Pavučina lží
Že se na webu nachází miliardy stránek s obsahem všeho možného, je pro tento server konstatování asi tak triviální, jako pro astronoma nespočitatelnost těles nad námi. Pro odborníka, ale rozhodně ne i pro laika stejně triviálním faktem je, že zdaleka ne všechny stránky a servery obsahují skutečně relevantní a pravdivé informace. Jinými slovy, že kdysi oblíbené konstatování o tom, že je něco „na Internetu“, zdaleka nezaručuje pravdivost, aktuálnost a relevantnost dané informace, a už vůbec to nedefinuje zdroj, z nějž byla pořízena. Mnoho serverů poskytuje kvalitní informace, mnoho dalších brak. Web je spleť obou typů s mnoha přechodnými formami, a to vůbec nehovoříme o online diskuzích, chatech a serverech editovaných výhradně uživateli.
Zorientovat se v pavučině (ne)významných a (ne)pravdivých informací je individuální úkol pro každého jednotlivce, který web používá. Částečně s tím mohou pomoci vyhledávače, částečně ručně ověřované katalogy. S výzvou po zcela novém systému ověřování kvality webu ovšem nyní přišel jeden z lidí nejpovolanějších – sám zakladatel a tvůrce WWW Tim Berners-Lee. Stalo se tak při představování nové nadace, jež má napomáhat dalšímu vývoji webu.
Pod kontrolou?
Systém, který Berners-Lee navrhuje, by měl být založen na schopnosti hodnotit webové servery z hlediska jejich důvěryhodnosti a pravdivosti různými auditory z různých hledisek. Výsledné hodnocení by se pak (patrně prostřednictvím funkce webového prohlížeče) zobrazovalo uživateli. Ten by byl při vstupu na web s nepravdivými nebo zavádějícími informacemi varován, zatímco na seriózním zpravodajském serveru by dostal informaci o tom, že je skutečně na správném místě. Tim Berners-Lee byl, soudě dle zpráv o jeho zásadní řeči, k takovému nápadu vyprovokován mimo jiné fámami, které se na webu vyrojily v souvislosti se zprovozněním nového Evropského urychlovače částic, LHC ve švýcarském CERNu (připomeňme, že právě tam kdysi WWW vymyslel), ovšem případů, kdy webový „rozruch“ zcela popírá realitu, je samozřejmě mnohem více.
Emotivní a vizionářský projev jednoho z otců-zakladatelů je pochopitelně významnou událostí. Položme si ale otázku, nakolik by takový globální systém měl smysl? A nakolik už existuje? Byl by s jeho pomocí pravdivý a inteligentní web skutečně preferován a ten tmářský a lživý pod kontrolou?
Existuje celá řada systémů sloužících k hodnocení webového obsahu z různých hledisek. V praxi se ujaly dva typy z nich. První slouží k hodnocení webových stránek pokud jde o vhodnost či nevhodnost jejich obsahu pro děti. S jejich pomocí mohou rodiče nastavit omezení prohlížení a zkomplikovat (ne znemožnit) dětem cestu například k pornografii.
Druhým typem hodnoticích systémů, v současnosti více rozšířeným, je ochrana před phishingem. Funguje na principu nahlašování závadných webů, které jsou následně označovány jako nebezpečné. Před vstupem na nebezpečný web je uživatel většiny moderních prohlížečů varován, že web je nebezpečný, načež jej může okamžitě opustit, nebo si jej nechat zobrazit na vlastní riziko.
Své systémy hodnocení z hlediska relevance obsahu mají vyhledávače. I když s hodnotami jejich indexů se uživatel většinou bezprostředně nesetká (ale mohou mu být zobrazeny například pomocí přídavných lišt pro prohlížeče), jsou důležité pro umístění daného serveru ve výsledcích vyhledávání. Tyto indexy (pokud je známo) ale říkají jen velmi málo o pravdivosti obsahu dané stránky a o její serióznosti, protože ta prozatím pro většinu vyhledávačů není nejdůležitějším parametrem (hodnota důvěryhodnosti informací je při hledání hesla „pohádka“ zcela nesmyslnou záležitostí a takových hesel je více).
Hypotetický nový a globální systém hodnocení serverů dle jejich důvěryhodnosti by tedy byl novou implementací již existujících technologií, které slouží zatím jiným účelům. Není pochyb, že pro uživatele hledajícího důležité informace na jemu neznámých webech by byl cennou pomůckou. Dokázal by ovšem například zabránit šíření pověstí o apokalyptickém LHC? Domnívám se, že těžko.
Pavučina pravdy
Žádný antiphishingový systém nedokáže phishingu zcela zabránit. Přitom phishing je skutečným ohrožením uživatelů Internetu. Šíření nepravd, pomluv a fám je staré jako lidstvo samo. Kdyby systém hodnocení důvěryhodnosti webu přidělil určitému serveru vysoké hodnocení, jak by se zachoval, kdyby se v diskuzi pod článkem na tomto serveru rozpoutala debata o hrozící apokalypse? A kdyby mnoho čtenářů této debatě uvěřilo? Stejně tak si lze těžko představit hodnocení blogů nebo stránek s osobními názory – nikomu by se asi nelíbilo, že jeho názor, protože je proti názoru uznávaných autorit, je automaticky označen za „hloupý“.
Berners-Lee nechtěl přidělovat webům „IQ“, ovšem pokud by skutečně fungoval globální systém hodnocení, byť i z různých hledisek, výsledný rating (měl by-li být jen jeden) by nebyl ničím jiným. Uvažovat o více hodnoceních by přitom šlo patrně jen stěží, protože více než jeden snadno a graficky zobrazitelný index by byl pro uživatele nestravitelný. Aby bylo zajištěno vyvážené hodnocení, muselo by se také na něm podílet velké množství hodnotitelů. To znamená hodně času a fakticky vzato nutnost, přenést hodnocení na samotné uživatele. Existují-li triky, jak úspěšně oklamat Google při simulaci relevance webu, a pokud se optimalizací pro vyhledávače zabývá celý jeden sub-obor IT, proč by tomu nemohlo být podobně i u pravdivosti? Proč by se hodnocení pravdivosti webu nedalo nakonec koupit?
Bezpečnostní mechanismy
Ačkoliv se nápad otce webu zdá být užitečným, a i když je velmi pravděpodobné, že hodnocení nakonec vznikne (či již dokonce vzniklo), nemyslím si, že by mohlo přinést skutečnou hodnotu. I malé narušení tohoto systému by jej mohlo diskreditovat. Lze předpokládat, že by obsahoval široké bezpečnostní mechanismy, ale ani ty nezabrání, přes všechny jejich klady, vadám v současných hodnotících mechanismech. Dopad hodnocení „důvěryhodnosti“ webu by pak byl výrazně větší, než je chvilkové snížení jeho relevance. A pak, co kdyby se, z nějakého důvodu, stal nejrelevantnějším nejméně důvěryhodný web?