Tak nám Nova zase přišla s novou, úžasnou show. Sehnala k tomu doslova „boží“ porotce. Světoznámé kuchaře Raditsche, Kalinu a Fichtnera. Tito úžasní lidé, kteří vařili i světovým celebritám a králům, rozhodnou o tom, kdo je v Čechách nejlepší amatérský kuchař.
Bohužel, neznám ani jednoho z těchto kuchařů, ale to přičítám tomu, že nejsem světová celebrita, dokonce ani král. To, že je neznám, není podstatné. Pokud by to byly obrovské osobnosti, udivující svými schopnostmi, znalostmi, svým šarmem, vtipem, čímkoliv. Ale nejsou to takové osobnosti. Jsou to nudní páprdové, kteří výtvory soutěžících ochutnají, řeknou, že jim to chutná nebo ne a že je tam příliš mnoho koření, nebo že tam naopak není koření žádné a podobná moudra.
Jak tenhle pořad probíhá? Občas se objeví nějaké záběry, kde je zachycen soutěžící mimo studio. Vícekrát jsou vidět záběry ze zákulisí – před a po soutěžním vystoupením. Hlavní část pořadu se odehrává v nevelkém studiu, kde amatérský kuchař dovaří své jídlo, upraví ho na talíři, řekne pár slov o sobě a o jídle a pak svůj výtvor nabídne porotcům, kteří ho – nijak objevně – okomentují.
Když už Nova neobjevila a nezískala k tomuto pořadu osobnosti typu pana Pohlreicha do poroty, měla by se zamyslet, zda by pořad neměl ozvláštňovat moderátor s nadhledem, šarmem a vtipem. Samozřejmě ne někdo, kdo by dokola vykřikoval, jak je některé jídlo „neuvěřitelné“ nebo jak je strašlivé a hnusné.
„Když čtu Hrabalovy knihy, dostávám chuť na pivo. Když se dívám na Menzelovy filmy podle Hrabala, tu chuť nemám,“ to mi jednou řekl jeden český režisér. Nesouhlasil jsem s ním. Já mám tu chuť, i když se koukám na Menzela. A nejen na pivo, ale i na zabíjačkové pochoutky a… a vůbec na všechno, co je mi vynikajícím režisérem a jistě i kameramanem Šofrem předestíráno. Především ve filmu Postřižiny.
Jídlo, když na něj člověk má dostat chuť a nemůže ho cítit a ochutnat, může člověka přilákat, jen když je opravdu správně nasnímáno, s čímž souvisí jistě i nasvícení. Představuji si delší záběry, kamera vznášející se okolo jídla, volné prolínání, osvětlení vytvořené tak, aby jídlo na obrazovce zářilo. Prostě bych rád, aby se u takovéhoto pořadu divákům sbíhaly sliny.
Způsob nasnímání jídla v 1. dílu pořadu MasterChef je zcela opačné. Rychlé střihy, krátké záběry, kamera se věnuje téměř výhradně porotcům a soutěžícím. Jídlo hraje tzv. vedlejší roli. Se světlem si nikdo nepohrál. I to by šlo, kdyby amatérští kuchaři uměli vykládat o jídle a jeho konzumaci s chutí a rozkoší. Nebo kdyby to uměli porotci. Ale oni to neumějí.
Připomíná mi to sportovní soutěže. Např. skoky na lyžích. Na můstku se objeví skokan, jede dolů, hupne a skáče další. A další. Jenže, ve skocích na lyžích je napětí. Divák fandí svému závodníkovi. Bojí se, aby neupadl. Přeje si, aby skočil co nejdál. Takže přesto že se děje dokola pořád to samé, děje se vlastně pořád něco jiného. Každý skok je jiný a divák to vidí.
Jídlo v MasterChefovi je určitě také každé jiné. Jenže divák si ho příliš neužije. Z úst porotců slyší, jestli je to chutné nebo ne. A věřit jim může a nemusí. I když, vlastní názor, vzhledem k již zmíněnému způsobu snímání, si utvořit nemůže.
Jistěže je pořad „zase jednou“ vytvořen podle zahraničního vzoru. Jako kopie něčeho, na co se diváci dívají v zahraničí. Někdy tyhle záležitosti vyjdou – pokud se jich ujme výborný tým. Většinou tyhle záležitosti nevyjdou – pokud se jich ujme normální, špatně zaplacený a netvůrčí tým, který pouze tupě realizuje scénář. V případě show typu MasterChef bych řekl, že jde spíše o tzv. boďák, kde je dáno, kdo kdy odkud a kam přijde a že tam bude vařit. Obávám se též, že na natáčení je, kvůli penězům, málo času a že ani nejlepší kameraman by to v určené době nedokázal natočit pořádně.
Takže tu vzniká otázka – točit takovéhle pořady jenom proto, aby se zaplácnul vysílací čas? Nebylo by lepší pustit na obrazovky třeba hrající si koťátka? To by přišlo ještě levněji a bylo by to roztomilé. Nebo pohled do hořícího krbu, pohled na tikající hodinový stroj, pohled z okna… Ostatně takovéto pořady se již leckde vyrábějí a vysílají.