Internet proti monopolu -- tři roky poté

Když koncem října 1998 vydal SPT Telecom zprávu o tom, že došlo k dohodě s ministerstvem financí o úpravě cen za používání telekomunikačních služeb, domníval jsem se prvních pár minut, že půjde o běžnou úpravu stylem „desetníček nahoru“, jak jsme tomu byli zvyklí z předchozích let.

Chyba lávky. Tisková zpráva sice hovořila o průměrně tříprocentním zdražení, jenže stačilo vzít si do ruky kalkulačku a záhy člověk zjistil, že dlouho telefonujících lidí (a tedy i uživatelů komutovaného přístupu k Internetu) se toto zdražení dotkne až 62 procenty zvýšení ceny za připojení.

Protože hranice šedesátiprocentního zdražení byla pro budoucí vývoj důležitá, podívejme se, jak se k ní došlo. V roce 1998 byl poplatek za tři minuty místního spojení 2,40 korun. Pro rok 1999 se tento poplatek zvýšil na 2,60 korun, ale za dvě minuty. Pokud si spočítáte cenu hodinového hovoru (a tedy i hodinového připojení k Internetu), pak zjistíte, že došlo ke zvýšení ceny o více jak 60 procent.

Byl páteční večer a já jsem spěchal z práce za svojí ženou a právě se narodivší dcerou Vandou. V tramvaji jsem si v Palmu procházel tato čísla, která jsem vám právě předestřel a nemohl jsem věřit svým očím. A tak jsem vytáhl mobil a zavolal jsem Ondřeji Neffovi, abych se ho zeptal, jak celou věc vidí on. Je to sprosťárna, křičel do telefonu Ondřej a ubezpečil mne, že hned druhý den hodlá celou věc rozmáznout na Neviditelném psovi. To je málo, děl jsem. Tohle už by si zasloužilo nějaký protest, nějakou demonstraci. Budeme protestovat, uděláme demošku, pravil rozvážně Ondřej Neff. Dohodli jsme se, že promluvíme s Ivem Lukačovičem ze Seznamu. Že byl Ivo hned pro, je zbytečné zdůrazňovat. A tak se 29. října 1998, zatím téměř neviditelně, narodil Internet proti monopolu (dále jen IPM).

Zrekapitulujme si situaci na českém telekomunikačním trhu v roce 1998. Již čtvrtým rokem měl SPT Telecom strategického partnera v podobě TelSource, firmy, která hodně slíbila a ne úplně všechno plnila. V roce 1998 z toho bylo už mnoho patrného. Zatímco v roce 1994, kdy TelSource vedený holandským státním telekomunikačním operátorem KPN (tehdejší PTT) vstoupil do SPT Telecomu, si právě KPN nárokovalo jednu z vedoucích rolí na telekomunikačním trhu, v roce 1998 bylo již jasné, že ani v evropském kontextu se toto KPN nepodaří. Strategické cíle, jakým bylo vytvořit z SPT Telecom středoevropského tranzitního operátora, zůstaly jen slibem české vládě. KPN mělo své potíže a akvizice SPT Telecom pro ně již nebyla startovacím můstkem do střední a východní Evropy, ale přítěží. V roce 1998 dalo TelSource ochutnat české vládě hořké kapky síly – to když v podstatě bezbrannému ministerstvu financí nadiktovalo, jak budou vypadat nové poplatky za telefon. Protože tato jednání měli na starosti úředníci, kteří neměli prakticky žádnou zkušenost s reálným byznysem, natož pak s reáliemi telekomunikací, dopadla jednání tak, jak dopadnout musela. SPT Telecom (=TelSource = KPN) prosadil všechny ceny tak, jak chtěl, směšným ústupkem se stalo zvýšení počtu levnějších impulsů (Víte vůbec, že něco takového existuje? Ano, existuje… máte to na účtu.).

Je asi zbytečné podrobně rekapitulovat, jak IPM probíhal – to by bylo opravdu velmi dlouhé povídání a protože by nás zavedlo hluboko do pochodů v českých telekomunikacích i politice, bylo by to povídání spíše na knihu, než na pár článkových řádek. Takže článek bude spíše o několika dojmech a příhodách, než že by měl ambice podat úplnou zprávu – navíc je zaujatý pohledem člověka, jenž byl v té době aktivním aktérem těchto událostí, na to je třeba nezapomínat.

První listopadové pondělí vyšel na Mobil.cz článek SPT Telecom: Držet hubu a krok. Suše jsem v něm rekapituloval vítězství, jehož SPT Telecom dosáhl. A také jsem SPT Telecomu temně prorokoval potíže. Ještě v pondělí jsme koncipovali prohlášení a fakticky jsme vytvořili IPM. Registrovali jsme doménu bojkot.cz, poprosili jsme Adama Haunera o vytvoření designu webu a po ICQ jsme s plánem seznamovali kamarády a kolegy. Zprávy se na Internetu šíří velmi rychle – ten den ještě neveřejnou adresu, šířenou jen emaily a ICQ, navštívilo více jak 1.800 IP adres (návštěvnost Mobil.cz byla tou dobou jen 4000 IP adres za den!). Ve čtvrtek jsme s celou akcí seznámili veřejnost. Na server Bojkot.cz směřovaly odkazy ze všech velkých serverů – Seznamu, Atlasu, Mobilu, Neviditelného psa, Světa namodro (tehdy ještě nepatřil SPT Telecomu) a desítek dalších.

Dál už celá věc probíhala poměrně předvídatelným spádem – SPT Telecomu to chvíli bylo jedno, jenže pak se ukázalo, že česká média stojí ve většině na naší straně. Internet se poprvé dostal na první místo hlavních Událostí na České televizi, SPT Telecom byl masírován ze všech stran. Nakonec nás pozval k jednání, samozřejmě ani ne tak proto, abychom mu poradili a předali cenné zkušenosti, ale aby ukázal svoji lidumilnost.

A tu je první obecně oblíbený omyl, který o naší akci IPM koluje. Bylo nám vytýkáno, že jsme na jednání s SPT Telecomem byli příliš málo tvrdí. Skutečnost je taková, že tvrdost můžete používat všude tam, kde máte sílu, jíž disponujete. Neměli jsme žádnou sílu, vyjma vrtkavého zájmu médií. Kdybychom na jednání SPT Telecomu přinesli soupis statisíc klientů, kteří jsou hotovi přejít ke konkurenci, mohli bychom tlačit. Jenže Telecom neměl konkurenta, neexistovala alternativa a nebylo jak tlačit. Mohli jsme lavírovat na tenkém ledě vnitřních půtek SPT Telecomu a strachu z negativní medializace, na takový strach ale SPT Telecom měl hroší kůži.

Tvrdost jednání může dokumentovat jedna scénka, když už jsme na sebe u jednacího stolu křičeli (pardon, nekřičeli, jednání probíhalo konstruktivně a intenzivně) – lidé z SPT Telecomu nám presentovali svůj návrh, jak bude vypadat tarif Internet 99. Ondřej Neff na konci bezvýchodné debaty, kdy bylo jasné, že SPT Telecom nikam neuhne, pravil: „Jak vidím, ani kdybychom tu spáchali harakiri, tak by to s váma nehlo.“ Z druhé strany stolu jeho názor potvrdilo jednomyslné přikyvování. V tu chvíli mě napadlo, co by se stalo, kdybychom my tři vyndali tanto a rituálně si prořízli břicho. Když jsem se s myšlenku po jednání svěřil Ondřejovi, ujistil mne, že by „pánové jen poblili tepich a jinak by se nic nestalo“.

Další mýtus se pokusil prosadit sám SPT Telecom, když jeho tehdejší šéf Svatoslav Novák doslova prohlásil, že se „vlamujeme do otevřených dveří“ – tedy nutíme jednat SPT Telecom o něčem, s čím přeci chtěl přijít sám. Skutečnost je jiná. V SPT Telecomu sice někteří lidé již před tím nadhazovali možnost speciálního tarifu pro Internet, ale vzhledem k tomu, že TelSource mohl ministerstvu financí diktovat v podstatě libovolné ceny a navíc bylo TelSource jasné, že SPT Telecom už pro něj není odrazový můstek do východní Evropy, ale jen studna na peníze, bylo prosazení takového tarifu vnitřní cestou v SPT Telecomu v podstatě nereálné. SPT Telecom ještě ani na konci jednání neměl technickou představu o tom, jak které věci konkrétně realizovat.

Do třetice nám někteří lidé vytýkali, že celá akce sloužila pouze pro zviditelnění naší trojky (já, Ondřej Neff a Ivo Lukačovič). Měli jsme prý naši skupinu rozšířit, přizvat do ní povolanější lidi. Například Ladislav Zajíček tvrdil, že jsme měli přizvat studenty, kteří organizovali demonstrace v roce 1989. Podobných zhovadilých nápadů naštěstí nebylo tak moc, povětšinou se nám vytýkalo, že jsme fungovali ve trojici a tuto trojici jsme dále nerozšiřovali. Hlavní důvod nebyl vyloučit ze „zviditelnění“ někoho jiného, ale spíše praktický – tři lidé bylo tak maximum, co byl SPT Telecom na jednáních ochoten snést, navíc naše trojice byla docela representativní zastoupení českého Internetu. Měli jsme tu zástupce nejnavštěvova­nějšího serveru (Seznam), nejnavštěvova­nějšího obecného zpravodajství (Neviditelný pes) a nejnavštěvova­nějšího technického zpravodajství (Mobil). Když odmyslíme to, že všichni jsme byli v jednáních docela ostřílení, neboť jsme třetím rokem úspěšně podnikali na Internetu, Ondřej Neff měl konexe do mediálních sfér a já jsem se obstojně orientoval v telekomunikační problematice. To neznamená, že jsme se uzavírali cizím názorům – pravidelně jsme problém diskutovali s mnoho dalšími lidmi, kteří pracovali na Internetu, v politice, v telekomunikacích, s mnoha chytrými lidmi, kteří často ani nechtěli být vidět a jimž samozřejmě patří také dík za zdar celé akce.

Co Bojkot a IPM změnili?

Především se nakonec přeci jen prosadil tarif Internet 99 a později i jeho modernizace Internet 2000. Ceny šly dolů, sice především pro domácí uživatele, to byli ale ti, za které jsme bojovali především.

* nutno připočítat 2,6 Kč za sestavení hovoru

Jenže změna cen na ceny příznivější nebyla asi tou nejvýznamnější změnou z mého pohledu. Především se podařilo SPT Telecom dotlačit k takzvaným jednotným přípojným číslům – na tato čísla se dalo volat za poplatek Internet 99 a nikoliv za meziměstský poplatek, když jste měli smůlu a neměli jste ve svém UTO internetového poskytovatele. Venkov a menší města se tak zrovnoprávnila – Internet napříště stojí přes telefon pro všechny stejně, lhostejno zda v Horní Dolní nebo v Praze.

Pro poskytovatele Internetu přinesla akce provize z internetového provozu a samotnému SPT Telecomu překvapivé poznání, že i na Internetu se dá vydělat. Ještě koncem roku 1998 odbývali představitelé SPT Telecomu naši argumentaci na téma „snížení cen za Internet přinese vyšší zisky na vyšším provozu“ – jenže už v ekonomických výsledcích za rok 2000 se tato naše teorie mění v realitu.

Další podstatnou změnou bylo aktivizování vlády. Ta až do té doby neměla v Internetu jasno, od té doby jej alespoň začala vnímat a ministerstvo financí se začalo zajímat o to, jak se změny cen dotknou Internetu. O rok později TelSoruce a vláda odtajňují a publikují smlouvu o prodeji SPT Telecomu TelSource, která stála za mnoha potížemi. Dlužno dodat, že smlouvu publikoval již v roce 1997 Neviditelný pes a Mobil. Celá krize s IPM jen posílila přesvědčení, že TelSource není dlouhodobě udržitelný partner pro SPT Telecom a toto přesvědčení přerostlo až v nyní realizované skutky.

Co přinesl Internet proti monopolu mně?

Některých lidí jsem si začal vážit a jiných přestal. Redaktor Českého rozhlasu, jehož komentáře jsem do té doby považoval za výtečné a briskní se stejnou briskností naservíroval posluchačům komentář, kde nás obvinil, že bojujeme za zdražení normálních telefonů na úkor Internetu. Celou akci znal jen z doslechu a mne zamrazilo při pomyšlení, zda takto z doslechu znal i ostatní věci, jež tak hezky komentoval.

Rozčarováním pro mne byla vládní politika v oblasti telekomunikací. Setkal jsem se s mnoha ministerskými úředníky, kteří měli v hlavě velmi dobře srovnáno a odborně věděli velmi přesně, co by se udělat mělo a co se udělat musí. Mrzuté bylo, že jejich nadřízení jim nepopřávali (a nepopřávají) sluchu. Jestliže jsem si do roku 1998 myslel, že bych v klidu mohl být ministrem dopravy a spojů, po IPM mě tato iluze přešla – nemám rád pozice, kde nemůžu dělat to, co je smysluplné.

Dalším zklamáním pro mne také byla angažovanost lidí. Zatímco mi denně mailovaly stovky lidí a další desítky mi volali, abychom přitlačili a byli tvrdí, na demonstraci přišlo jen dvě tisícovky uživatelů – ostatním se z tepla domova nechtělo. Ještě horší zkušenost byla koncem Bojkotu, kdy již bylo zřejmé, že SPT Telecom neustoupí a Internet už víc nezlevní. Mnoho lidí nám psalo, že jsme zradili, že jsme se nechali podplatit a končilo to i výhružnými telefonáty. Zdalipak ti vyhrožující a nadávající lidé se obtěžovali vůbec přijít na demonstraci, kde jsme chtěli ukázat SPT Telecomu, kolik nás je a jak nám na tom záleží? Že jste z Moravy nebo východních Čech a do Prahy či Brna na demonstraci to pro vás bylo daleko? No, po pravdě řečeno, já jsem měl na listopad také původně jiný program, než se věnovat poplatkům za připojení do Internetu.

To je také můj osobní result z celé akce: Český člověk je zásadně nespokojen, ale sám prstem nehne. Sám sice ví nejlépe, jak na to, ale udělat to tak, to už nemůže ze spousty objektivních důvodů. Ani na tak jednoduché slovíčko, jakým je Děkuji, se nedostane.

5× Internet proti monopolu je celotýdenní šňůra článků věnovaná třetímu výročí Bojkotu, což byla zřejmě první a poslední akce, která dokázala uživatele českého Internetu (alespoň názorově) sjednotit v boji proti tehdejší cenové politice SPT Telecom. O pohled do minulosti a budoucnosti jsme požádali pět lidí, kteří tehdy měli na vývoj situace zásadní vliv: Patricka Zandla, Ondřeje Neffa, Michala Čupu, Pavla Jirouška a Borise Bělousova.