Hlavní navigace

Kterak IPTV boří dogmata

3. 3. 2006
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

 Autor: 29
Má se požadavek zákona na "must carry" týkat také služeb na bázi IPTV? Nebo by mělo být IPTV úplně vyňato z dosahu zákonů, regulujících televizní a rozhlasové vysílání? Nepodařilo se něco takového naší novele vysílacího zákona, která je toho času již v Senátu?

Technologie IPTV, pro přenos živého obrazu (TV vysílání) po protokolu IP, je zde už nějaký ten pátek. V zahraničí dokonce již fungují komerční služby využívající právě tyto technologie pro šíření televizního vysílání. I u nás se ostatně ke spuštění takovýchto služeb chystá Český Telecom, snad už v polovině roku. O aktuálním stavu jeho příprav jste se mohli dočíst i zde na DigiZone.cz, v aktualitě Český Telecom získal pro IPTV osm televizí, včetně CNN a BBC .

Jenže: zatímco technologická stránka je už vcelku zvládnuta (alespoň ve smyslu pochopení a docenění jejích nástrah, důsledků atd.), v případě „ostatních“ aspektů si dovolím tvrdit, že tomu tak není – že zde jsme stále ještě na začátku, a teprve postupně nám začíná docházet, v čem a jak je IPTV jiné oproti dosavadním technologiím a jaké sebou přináší změny. Včetně toho, jak bourá dosavadní představy a dogmata, na kterých stojí celý tradiční svět televizního (i rozhlasového) vysílání.

Třeba jen takové statistiky o sledovanosti různých programů či jednotlivých pořadů. Tradiční svět televizního vysílání je jednosměrný a nemá jak se dozvědět, kdo a kdy se na co dívá. Tak si pomáhá různými statistickými průzkumy, v lepším případě peoplemetry. Ale i ty zkoumají chování jen určitého vzorku populace (snad reprezentativního), a ty pak extrapolují na celou populaci. To provozovatelé služeb IPTV mají mnohem větší možnosti: mají šanci vědět naprosto přesně, kdy a jaký program je sledován „na druhém konci“ příslušné datové přípojky, u abonenta XY. Dokonce si sami umí dosadit konkrétní údaje za ono „XY“, takže výsledné statistiky už nemusí být jen anonymní. Kdypak někoho napadne toho využít? Nebo zneužít?

Adresná televizní reklama

V klasickém světě televizního vysílání všichni sledují přesně stejné reklamy, protože ke všem příjemcům je šířen stejný signál. Jenže IPTV funguje jinak, na individuálním přenosu ke každému jednotlivému příjemci. Takže vysílání stejných reklam už není nezbytně nutné. Naopak, možným se stává to, aby každý jednotlivý příjemce (ne nutně divák, ale spíše set-top box) byl krmen až zahlcován jinými reklamami. Nejspíše by měly nějakou standardizovanou délku, a byly by vkládány do standardizovaných „reklamních slotů“ v průběhu televizního vysílání.

Navíc by takovéto reklamy mohly být i personalizovány, resp. „šity na míru“, vzhledem k tomu že u IPTV vysílatel „zná svého diváka“ (dokáže identifikovat konkrétní set-top-box). Takže reklamy mohou být přizpůsobeny tomu, jak se divák chová a jaké má zájmy (jak přepíná mezi kanály, co sleduje atd.), případně i určeny jeho preferencemi, je-li divák ochoten sdělit je vysílateli. Pokud vám to přijde jako bohapustá fantazie a nelákavá vize, pak vězte, že alespoň tak velká fantazie to zase není. Dnes již existují první technická řešení pro personalizaci takovéto „adresné televizní reklamy“ pro IPTV (podrobněji).

Must Carry i pro IPTV?

Televizní vysílání na bázi IPTV se od klasického liší i v tom, kde vlastně dochází k výběru sledovaného programu: v případě klasického vysílání (ať již éterem, či různě „po kabelu“) je k příjemci šířeno více programů současně, skrze více souběžných přenosových kanálů, a teprve u něj dochází k výběru skutečně sledovaného programu. V případě IPTV je to opačně, kvůli omezené přenosové kapacitě: k výběru ze všech dostupných programů dochází u vysílatele, a k příjemci se přenáší jen jeden (příjemcem vybraný) program, skrze jediný přenosový kanál. Proto také může mít vysílatel přesný a úplný přehled o tom, kdo se kdy na co dívá.

Jenže na představě, že vysílatel vysílá více programů současně, skrze více přenosových kanálů, je postavena i jedna významná právní konstrukce: povinnost „must carry“. Jinými slovy povinnost (ukládaná určitému okruhu vysílatelů, dnes pouze „kabelovým“), aby do množiny současně vysílaných programů zařadili i určité specifické programy. Současná právní úprava (zákon č. 231/2001 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání) například ukládá provozovatelům kabelových systémů, aby vyhradili (zdarma) také jeden kanál pro informační systém místní obce, pokud o to požádá. Ovšem provozovatelé služeb na bázi IPTV mají k dispozici právě onen jeden přenosový kanál, skrze který se přenáší vždy ten program, který si uživatel právě navolí. Takže by jej těžko mohli vyhradit potřebám obce, či kohokoli jiného.

Logice povinnosti „must carry“ samozřejmě lze i u IPTV vyhovět, ovšem nikoli současným přenášením, resp. vyhrazení jednoho či několika přenosových kanálů pro určité programy. Stačí pouhé zařazení do nabídky programů, ze které si příjemce vybírá a podle jeho volby se teprve přenáší.

Technologická neutralita: ano, či ne?

S povinností „must carry“ souvisí i obecnější otázka: má být televizní vysílání na bázi IPTV vůbec podřízeno požadavkům zákona, který reguluje oblast televizního vysílání? Případně jinak, z opačného pohledu: má být zachován princip technologické neutrality, který říká, že na všechny formy televizního vysílání by mělo být nahlíženo stejně? Ono totiž nejde jen o povinnost „must carry“, ale i o řadu dalších požadavků na úroveň a kvalitu obsahu atd. Nebo by měla být zavedena nějaká dělící čára, která by oddělila tradiční vysílání od IPTV, a obě skupiny ošetřila samostatně, nejspíše tedy nějak odlišně? Má být všem měřeno stejným metrem, nebo nikoli? Kam až má sahat princip technologické neutrality, a kde má končit?

Na takovéto zásadní otázky není jednoduchá odpověď. Už si je ale klade i Evropská unie, v rámci úvah o aktualizaci své základní směrnice z oblasti televizního vysílání, kterou je direktiva 89/552/EEC (známější spíše jako direktiva o „televizi bez hranic“). Jak jsem už psal zde na DigiZone.cz v jiném článku, první návrh z Bruselu přišel s rozdělením na „lineární“ a „nelineární“ média s tím, že dělící čárou by bylo to, kdo určuje vysílací schéma – zda vysílatel (u lineárních médií), nebo příjemce (u nelineárních médií). Alespoň podle mého názoru však takto posazená dělící čára neodděluje televizní vysílání na bázi IPTV od toho klasického, ale zařazuje obojí mezi „lineární média“. V obou případech totiž divák nesestavuje vysílací schéma, ale pouze vybírá mezi konečným a relativně malým počtem předem připravených variant (programů).

Regulace Internetu?

Návrh nové verze uvedené direktivy však přesto vzbudil značné kontroverze. Ovšem nikoli kvůli tomu, kam zařazuje či nezařazuje IPTV. Pozdvižení způsobilo široké a neurčité vymezení pojmu „nelineární média“, které by za určitých okolností mohlo zahrnovat třeba i webové stránky na veřejném Internetu. Něco takového by si mocný svět Internetu určitě nenechal líbit, a své protesty vůči návrhu také dal patřičně najevo. Pak se ale ukázalo, že jde spíše o nedorozumění, a že návrh (ani sama komise) neusiluje o něco takového, jako je regulace Internetu.

Deregulace IPTV v ČR?

Návrh aktualizace evropské direktivy tedy vyvolal kontroverze kvůli tomu, že jakoby „chtěl zajít příliš daleko“ a rozšířit regulační dosah zákona i na oblasti, které dříve nepokrýval. V ČR by ale paradoxně mohlo dojít k přesně opačné situaci: k tomu, že určitá oblast, konkrétně právě televizní vysílání na bázi IPTV, by naopak mohla být zcela vyňata z působnosti zákona (o rozhlasovém a televizním vysílání).

Vše možná odstartovala jiná nedávná kontroverze, a to snaha Českého rozhlasu vybírat rozhlasové poplatky i za počítače se zvukovou kartou a přístupem k Internetu – kvůli tomu, že jsou schopné přijímat rozhlasové vysílání po Internetu. Česká televize se k obdobné otázce (k příjmu televizního vysílání po Internetu, nikoli přes TV tuner) postavila opačně, když sama prohlásila, že je nepovažuje za televizní vysílání. Jenže pak se obě instituce shodly na společném prohlášení, podle kterého za možnost (datového) příjmu po Internetu prozatím poplatky vybírat nebudou (podrobněji). Důležité je ono „prozatím“, které naznačuje, že by si to obě instituce mohly někdy později rozmyslet a poplatky chtít vybírat.

Úvahy o tom, zda za počítač připojený k Internetu mají či nemají být placeny rozhlasové a televizní poplatky, následně rozhodli poslanci, když v návrhu novely zákona č. 231/2001 Sb. odsouhlasili odstavec konstatující, že za televizní a rozhlasové vysílání se NEpovažuje:

vysílání prostřednictvím dálkového přístupu (Internetu).

Z pohledu rozhlasových a televizních poplatků to vypadá na jasné a jednoznačné slovo, které nastolenou otázku kolem poplatků řeší – dle mého názoru správně. Jenže celá věc má i druhou stranu mince: nevztahuje se uvedená formulace současně i na televizní vysílání prostřednictvím IPTV? Pokud ano, mělo by to významné důsledky, protože tím by se služby na bázi IPTV rázem dostaly z dosahu uvedeného zákona i regulace, které tento zákon přináší. Počínaje povinností „must carry“ a konče požadavky na kvalitu a úroveň obsahu, míru reklamy, teleshoppingu atd.

Termín „dálkový přístup“ je totiž poměrně široký, a při troše dobré vůle (a vhodné interpretaci) by se pod něj mohlo snadno schovat i televizní vysílání, realizované pomocí IPTV. Alespoň podle mého názoru IPTV dálkový přístup představuje. Zajímavý je i uvedený dodatek (jméno „Internet“, uvedené v závorce) – je to myšleno jako příklad, resp. neúplný výčet možností (ve smyslu: prostřednictvím dálkového přístupu, například či zejména prostřednictvím Internetu), nebo je to naopak úplný výčet možností (ve smyslu: prostřednictvím dálkového přístupu, a to právě a pouze prostřednictvím Internetu)?

BRAND24

Opět podle mého názoru by první interpretace připouštěla IPTV, ale druhá nikoli, protože IPTV (z technických důvodů) není šířeno přes veřejný Internet, ale jen po internetové přípojce příslušného příjemce a jen k němu (tj. nikoli obecně ke všem uživatelům Internetu). Ovšem znovu: je to věc výkladu, resp. definic. A zde se obávám, že zákon není dostatečně jasný, resp. neobsahuje příslušné definice, a připouští různé výklady.

V současné době ale jde stále jen o návrh novely, který sice již prošel třetím čtením v Poslanecké sněmovně, ale nyní bude ještě projednáván v Senátu. Takže eventuální změny jsou v principu stále ještě možné, i s uvážením vzájemných vztahů a procedur mezi sněmovnou a Senátem. Nicméně eventuálním změnám formulace by určitě měl předcházet jasný záměr zákonodárců a jejich rozhodnutí o tom, čeho konkrétně chtějí dosáhnout:

  • zda chtějí pouze vyřešit otázku placení rozhlasových a televizních poplatků ve vztahu k počítačům. Pak by asi byla na místě spíše nějaká „vylučovací formule“, ve smyslu „počítače, které nejsou vybaveny televizním ani rozhlasovým tunerem, nepodléhají televizním ani rozhlasovým poplatkům“, nejspíše jako „vsuvka“ zákona č. 348/2005 Sb. (o rozhlasových a televizních poplatcích) . Pak by nezáleželo ani na tom, zda počítače jsou či nejsou připojeny k Internetu.
  • zda chtějí specificky ošetřit celou oblast televizního vysílání IPTV – ať již jejím úplným vyjmutím z působnosti zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, nebo jen nějakou specifickou úpravou, odlišnou od jiných druhů televizního vysílání. To by ale bylo poměrně závažné rozhodnutí, porušující princip technologické neutrality.

Mělo by být IPTV vyňato z působnosti zákona o TV a R vysílání?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).