Hlavní navigace

Má být garantována minimální rychlost u broadbandu?

Autor: 29
Jiří Peterka

Český telekomunikační úřad chce přinutit poskytovatele připojení, aby garantovali kvalitu svých broadbandových služeb i pro běžné domácí uživatele. Ovšem cesta, kterou zatím zvažuje – a to garantování určité minimální rychlost připojení – by zřejmě vedla spíše k vynucenému zdražení. Existují ale i jiná řešení. Inspirovat se lze třeba u hlasových služeb.

Kauza, kterou chci v tomto článku popsat, začala pronikat na veřejnost poměrně nenápadně: v polovině února se na webu ČTÚ objevila informace v podobě Sdělení pro účastníky, popřípadě uživatele služby přístup k síti Internet, začínající konstatováním, že:

Český telekomunikační úřad (dále jen „Úřad“) v poslední době zaznamenal zvýšený počet dotazů a stížností týkajících se rychlosti přenosu dat u služby přístup k síti Internet.

Následuje výklad pojmů „rychlost přenosu dat“, „agregace“ a „množství stažených dat“, a konstatování, že Český telekomunikační úřad se stížnostmi zabývá a šetří je z hlediska obsahu smluv o poskytování služby podle § 63 zákona o elektronických komunikacích. A ještě douška o tom, že nespokojený uživatel má reklamovat primárně u svého poskytovatele služby a na Úřad se obracet až v případě, že je nespokojen s vyřízením reklamace u poskytovatele.

Po přečtení tohoto „sdělení“ mi ale vůbec nebylo jasné, jaký je jeho smysl. Má to snad být zpráva směrem k uživatelské veřejnosti v tom smyslu, že je možné uspět s reklamací na nízkou (skutečně dosahovanou) rychlost nějaké přípojky? Že by ČTÚ chtěl dát najevo, že nějaké takové reklamace již uznal, a i tím dával najevo uživatelům, že cesta reklamování skutečně dosahované rychlosti je schůdná?

Obávám se ale, že tato interpretace výše popisovaného Sdělení není správná. Ostatně i samo toto Sdělení v jedné své části (u výkladu pojmu „rychlost přenosu dat“) konstatuje, že rychlost nemá garantovaný charakter:

Rychlost přenosu dat - uvádí se jako maximální dosažitelná přenosová rychlost. Poskytovatel služby nezaručuje dodržení této rychlosti po celou dobu připojení. U technologie ADSL (asymetrická digitální uživatelská linka) se udává maximální rychlost přenosu dat směrem k uživateli a směrem od uživatele. Rychlost přenosu dat je závislá na technických podmínkách, na vzdálenosti od ústředny (DSL multiplexoru) a dále i na agregaci.

Měl jsem možnost si o tomto Sdělení popovídat na pravidelném setkání předsedy Rady ČTÚ s novináři, ještě v únoru. A nahlédnout do výsledků šetření, které si k tomu ČTÚ udělalo – s výsledkem, že žádný z operátorů (u běžných přípojek pro koncové uživatele z řad domácností) minimální rychlost negarantuje.

Ikona - ADSL
Tip: změřte si svoji rychlost připojení a porovnejte si ji s nominální rychlostí, jakou udává váš poskytovatel. Pomocí databáze připojení na Lupě si můžete porovnat také nabízené rychlosti u většiny českých poskytovatelů. Obstojí v tomto srovnání vaše přípojka?

Jenže to podstatné (kam ČTÚ míří a co má za lubem) jsem se tehdy ještě nedozvěděl. Určitý náznak jsem poprvé zaznamenal až v reportáži TV Nova z 12. března, podle které chce ČTÚ přinutit providery, aby garantovali minimální rychlost:

Poskytovatelé ve smlouvách totiž rychlost v podstatě negarantují. Používají jednoduchý trik. Vždy je napsáno, že rychlost dosahuje „až“ těch daných hodnot.

A s tím telekomunikační úřad nesouhlasí. Zákazník totiž neví co nakonec dostane a tak poskytovatelé budou muset vše napravit. Úřad chce poskytovatele donutit, aby byla ve smlouvách uvedena například minimální garantovaná rychlost.

Můj následný dotaz na ČTÚ ale ukázal něco trochu jiného: že Úřad sice chce „udělat něco s kvalitou služeb“ v oblasti broadbandu, ale zatím ještě nemá definitivní představu o tom, jakou formou toho dosáhnout. A myšlenka vynutit si garantovanou minimální rychlost, která se může nabízet jako první, není jedinou možností, resp. definitivně zvolenou možností. Ostatně, i reportáž Novy prezentuje v citovaném úryvku minimální garantovanou rychlost jen jako příklad.

Kde je problém?

Čtenářům Lupy asi není třeba podrobněji popisovat, že problém s rychlostí broadbandových přípojek skutečně existuje, a to snad u všech technologických variant. Že koncový zákazník obecně něco slyší („nabízíme vám rychlost až X Mbit/s“), a něco jiného dostává (často podstatně nižší skutečně dosahovanou rychlost). Kdo si alespoň jednou přečetl některý z článků zde na Lupě, popisujících výsledky pravidelného měření na serveru DSL.cz, ví o čem je řeč. Samozřejmě pokud to již předtím nepocítil na své vlastní přípojce.

Jistě, někde je rozdíl tak malý, že to zákazník nepociťuje nijak negativně. Ale jinde je rozdíl skutečně propastný a zákazník je z toho právem nešťastný. A o tom také celý problém je: eliminovat výrazné disproporce. A to jak fakticky (aby vůbec nevznikaly), tak i formálně: aby zákazník dopředu věděl, co může očekávat, a kvalita poskytované služby také byla zakotveno přímo ve smlouvě.

Ostatně, výše zmiňovaný paragraf 63 zákona o elektronických komunikacích, podle kterého ČTÚ šetří současné stížnosti, hovoří o tom, že ve smlouvách musí být popsána kvalita poskytované služby. I když konkrétní formulace je poněkud „neurčitá“:

Smlouva s uživatelem musí obsahovat (…) zaručenou úroveň její kvality (#8230;)

Poskytovatelé to ale obvykle interpretují tak, že jde jen o požadavek na náležitosti smlouvy (v tom smyslu, že se musí nějak vyjadřovat ke kvalitě), a nikoli o požadavek na to, jaká by ona úroveň kvality měla být. A tak vlastně i pouhé konstatování, že uváděné rychlosti jsou maximální a ty skutečně dosahované se od nich mohou odlišovat (což v té či oné podobě konstatují snad všichni poskytovatelé), může být prezentováno jako splnění povinných náležitostí smlouvy (jako vyjádření kvality služby).

To je ale jen formální stránka celého problému – a zřejmě právě do ní se ČTÚ rozhodl nějak zasáhnout a přimět poskytovatele, aby do smluv uváděli něco jiného než to, že fakticky nic negarantují.

Nicméně tato formální stránka je pouze odrazem věcné stránky problému: poskytovatelé ve smlouvách nic negarantují proto, že konkrétní podoba jejich služeb (pro běžné koncové uživatele) žádné garance neskýtá. Pokud by nyní ČTÚ prosadil nějakou změnu na úrovni formálních aspektů (například přinutil poskytovatele uvádět ve smlouvách garantovanou minimální rychlost), museli by to oni adekvátně promítnout do způsobu fungování svých sítí a služeb. A důsledky (na zvýšené náklady, i na cenu koncových služeb) by mohly být dalekosáhlé.

Proč by to vedlo ke zdražení?

Proč by se ale mělo garantování určité minimální rychlosti promítnout do zdražení poskytovaných služeb? Pro odpověď na tuto zásadní otázku si musíme znovu připomenout to, co se zde na Lupě probíralo už mnohokráte, a nejenom zde: služby pro běžné koncové zákazníky mají sdílený charakter (a nikoli vyhrazený charakter). O určitou přenosovou kapacitu a další zdroje se vždy dělí více uživatelů, což následně umožňuje rozdělit mezi ně i náklady na poskytování sužby jako takové (tj. snížit její cenu). Ano, jde o onu tolik diskutovanou agregaci, která vyjadřuje míru takovéhoto sdílení.

Pokud se míra agregace zvolí vhodně, na kvalitě poskytované služby (hlavně její rychlosti) se to nijak negativně neprojeví, ale výrazně se to promítne do její ceny (poklesem). Ale běda, jak je agregace moc velká (vzhledem k počtu i chování uživatelů a dimenzování sítě). Pak začne skutečně dosahovaná rychlost rapidně klesat. A to je hlavní příčina zde popisovaného problému.

Řešením (alespoň z mého pohledu) by tedy bylo přimět poskytovatele k tomu, aby vhodně volili jak agregaci, tak i další parametry svých sítí a služeb. Což se snadno řekne, ale mnohem hůře realizuje. Pokud by to nemělo zůstat na „volné ruce trhu“ a na vzájemné soutěži mezi poskytovateli, je cestou právě požadavek na garantování minimální rychlosti?

Obávám se, že nikoli. Fakticky by totiž šlo o požadavek na změnu celkového charakteru poskytované služby ze sdílené na vyhrazenou. Má-li být určitá minimální rychlost skutečně garantována, tj, dostupná „vždy a za všech okolností“, nejde to udělat jinak, než potřebnou kapacitu pro každého uživatele vyhradit. To by samozřejmě šlo, ale někdo by to musel zaplatit. A kdo jiný než koncový uživatel? Sdílet by se pak dalo až to, co je „nad“ onu minimální garantovanou rychlost.

Příklad odjinud

Ukažme si nyní další aspekt celého problému, a to na srovnání telekomunikačních sítí a sítí datových: ty první, které se snaží garantovat určitou („nenulovou“) kvalitu, za to platí tím, že musí být dimenzovány „s ohledem na maximum“ (na možný souběh všech požadavků). Ty druhé, které o kvalitu pouze usilují, ale negarantují ji, mohou být díky tomu dimenzovány s ohledem na průměrnou zátěž. A vzhledem k tomu pak mohou být jejich služby lacinější.

Jenže, a to je dobré si uvědomit: ani klasické telekomunikační sítě nemusí garantovat něco, co by v datových sítích odpovídalo minimální (efektivní) přenosové rychlosti. Ani veřejná telefonní síť (pevná či mobilní) není dimenzována tak, aby se mohli dovolat skutečně všichni její účastníci, pokud by snad chtěli všichni telefonovat přesně ve stejný okamžik. Technicky by to asi bylo realizovatelné, ale bylo by to nesmírně drahé a navíc zbytečně. Ani o půlnoci na Silvestra nevolají úplně všichni.

Takže i telefonní sítě jsou dimenzovány jen s ohledem na určitou (očekávanou) maximální zátěž, a nikoli na teoretickou maximální zátěž, která by odpovídala skutečné garanci („vždy a za všech okolností“). A co je možná ještě důležitější: ani závazné požadavky na kvalitu telefonních služeb (spadajících do regulované univerzální služby) nemají charakter požadavků na garanci. Místo toho mají statistický charakter a požadují pouze určitou četnost, ve smyslu: „případů, kdy se někdo nedovolá, nesmí být více jak X procent“.

Například dosud platná vyhláška Ministerstva informatiky č. 162/2005 „o stanovení parametrů kvality univerzální služby“ požaduje, aby míra neúspěšnosti sestavení spojení (definovaná jako „poměr počtu neúspěšných pokusů o sestavení spojení k celkovému počtu pokusů o sestavení spojení v období silného provozu, vyjádřený v procentech) u národních hovorů nepřekročila 2,5 %. Ani zde tedy nejde o požadavek typu „musí být garantováno, že se vždy a za všech okolností dovolám“.

Proč tedy zavádět v datových sítích ještě silnější požadavky než v telefonních sítích – na skutečnou garanci minimální (efektivní) přenosové rychlosti, která by tak musela být dostupná za všech okolností? Tedy i při extrémně nepravděpodobném souběhu požadavků od všech uživatelů ve stejném okamžiku?

Co by bylo řešením

Alespoň z mého pohledu není cesta požadavků na skutečnou garanci minimální přenosové rychlosti (tj. “vždy a za všech okolností“) vůbec rozumná. Efekt pro koncového zákazníka by sice přinesla, ale za cenu, která by byla neadekvátní a neúnosná. A ve svém důsledku by byla pro rozvoj broadbandu v ČR spíše rychlobrzdou než impulsem pro další rozvoj.

Nelze ale dosáhnout obdobného efektu podstatně levněji, bez nutnosti zásadně předimenzovávat přenosové sítě? Potřebuje koncový uživatel opravdu plnou garanci určité minimální přenosové kapacity? Pokud ano, jistě mu ji provideři rádi nabídnou – ale za úplně jinou cenu, odpovídající službám pro jiné poskytovatele, než cenám služeb pro koncové uživatele.

Běžnému zákazníkovi by (podle mého názoru) mohla postačovat spíše „statistická“ minimální rychlost, než minimální rychlost garantovaná. Tedy rychlost, která neklesne pod určitou hranici častěji, než v nějakém (rozumně malém) procentu měření, podobně jako u hlasových služeb. Podstatné přitom je, že takovéto řešení nemusí vyžadovat až tak zásadní navyšování kapacit, a nemusí tak vést ke zdražování služeb charakteru broadbandové konektivity.

V podstatě by se přitom jednalo o obdobu takových měření, jaká již dnes provádí server DSL.cz a pravidelně publikuje jejich výsledky. Jen by se musela zvolit, závazně stanovit a pak samozřejmě dodržovat příslušná metodika, tak aby měření bylo objektivní a reprezentativní. Podobně, jako je tomu u měření kvality hlasových služeb (viz výše). Tím samozřejmě nechci naznačovat, že by metodika měření na DSL.cz byla nějak špatná. Mám tím na mysli to, že by musela být nějak „formálně podepřena“, aby takto měřená kvalita mohla být také od poskytovatelů závazně vyžadována.

Co na to říkají poskytovatelé?

Také sami poskytovatelé (internetoví provideři) na požadavek garance minimální rychlosti odpovídají poukazem na to, že by to přineslo výrazné zdražení. A vedle sdílení (agregace) poukazují i na další technické faktory. Za všechny, kteří zareagovali na můj dotaz, si dovolím ocitovat stanovisko GTS Novery, které vcelku přehledně shrnuje pohled poskytovatelů. Ostatní se vyjádřili v obdobném smyslu.

MIF17

Garantovat poskytovanou rychlost je technicky náročné, protože výslednou rychlost ovlivňuje řada faktorů – záleží na výši agregace, vzdálenosti účastníka od přípojky a dalších technických parametrech. Proto rychlosti připojení garantujeme jen u vyšších a dražších služeb, kde zákazníkům poskytujeme takzvanou SLA (Service Level Agreement).

Zavést tuto garanci také u základního, rezidenčního, typu ADSL, by bylo finančně neúnosné a vedlo by k výraznému růstu cen, a navíc bychom toto mohli učinit pouze v případě přípojek realizovaných vlastní technologií. V případě realizace služby prostřednictvím velkoobchodní ADSL nabídky společnosti Telefónica O2 je naše maloobchodní nabídka přímo závislá na parametrech velkoobchodní služby společnosti Telefónica O2.

V našich smlouvách proto hovoříme o tzv. up-to rychlosti, neboli nejvyšší možné rychlosti v rámci daného produktového profilu (např. 2048/128 kbit/s), kterou lze dosáhnout při splnění výše uvedených technických parametrů. Zároveň zákazníka upozorňujeme na agregační poměr (nejčastěji 1:40, resp. 1:50), kterým bude přístupovou síť sdílet s ostatními právě připojenými zákazníky.

Jsme otevřeni jednání k tomuto tématu na půdě regulátora se všemi ostatními operátory za účelem vysvětlení, resp. nalezení řešení, jehož implementace ale zároveň nepovede k výraznému zdražení koncových cen.

Co k tomu dodat? Problém zde reálně existuje, neboť skutečně dosahované rychlosti často neodpovídají těm nominálním (maximálním, či: „up-to“, jak to pojmenovala Novera). Něco s tímto problémem udělat by skutečně bylo záhodno. Ale vhodné řešení je třeba vybírat s ohledem na všechny jeho dopady, včetně nákladů a koncové ceny pro uživatele.

Doufám tedy, že celý problém nebude řešen na ČTÚ „od zeleného stolu“, ale ve vzájemném dialogu všech zainteresovaných stran, včetně uživatelů. I tento článek můžete brát jako určitý příspěvek do této diskuse.

Anketa

Jakému řešení popisovaného problému byste dali přednost?

Našli jste v článku chybu?