V roce 1992 USA a Rusko formálně ukončily studenou válku, čeští politici se dohodli na rozdělení ČSFR na samostatné státy Čechů a Slováků a začalo první kolo kupónové privatizace. A náš stát se poprvé připojil k Internetu.
Oficiálně k tomu došlo právě před 25 lety, 13. února 1992. Na to, jak to tehdy proběhlo, vzpomíná ředitel sdružení CESNET Jan Gruntorád, který se o připojení vrchovatou měrou zasloužil:
Jak a kdy jste se poprvé dostal k Internetu a k jeho zrodu v České republice?
V roce 1987 jsem pracoval na Oblastním výpočetním centru vysokých škol, které sídlilo na Českém vysokém učení technickém v Dejvicích v Praze. Byl jsem vedoucím oddělení počítačových sítí a měl na starosti dva sálové počítače EC 1045 a jejich komunikační infrastrukturu. V té době jsem dálkově studoval aspiranturu na katedře telekomunikací na fakultě elektrotechniky ČVUT v Praze (dnešní doktorandské studium).
V témže roce vypsalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR konkurz na čtyřměsíční stáž pro aspiranty na Technické univerzitě v Lyngby v Dánsku. Konkurz jsem vyhrál a začal vyjednávat, na kterém pracovišti Technické univerzity v Lyngby bych mohl stáž absolvovat.
Pracoviště, které mělo na starosti počítačové sítě (UNI-C), mě odmítlo přijmout, údajně mělo zákaz přijímat stážisty ze zemí za železnou oponou. Nakonec jsem se dohodl na stáži s profesorem Mortensenem z katedry telekomunikační techniky.
V rámci stáže, kdy mi přes noc pravidelně prohrabávali pracovní stůl, jsem pracoval na aplikaci signálových procesorů v modemech pro tehdy špičkovou rychlost 9,6 kb/s.
Jednoho dne mě šéf poslal podívat se na konferenci, která se konala v Kodani, a tam jsem v rohu místnosti zahlédl skupinu lidí, kteří seděli u terminálů střediskového počítače IBM a místo poslouchání přednášek urputně bušili do klávesnic. Ptal jsem se, co ti lidé dělají, a dozvěděl jsem se, že vyřizují elektronickou poštu.
Zeptal jsem se, zda bych také mohl dostat účet pro využívání elektronické pošty, ale bylo mi slušně řečeno, že to na pár měsíců nestojí za to a že bych si pravděpodobně neměl s kým dopisovat (propojení na pracoviště v zemích bývalého východního bloku tehdy samozřejmě neexistovalo).
Po návratu ze stáže jsem se snažil, aby se pracoviště, kde jsem působil, začlenilo do mezinárodních akademických počítačových sítí. Na dotazy adresované příslušným funkcionářům v zahraničí jsme dostávali zdvořilé odpovědi, že to není vzhledem k omezením COCOM možné.
Po politických změnách v roce 1989 jsme obnovili výše uvedená jednání a v říjnu 1990 se podařilo realizovat připojení do počítačové sítě EARN (European Academic Research Network), která byla evropskou odnoží americké sítě BITNET. Vlastní propojení jsme díky osobním kontaktům realizovali datovým okruhem 9,6 kb/s z Prahy na Univerzitu Jana Keplera v rakouském Linci.
Síť EARN byla počítačová síť střediskových počítačů firmy IBM. Tato síť umožňovala přenos souborů a elektronické pošty, neumožňovala vzdálený přístup (telnet). Proto jsme začali uvažovat o připojení do Internetu. Internet interaktivní připojení umožňoval, ale možná ještě významnější bylo, že protokol Internetu byl otevřený, to znamená, že nebyl vlastnictvím některého z výrobců počítačového hardwaru.
Díky nakoupení kvalitnějších modemů se podařilo zvýšit kapacitu datového spoje do Lince na 2 × 9,6 kb/s a po opatření prvního multiprotokolového směrovače CISCO IGS jsme připojili v lednu 1992 uzel počítačové sítě EARN (IBM 4341) také protokolem TCP/IP.
A na 13. února 1992 jsme pozvali zahraniční hosty, kteří nám s realizací připojení na Internet pomáhali – pana Steva Goldsteina z NSF (National Science Foundation) z USA, pana Wilfrieda Machsteru a pana Guenthera Schmittnera z Univerzity v Linci.
Na realizaci připojení na Internet se aktivně podílela parta počítačových nadšenců z různých pracovišť vysokých škol, kteří se začali pravidelně na ČVUT v Praze scházet, a tyto schůzky dostaly pracovní název „Velký chural“.
Jak už z názvu plyne, schůzky byly velmi neformální a každý mohl uplatnit svoje návrhy a náměty. V uvedené skupině vznikl také návrh předložit MŠMT návrh na projekt „Vybudování počítačové sítě vysokých škol s připojením do Internetu“, který se MŠMT rozhodlo v roce 1992 financovat na tehdejší dobu obrovskou částkou 20 miliónů korun. Tak vznikla počítačová síť CESNET, jejíž slavnostní otevření bylo 15. června 1993 na ČVUT v Praze.
Provoz počítačové sítě CESNET zajišťovalo ČVUT v Praze, které po vyčerpání původního grantu dostávalo od MŠMT příspěvek. V průběhu roku 1994 inicializoval tehdejší náměstek ministra školství prof. Ing. Emanuel Ondráček, CSc. vznik tzv. Rady počítačové sítě CESNET, která byla jeho poradním orgánem a do které byli přizváni také zástupci Akademie věd.
Od roku 1994 jsme formou hospodářské činnosti začali připojovat také zájemce mimo vysoké školy a Akademie věd. To mělo ale za následek, že na základě tlaku komerčních poskytovatelů internetových služeb v prosinci 1995 MŠMT centrální financování ukončilo. Od ledna 1996 museli provoz této sítě hradit uživatelé a tento fakt velmi přispěl k založení sdružení CESNET v březnu 1996.
Které momenty v životě českého Internetu považujete za klíčové?
Samozřejmě realizaci připojení pevným datovým okruhem do Lince, následně velmi osvícené poskytnutí grantu z MŠMT na postavení sítě CESNET a dále vznik právních subjektů, které zajišťují klíčové činnosti, jako jsou NIX.CZ, který koordinuje peering, a CZ.NIC, který provozuje doménu nejvyšší úrovně .cz. Samozřejmě rozvoji Internetu velmi pomohla liberalizace telekomunikačních služeb, která byla u nás zahájena na podnět z Evropské unie v roce 1996.
Jak hodnotíte současný stav (českého) Internetu v porovnání s dobou v jeho začátcích?
Počátky Internetu byly založeny na fandovství, veškerá klíčová rozhodnutí, jako jsou přidělování domén jednotlivým organizacím, dělala parta technicky založených nadšenců. Později, kdy se Internet komercializoval a začala se kolem něj motat spousta peněz, se mezilidské vztahy často zhoršily a začaly převládat komerční zájmy jednotlivých osob a organizací.
V dnešní době zasahuje Internet téměř do všech oblastí našeho života. Naprosto dominantně pozitivně. Začátkem 90. let minulého století mi ale jeden z tvůrců Internetu Vint Cerf řekl: „Na základě celé řady průzkumů se ukazuje, že není zločin, k jehož přípravě nebyl použit telefon. Přijde doba, kdy nebude zločinu, k jehož přípravě by nebyl použit Internet.“
Tehdy se mi jeho prohlášení zdálo nereálné. V době, kdy se Internetem propojovaly velké střediskové počítače, jsem si těžko představoval zločince, jak se učí ovládat ne moc uživatelsky přívětivé služby střediskových počítačů, aby je používali k přípravě zločinů. Nyní se ukazuje, že měl Vint Cerf pravdu.
ČLÁNKY DO MAILU