Hlavní navigace

Hoteliéři vytrvale neplatili televizní poplatky. Je to trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud

17. 6. 2021
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

 Autor: Max Vakhtbovych, Pexels.com, podle licence: Public Domain
Dva hotely ve Vimperku nepřihlásily televizory na pokojích a neplatily televizní poplatky. Suma postupně narostla na více než 300 tisíc korun. Podle Nejvyššího soudu už to má charakter trestného činu, protože řádné placení poplatků má značný společenský význam.

Nejvyšší soud se bez větší pozornosti médií zabýval problematikou televizních poplatků a významem veřejné služby České televize. Na jeho prosincový judikát dosud upozornil jen server Česká justice. Soudce Josef Mazák rozhodoval v případu dvou podnikatelů, kteří ve Vimperku otevřeli dva hotely, ale ani v jednom z nich nepřihlásili do evidence televizní přijímače. Tato situace trvala v podstatě od srpna 2005 do listopadu 2016, přičemž v jednom hotelu bylo šestnáct pokojů a v druhém osmnáct.

Výše televizních poplatků se v uvedeném období měnila. Do 30. září 2005 činila 75 Kč měsíčně za každý přijímač, v období od 1. října 2005 do 31. prosince 2006 šlo o 100 Kč měsíčně za přijímač, v následujícím roce o 120 Kč měsíčně a od 1. ledna 2008 platí současná výše 135 Kč měsíčně za přijímač. Celková částka, kterou měli v daném období zaplatit, činila 327 510 Kč.

Oba podnikatelé kvůli tomu skončili před Okresním soudem v Prachaticích. Ten jejich věc na základě obžaloby neprojednával jako porušení zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, ale jako přečin podle trestního zákoníku. Souzeni měli být podle § 240, což je trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

Soudce v Prachaticích ovšem jejich trestní stíhání v srpnu 2019 zastavil. Podle jeho závěru není možné neplacení televizních poplatků posuzovat jako trestný čin. Státní zástupce poté napadl celé usnesení a podal stížnost ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud ji zamítl, podle něj byla nedůvodná. Soudy měly za to, že televizní poplatek nelze považovat za „jinou podobnou povinnou platbu“ ve smyslu trestního zákoníku.

Soudy argumentovaly, že televizní poplatek je něco jiného než daně, cla nebo místní poplatky. Vztahy týkající se dlužných televizních poplatků a přirážek k nim se podle nich mají řešit v občanskoprávním řízení. Jinými slovy, pokud na nich vznikne dluh, má případně podat žalobu Česká televize. Prachatický soud zdůraznil, že Česká televize není napojena na státní rozpočet a nedostává žádnou přímou podporu. Také vycházel z toho, že veřejný zájem na financování televizního vysílání je nesrovnatelně nižší než na financování jiných celospolečenských potřeb.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce. Namítl, že soudy do svého výkladu zahrnuly pouze část relevantních norem a nepostupovaly důsledně při užití metody systematického výkladu, který smysl normy zjišťuje i v její souvislosti s dalšími normami nebo celým zákonem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu a usnesení Ústavního soudu, na které se nižší soudní instance odvolávaly, se vždy zabývala jen dílčími věcmi ve vztahu k televizním poplatkům, nešlo o komplexní náhled na problematiku.

„Zákonem je ve všech podstatných částech určen obsah právního vztahu mezi poplatníkem a provozovatelem vysílání, tedy Českou televizí. Tento právní vztah nemohou jeho účastníci dohodou založit ani ukončit. (…) Fyzická nebo právnická osoba je povinna poplatek platit bez ohledu na to, zda přijímá veřejnou službu České televize v oblasti televizního vysílání. Smyslem poplatku, vedle zajištění úhrady nákladů spojených se zajištěním vysílání, je i poskytnout určitý finanční ekvivalent za možnost využívat tuto službu (…), ale poplatek, s ohledem na jeho paušální výši, která není závislá na tom, zda vůbec, případně v jakém rozsahu je služba skutečně přijata, nelze považovat za platbu ceny odpovídající poskytnuté službě, jak by tomu bylo ve smluvním vztahu rovnoprávných účastníků,“ podotkl nejvyšší státní zástupce.

„Česká televize byla vyčleněna ze soustavy orgánů státu, aby přímými politickými vlivy nebo podřízeností moci výkonné nebylo splnění jejího poslání ohroženo. Proto získala právní a majetkovou samostatnost. Stát jí současně musel zajistit i stabilní zdroje financování. Této potřebě stabilního financování odpovídá právě povaha televizního poplatku jako platby stanovené a ve všech podstatných prvcích upravené zákonem, tedy platby povinné, která svým charakterem odpovídá dani,“ pokračoval v argumentaci.

Nejvyšší státní zástupce dále připomněl obsah veřejné služby České televize, k jejímuž financování televizní poplatek slouží. Uvedl, že ve veřejné službě České televize se mají odrážet hodnoty, na kterých je Česká republika jako demokratický právní stát založena, a plnění úkolů České televize podporuje realizaci řady základních lidských práv a svobod v souladu se zásadou rovnosti. Jako příklad uvedl poskytování všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, nabídka pořadů dále podporuje uplatňování svobody projevu a práva na informace, svobody myšlení a náboženského vyznání. Rovněž výroba a vysílání vzdělávacích pořadů koresponduje s veřejným zájmem.

Právě veřejný zájem na činnosti České televize byl podle nejvyššího státního zástupce soudy podceněn.

Oba obvinění podnikatelé se naopak hájili, že televizní poplatky není možné s jinými platbami srovnávat. „Televizní poplatek nepředstavuje jednostrannou povinnost bez nároku na jakékoli protiplnění. Zatímco daně se vyznačují neúčelovostí a neekvivalentností, uhrazení televizního poplatku poplatníkem přesně odpovídá nárok přijímat po dobu kalendářního měsíce 24 hodin denně televizní vysílání,“ tvrdili ve svém podání.

Trestní represe je podle nich neadekvátní. „Česká televize má ke správě a vymáhání televizních poplatků zákonem dané speciální nástroje, jako jsou přístup k evidenci odběratelů elektřiny připojených k distribuční soustavě, oprávnění zjišťovat údaje o neevidovaných poplatnících a vést jejich evidenci, oprávnění využívat k vedení evidence poplatníků a vymáhání televizních poplatků referenční údaje ze základního registru obyvatel aj. Má rovněž k dispozici robustní aparát, personální zázemí a propracovaný systém správy a vymáhání dlužných televizních poplatků (pročež není nutné k tomu využívat advokátních služeb),“ namítli.

Nejvyšší soud se při svém rozhodování opřel o dostupnou odbornou literaturu. Dospěl k závěru, že v případě televizních poplatků skutečně jde o povinnou platbu ve smyslu uvedeného ustanovení trestního zákoníku. „Tato ‚jiná podobná povinná platba‘ z logiky věci nemá všechny znaky daně či poplatku (pak by tato část právní normy byla nadbytečná) a nejde ani o jiné alternativy demonstrativně vyjmenované v § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Podstatnou je tedy otázka podobnosti televizního poplatku jakožto povinné platby ostatním tam uvedeným povinným platbám. Tato podobnost je dána podobnou povahou platby, a to platbou povahy neekvivalentní, veřejné, placené veřejné instituci na veřejně prospěšný účel a uložené a podrobně upravené zákonem, u něhož převažují prvky veřejnoprávní úpravy,“ vysvětlil Nejvyšší soud.

Odkázal se na jiný nález Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 260/06): „Institucí zřízenou za veřejným účelem je ta, která byla zřízena k uspokojování veřejných či celospolečenských potřeb; má za účel prospět nikoli jen zájmům svým, nýbrž uspokojuje svou činností také potřeby veškerenstva nebo alespoň neurčité části subjektů, jimž činnost instituce slouží k dobru.“ Podle Nejvyššího soudu je to velmi důležité, neboť právě v tom tkví jádro důvodů, proč je třeba Českou televizi (a Český rozhlas) chránit i prostředky trestního práva proti oklešťování jejich prostředků podvodným jednáním spočívajícím v krácení televizních poplatků.

„Podstatné je, že jde o veřejnou instituci hospodařící s prostředky určenými pro veřejně prospěšný účel (z nichž naprosto převážnou část tvoří televizní poplatky), a to pod kontrolou státu jako jejího zřizovatele a garanta jejího fungování. Toto postavení České televize a povaha televizního poplatku přitom spolu úzce souvisí,“ míní Nejvyšší soud.

„Nelze souhlasit s názorem obviněných, že stanovení povinnosti zákonem zde nemá význam, protože zákonem jsou stanoveny a upraveny i jiné povinnosti, například povinnost platit úroky z prodlení, regulované nájemné atd. Nejde totiž o to, že zákonem jsou v té či oné míře regulovány i mnohé jiné společenské vztahy. Podstatou je zde zákonem založená jednostranná povinnost odvádět za zákonem přesně stanovených podmínek platby veřejné instituci na veřejně prospěšný účel, ve prospěch činnosti vykonávané ve veřejném zájmu,“ pokračuje argumentace.

„Společenský význam řádného placení televizních poplatků je podstatně větší než například poplatek ze psů či některé jiné poplatky spadající pod ustanovení § 240 tr. zákoníku. Veřejný zájem na řádné platbě je u televizních (i rozhlasových) poplatků intenzivní. Platby chráněné citovaným ustanovením trestního zákoníku nemusí mít jen čistě ekonomický či materiální význam a nemusí spočívat v uspokojování hmotných potřeb. Podstatné je, že jde o úhradu činností vykonávaných ve veřejném zájmu. Výnos daní slouží k podpoře či rozvíjení různých činností, na kterých je veřejný zájem. Může jít např. o podporu zaměstnanosti a sociální soudržnosti nebo zajištění dopravní obslužnosti. V případě pojistného na veřejné zdravotní pojištění jde o veřejný zájem na zajištění úhrady nákladů zdravotní péče atd. Bez ohledu na mechanismy platby a vymáhání dlužných plateb je třeba vzít v úvahu podstatu těchto plateb,“ vzkázal obviněným i soudům nižších stupňů.

Usnesení Okresního soudu v Prachaticích i Krajského soudu v Českých Budějovicích vyhodnotil jako nesprávná, v napadených částech je zrušil a Okresnímu soudu v Prachaticích přikázal, ať ve věci znovu rozhodne. Vázán bude právním názorem Nejvyššího soudu.

Autor článku

Novinář se zaměřením na média. Dlouholetý účastník i pozorovatel českého mediálního cirkusu. Pracoval v Marketing & Media, Hospodářských novinách a Českém rozhlase.