tak diskreditovali návrhy reformy (ochrany osobních dat, navržené Evropskou komisí – pozn. red.), protože hrají falešnou hru.“ A pak se jala vysvětlovat, že bez této reformy Evropa nenastartuje oživení ekonomického růstu a nevytvoří nová pracovní místa…
Ano, kolem práva být zapomenut se postupem času vyrojila řada nepochopení a mýtů. Pojďme si připomenout i některé další:
Když vymazán, tak úplně
Řadě lidí stále není jasné, jak vlastně Google právo být vymazán praktikuje. Často netuší, že je vlastně velmi omezené:
- Google nemaže odkazy automaticky, nejdřív posuzuje, zda je žádost relevantní – tedy jestli se odkazy vůbec týkají žadatele a jestli jsou „nepřiměřené, nepodstatné nebo již nepodstatné, nebo přesahují míru s ohledem na účely, pro které byly zpracovány, a uplynulý čas.“
- Google vymaže pouze odkaz z výsledků vyhledávání, dotyčná odkazovaná stránka dále existuje a je možné se na ni dostat mnoha jinými cestami
- Google vymaže odkaz jen z dotazu na konkrétní jméno (třeba „Josef Novák“), pokud je dotaz složitější („Josef Novák exekuce“), odkaz ve výsledcích zůstává
- Google vymaže odkaz jen ze svých evropských mutací (tedy např. google.cz), v mimoevropských verzích (tedy např. google.com) odkaz dále zůstává (je ale pravda, že může být na mnohem méně prominentním místě)
Právo být zapomenut chrání hlavně pedofily a politiky
Lví podíl na šíření tohoto nesmyslu má britská BBC, která těsně po vynesení rozsudku SDEU přinesla zprávu, že mezi prvními žádostmi o vymazání jsou:
- politik, který chce znovu kandidovat, a požaduje smazání odkazů o svém jednání v úřadě
- muž usvědčený z držení dětské pornografie, který žádá o smazání odkazů na weby o jeho provinění
- lékař, který nechce mít ve vyhledávání negativní reakce pacientů
Zdroj ve zprávě přímo uveden není, z kontextu ale vyplývá, že informace zřejmě pocházejí přímo z Googlu. PR oddělení firmy si evidentně zaslouží pochvalu – zprávu BBC rychle převzala řada dalších médií, většinou s „pedofilem“ a „politikem“ v titulku.
Je samozřejmě možné, že o smazání žádají různí lidé. To, že žádost pošlou, ale ještě neznamená, že uspějí. A politiky (či jiné veřejně činné osoby) z práva být vymazán ve svém verdiktu vyloučil už SDEU. Ostatně i Google na stránce s formulářem pro žádost píše: „Můžeme například zamítnout odstranění informací o finančních podvodech, profesním pochybení, odsouzení za trestný čin nebo veřejném působení úředních osob.“
Google musí cenzurovat média
„Proč mě Google uvrhl do zapomnění?“ ptal se na začátku července ekonomický editor BBC Robert Peston. Firma totiž začala médiím rozesílat upozornění, že se odkazy na některé jejich články neobjeví ve výsledcích určitých hledání. Jednou z prvních postižených URL byl text, který Peston napsal na blog v roce 2007. Vzhledem k tomu, že v článku jmenoval jediného člověka, vypadalo to z jeho pohledu docela jasně: žádost o vymazání musel podat on. Trvalo celý den, než Peston zjistil, jak právo být vymazán vlastně funguje, a než svou rozhořčenou tirádu aktualizoval:
- odkaz na jeho text nezmizel z Googlu úplně, ale neobjevuje se jen ve výsledcích hledání jednoho konkrétního jména
- o výmaz nemusel zažádat člověk jmenovaný v textu, ale i kdokoli, jehož jméno se jen objevilo v diskusi pod článkem
- žádná cenzura médií nebo útok na novináře se nekoná
Některá média od té doby zveřejňují seznam textů, u kterých jim Google poslal své upozornění. BBC tak ví celkem o dvanácti odkazech, kterých se právo na zapomnění dotklo. Zajímavé je, že většinou šlo o zprávy o soudních kauzách – například o soudním stání tří mladých Irů obviněných z držení vybavení na výrobu bomb, o zproštění viny muže obviněného z pobodání jiného muže nebo sporu o ztraceného a zas nalezeného psa.
Právo za zapomenutí už existuje, proč má být internet výjimkou?
Při zdůvodňování práva být zapomenut se často uvádí analogie s rejstříkem trestů, ze kterého je odsouzenému po nějaké době bezúhonného života vymazána zmínka o jeho provinění. Srovnávat státem vedený rejstřík s výsledky vyhledávání je ale myslím hodně přitažené za vlasy.
Na jedné straně tu máme uzavřenou, centrálně vedenou databázi, která soustřeďuje informace o trestech za porušení zákona a zásadně ovlivňuje život řady lidí: některé profese (třeba učitel, zdravotní sestra, státní úředník, policista či hasič) bez čistého trestního rejstříku ani nesmíte vykonávat. Rejstřík tedy není jen tak lecjaká databáze, je nástrojem státní moci. A když nepočítáme to, že se přirozeně snažíte neskončit ve vězení, nemůžete jeho obsah nijak ovlivnit. V tak přísném systému je vymazání trestu po delší době bezúhonného života vlastně docela humánní zásadou.
Na druhé straně stojí internetový vyhledávač provozovaný soukromou firmou v prostředí, které je otevřené a proměnlivé. Výsledky vyhledávání nemají žádnou právní závaznost, jde o prostý seznam odkazů na stránky, za které je odpovědný někdo jiný. A na rozdíl od rejstříku máte řadu možností, jak svůj obraz ve vyhledávači ovlivnit – můžete se snažit o „osobní SEO“, v případě nepravdivých informací se můžete soudit s tím, kdo je na web napsal, anebo si prostě můžete dávat dobrý pozor na to, co o sobě sami publikujeme.
A mimochodem – ani z rejstříku trestů se vlastně nakonec nic definitivně nemaže: co se tam jednou dostane, je tam uloženo napořád. Tzv. „výmaz“ znamená jen to, že se trest neobjeví ve výpisu, například policie si ale může požádat o „opis“, ve kterém jsou uvedeny všechny, i ty „vymazané“ tresty.
V čem je problém
Když si to shrneme: právo být zapomenut toho v praxi moc nezměnilo. Za tři měsíce si o ně Google zažádalo asi 100 tisíc lidí, tedy cca 0,02 % obyvatel EU (budeme-li pro zjednodušení brát jednu žádost jako jednoho člověka). Smazané odkazy znamenají jen minimální zásah do výsledků hledání a odkazované stránky na internetu dále zůstávají. Mazání někdy vede i k přesnému opaku zapomnění – o události se znovu píše. A cenzura médií se nekoná. Proč tedy stojí za to se vším tím humbukem zabývat? Myslím, že existují dva důvody:
Je to celé neprůhledné. Soukromá firma neprůhledně rozhoduje o něčem, co by měly průhledně rozhodovat úřady. Narozdíl od Googlu by totiž musely stanovit jasná pravidla, zveřejnit je a svá rozhodnutí by musely vysvětlovat. Google logicky zveřejňuje jen to, co se mu z hlediska PR hodí a vysvětlovat nemusí nic. Zajímavé bude, až nějaký spor o vymazání doputuje od Googlu k odvolací instanci – tedy příslušnému úřadu na ochranu osobních údajů. I když vzhledem k pasivitě tuzemského UOOU se asi není moc na co těšit.
Odpovědný je prostředník. Jak už jsem psal v květnu: princip, kdy se odpovědnost za publikované informace přesouvá z autorů (nebo vydavatelů) na vyhledávače, mi přijde jako cesta do pekel. Podobně jako když se tlačí na poskytovatele připojení, aby byli odpovědní za obsah, který jejich „trubkami“ teče.
