Hlavní navigace

Jak opravit zadřený motor růstu a inovací v telekomunikacích

17. 2. 2015
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

 Autor: Isifa
Potřebných masivních investic jsou schopní jen někdejší inkumbentní operátoři, jenže ti nemají inovační potenciál a navíc mají potíže v přístupu ke kapitálu.

Historie telekomunikací byla vždy čítankovým příkladem souboje ekonomických tezí. Do čítanek se dostal především příběh Ma Bell, obří americké telefonní korporace, jejíž svoboda konat byla pro americkou ekonomiku tak svazující, že se společnost v roce 1984 násilně rozdělila. Jenže od rozdělení Bellu uplynulo přes třicet let a jsou tu nové lekce, které budou určovat, jaké služby budeme používat a kolik nás budou stát. Protože telekomunikace jsou svět velkých peněz, politiky a vlivu. A stále nervóznějšího střetu ideí liberalismu, laissez faire, regulací, centrálního plánování i socialismu. A lekce z tohoto střetu není zdaleka tak přesvědčivá, jako v případě studené války mezi USA a Ruskem. 

Přelom tisíciletí zastihl telekomunikace v zajímavé době. Na jedné straně liberální americký trh pokrývalo několik soupeřících technologických standardů a navzájem nekompatibilních sítí. To způsobovalo, že zákazníci neměli zájem o nic, než základní telefonní službu, protože rozšířené služby jako SMS zprávy mezi různými sítěmi nefungovaly. Amerika, pyšná na svou technologickou dominanci, v telekomunikacích viditelně zaostávala. Svět propadl kouzlu evropského standardu GSM, tomu eurounijnímu socialistickému diktátu, který ve skutečnosti vznikl kooperací řady soupeřících společností, jež se do společného návrhu snažily přinést to nejlepší. Až do téhle chvíle ekonoma bez znalosti pozadí mohlo mást, jak to, že je úspěšnější “nadiktovaný systém”, než liberální zápolení na obrovském trhu, nebylo úplně zřejmé, že ve skutečnosti byla evropská standardizační procedura velmi konkurenční a liberální, zatímco americký otevřený systém byl zabarikádovaným a neflexibilním trhem. 

Svět pochopil, že telekomunikace jsou zlatý důl, v němž může těžit každý a každý získat. Bylo to neuvěřitelné, jen více, jen houšť. Licence za mobilní sítě třetí generace se vydražily v Evropě za částku přes 100 miliard eur a nikomu to nepřišlo divné. Jen němečtí mobilní operátoři za získání licence slíbili částku přes 50 miliard euro, britští nakoupili za 39 miliard a italští za 14 miliard eur. Připočtěme k tomu velmi přísné nároky na rychlost i kvalitu výstavby sítě a dojdeme k základu dluhu, který si doposud ziskové telekomunikační společnosti vytvořily. 

Vyčerpaný potenciál

Pak v roce 2002 zkrachoval americký Worldcom, a to všechny utvrdilo, že evropský systém kombinující technologickou převahu, paternalistický státní dohled kolegia moudrých a přímé směřování průmyslu po vzoru bismarckovského Německa, nese své ovoce. Jenže Evropa dojížděla vlnu vzedmutou technologickými génii devadesátých let, kteří mobilní technologii ponechali otevřenou všem a nikdo tomu nebránil, protože beztak nebylo jasné, proč by to někdo chtěl používat. Jaké bylo překvapení z masového úspěchu SMS zpráv, které byly původně navrženy na přenos stavových informací v rámci sítě, například informaci o uložené hlasové zprávě. Jenže zatímco marihuanový zápach vystřídaly skleničky whisky, telekomunikační sektor utáhl šrouby a na úspěch začal být žárlivý. Ještě pořád se zdálo, že ze zlatého dolu se dá brát plnými hrstmi, jenže už směl brát jen stát a operátoři. 

Pak vlna skončila a stala se novou hladinou. Inovační potenciál telekomunikací se vyčerpal a nikdo nevěděl proč. Prodávat mobilní zvonění za cenu celého CDčka se přeci zdálo být tak lákavým obchodním modelem, vždyť kdo ze zákazníků by tomu mohl odolat, jinou šanci dostat do telefonu pár taktů mainstreamového popěvku neměli. Jenže příjmové plány byly nastavené na to, že vlna má do kulminace daleko. Začalo se škrtat, což se mimo jiné projevilo v tom, že dceřinky nadnárodních telekomunikačních společností musely obětovat investice ve prospěch svých matek na důležitých trzích a staly se dojnými krávami, z nichž se masivně vyvážel kapitál. Za šest let se z českých telekomunikací vypařilo přes sto miliard Kč, které si odvedly mateřské společnosti, a do roku 2010 se neinvestovalo do výstavby sítí nic kromě toho, co byla nutná technická obnova. Jen v českých mobilních sítích chyběly v roce 2010 podle odhadů přes dvě miliardy eur a do pokrytí službami 3G, jaké nabízely sítě v Německu nebo Británii, mělo Česko daleko. Což přinášelo další problém: výdaje se blížily. Spolu s mobilními sítěmi totiž zastarávaly i ty fixní, nejenom v Česku, ale i v Evropě, což bylo na obtíž i politicky. Desetiletka Lisabonské strategie, která měla do roku 2010 z Evropy udělat ráj moderní a konkurenceschopné ekonomiky, totiž v telekomunikacích naprosto selhala. Termíny jako znalostní ekonomika a překlenování digitální propasti, zůstaly evropským snem. 

Do neblahé finanční situace ale přišla ještě jedna rána. Jmenovala se iPhone a postavila všechno, co doposud v telekomunikacích platilo, na hlavu. Z počátku vysmívaný mobilní telefon společnosti Apple nepodporoval většinu telekomunikačních standardů a naopak měl nástroje ze světa IT. Namísto MMS zpráv preferoval emaily. Místo wapu zde byl plnohodnotný web. Místo operátorských zvonění a songů měl klasickou hudbu. Všechno, co operátoři nabízeli za draho, měl zdarma a tak, jak byli zákazníci zvyklí z normálních počítačů. Nebylo třeba se nic učit, nic nastavovat. Příchod iPhonu na trh mimo jiné znamenal stonásobný růst objemů přenosů dat v mobilních sítích, což samotné operátory šokovalo. Nečekali to. Ano, sítě propagovali jako data obsluhující, ale pro wapové stránky nikdo žádnou velkou kapacitu nepotřeboval, videa na tehdejších mobilech byla k smíchu a najednou přišel Apple a nabídl videa z Youtube. Americký operátor AT&T, který nějakou dobu iPhone prodával exkluzivně, musel vydat obrovské částky na posílení sítě. Od té doby telekomunikace nebyly nikdy stejné. Společnost Nokia, jejíž model 6110 ji v roce 1998 vysadil na trůn, padla. Místo uzavřených telekomunikačních standardů přišla otevřenost IT světa. A doposud ohrazené a alespoň nějaké příjmy slibující zahrádky doplňkových přidaných služeb se staly úhory. Už ani banky nevěřily, že je možné z nich získat nějaký velký zisk v konkurenci s mediálními a internetovými firmami, které byly na internetu jako ryba ve vodě. To byla další rána. Banky přestaly věřit business plánům, zrovna v té chvíli měly navíc své potíže s recesí a hypotéční bublinou. 

Jak rozetnout gordický uzel

A to je zhruba situace, v níž se nacházíme dnes. Vyčerpaný, podinvestovaný trh se zastropovanými příjmy, neboť všechny služby postupně přešly na paušální internet. Zákazník, který není ochoten si připlatit, protože ani nemá za co. Dodavatel, který nemá jak diferencovat službu a získat příplatek, aby obhájil investici u banky. Zhruba v téhle situaci prodává španělské O2 společnosti PPF českou i slovenskou pobočku. Firmu prolezlou neefektivitou, špatnou pověstí, technologicky zastarávající. A s polibkem smrti: narychlo připraveným paušálem za mobilní služby, který opticky vylepší čísla při prodeji, do budoucna ale ohraničí maximální výnos ze zákazníka. 

Šance na to, že by v Evropě v dohledné době uspokojivě rostly rychlosti internetového připojení, jsou vyjma některých metropolitních oblastí problematické. Opticky lepšího výsledku dosahují mobilní sítě, kde se přechodem na LTE daří dosahovat vyšší kapacity i rychlosti na stávajících frekvencích, ale radikální navýšení kapacity bude představovat miliardové investice. Fixní sítě jsou na konci své morální životnosti a problémy s jejich obnovou přetrvávají, jenže vykopat nové, to jsou opět obrovské náklady. 

Evropská unie se snaží přijít s nějakým způsobem, kterým by gordický uzel rozetnula. Zatím to vypadá, že sáhne po oblíbené metodě dotací, na které někdejší monopolní operátoři dosáhnou a na jejichž základě budou moci část svých sítí obnovit. Evropa si to zdůvodní jako odblokování technologického zastarávání a dohánění světa. Česko se chystalo na ještě drsnější variantu, kdy se za posvěcení ministerstva obchodu a průmyslu měly zpoplatnit doposud nelicencované frekvence, díky nimž – a menším a regionálním operátorům – české zaostávání za Evropou není tak patrné. 

Infrastruktura od státu?

Na tomto přístupu plasticky vidíme problém, který je třeba vyřešit. Nositelem inovací v telekomunikacích jsou dnes drobné firmy, které kombinují technologie a služby do produktů, které jsou pro lidi atraktivní. Jenže drobné firmy nejsou schopné ani masivně investovat, ani investice získat a modernizovat “digitální dálnici”, na které je budoucnost digitální ekonomiky značně závislá. Masivních investic jsou schopní jak organizačně, tak politicky, někdejší inkumbentní operátoři, jenže ti nemají ani inovační potenciál a často ani přízeň klientů a ke svému překvapení dokonce mají i potíže v přístupu ke kapitálu. Sami politici dávají přednost bavit se s jednou velkou firmou, než motivovat řadu drobnějších a podle toho jejich přístup k diverzitě na trhu vypadá. Nejenom v Česku. Jenže s kým se bavit teď, když nikdo nemá signifikantní balík peněz ani přístup k němu, aby mohla výstavba sítí rychle naskočit? 

BRAND24

Dosavadní euroamerická telekomunikační třenice o pravo-levosti ideálního telekomunikačního trhu nedošla rozřešení. Existuje celá řada jiných přístupů, které se na různých úrovních státních zřízení a pokročilosti trhů osvědčily, na jiných nikoliv. Například je možné i telekomunikační infrastrukturu budovat za státní peníze, podobně jako dálnice nebo části energetických sítí, kde je to osvědčený model. Pak by se mohlo dokonce zdát být rozumné využít Českou poštu jako budovatele vysokorychlostní fixní infrastruktury pronajímané jen velkoobchodním partnerům. Lze přijmout skandinávský model lokálních utilit spravovaných lidmi v místě a promítnout jej do telekomunikací. Lze vyčkávat a předpokládat, že trh si poradí, ať je jakkoliv pokřivený. Lze samozřejmě pumpovat dotace zprava i zleva, lze očekávat, že se regionální firmy zorganizují a investičně propojí, jako se děje v Česku. A lze opatrně dávkovat od každého přístupu trochu v naději, že to, co se uchytí, půjde nahoru samo. 

Právě to, jakým způsobem a zda vůbec se Evropě podaří nahodit zadřený motor růstu telekomunikací, nám nejenom zodpoví otázku, jak chytrý bude náš mobilní telefon v roce 2020, ale také otázku, jakou práci naše děti budou mít. Zda budou mobilní telefony vyrábět, nebo vyvíjet.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl v letech 2008 – 2012 šéfredaktorem serveru Lupa.cz. Stál u zrodu řady projektů. Je spoluzakladatelem Energomonitoru, v CZ.NIC vedl projekt Turris. Je předsedou místní organizace Pirátské strany v Brandýse – Staré Boleslav.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).