Z bezbřehé a neproduktivní debaty bylo zřejmé, že je nutné celé téma poněkud posunout. Někomu to připadá jako nafouknutá bublina, ve skutečnosti je to ale celé mnohem důležitější, než se může zdát. Proč? Pokusím se to popsat se vší pokorou a s ohledem na své dvě dekády dlouhé působení ve veřejných médiích. Tedy na základě vlastních zkušeností jak moderátorských, tak těch z práce s našimi předními moderátory, které jsem měla v České televizi ve svých týmech, ať už v Událostech, komentářích, speciálech ČT24, či dalších pořadech.
Co se týče onemocnění COVID-19 obecně, řada mých statusů či jiných veřejných postřehů jsou otázky. Myslím, že bychom všichni měli počkat, než se bude finálně účtovat. Víme příliš málo na to, jak komplexnímu problému teď naše civilizace čelí. Emocionální vřava přitom nikdy neumožňuje vidět ostře a ani věci racionálně řešit.
Od emocí bychom se tedy nejdřív měli vědomě co nejvíce oprostit, jakkoli je to v dnešním světě složité. Představte si, že chcete rozumně malému dítěti vysvětlit, že si má pěkně hrát. Ale ono řve a slzy stříkají na všechny strany, protože je naštvané. Žádná logika tady nepomůže. Stejně tak jako byste člověku, kterému povodeň odnesla obývák, chtěli třeba vysvětlovat, jak si má co nejlépe spravit dům. Nejdřív je potřeba se uklidnit. Pak je možné jít k podstatě věci. To je bod jedna a měli bychom na něj myslet prakticky permanentně.
Za klíčový problém celé věci považuji onu omluvu a následné stažení Petra Suchoně z obrazovky. Podle mého názoru inkriminovaný rozhovor s Milanem Kubkem rozhodně neměl v ničem parametry toho, že by vyžadoval omluvu. Můžeme to klidně rozebírat do detailu v duchu debriefingů, které jsme měli po našich pořadech. Nicméně zkusme popsat alespoň to hlavní.
Předesílám, že si samozřejmě enormně vážím práce zdravotníků a chápu složitost současné situace.
Petr Suchoň kladl relevantní otázky. Nešťastné spojení práce lékařů a biomrkve přinesl do veřejného prostoru sám Milan Kubek, prezident České lékařské komory. Například v rozhovoru pro Český rozhlas řekl: „Mám pocit, že žiju v paralelním světě, protože zdravotníci v nemocnicích, jako je Uherské Hradiště nebo Zlín, padají na hubu, a zároveň lidé chodí po náplavce, houfují se na trhu a nakupují biomrkev.“
Moderátor to pouze rozebíral a podle mě oprávněně. Na mnoho lidí takové paušální spojování a mezi řádky skryté obviňování působí přesně opačným dojmem než zřejmě autor mínil. Petr Suchoň jistě neřekl nic skandálního, když narážel na to, že pokud lidé nakupující venku u farmářů mají roušky a dodržují všechna v tu chvíli platná pravidla, nedělají nic nesprávného.
A je namístě ptát se, jestli není zdravější jít na trh a podpořit tak zároveň i farmáře, než stát třeba 40 minut u pokladny frontu v narvaném supermaketu.
Pan Kubek bohužel situaci nezvládl – místo aby uznal, že možná taková věta nebyla šťastná, neodpovídal na podstatu dotazu. Proto se moderátor ptal dál. Z mého pohledu nebyl nijak arogantní, naopak formuloval přesně a zkrátka kladl otázky. Pan Kubek ho obvinil z „bohapusté demagogie“, které se předtím bohužel sám dopustil. To působilo velmi agresivně, defenzivně, jednoduše neuměl své vyjádření klidně obhájit.
Asi nejvíc mi to z mých zkušeností připomnělo rozhovor, který jsem na Radiožurnálu dělala v době první velké televizní krize s Václavem Klausem. Mluvil ze studia ve sněmovně a na dálku mi vyhrožoval, že „položí ten mikrofonek a půjde pryč“. Mela, jaká nastala po tomto interview, byla podobná jako v případě rozhovoru na Nově. Dnes bych možná rozhovor udělala trochu jinak. Nicméně proč tehdy také vyvolal takovou bouři ohlasů? Protože když nějaké téma společnost zásadně rozděluje, nikdy se tvrdší rozhovor nemůže líbit všem. Tím spíš, když ho zpovídaný protagonista moc nezvládne.
Ale ono není hlavní, aby se líbil všem. Ono je důležité, aby padaly podstatné otázky. Ostatně snaha zalíbit se všem vede často do pekla, nejen v případě rozhovorů, ale i v životě obecně. Vidíme to třeba i na současné světové populistické scéně.
Vraťme se k Petru Suchoňovi. Opakuji, že absolutně nejvíc problematický moment je ona omluva. Jednak zcela jistě před hlavními zprávami viděl scénář vedoucí vydání a další lidé z týmu, čili tuto linku si na Nově jistě odsouhlasili. To, aby se pak moderátor omlouval, považuji za opravdu absurdní a nebezpečný precedens.
Jakkoli máme mít samozřejmě nároky na kvalitu veřejné diskuse, podobné situace mohou z dlouhodobého hlediska vést k tomu, že se moderátoři (a novináři obecně) budou bát ptát, aby měli práci. A to je opravdu velmi vážný problém, který by v té vřavě rozhodně neměl zaniknout. Čas ukáže, ale buďme velmi, velmi pozorní.
Tím spíš, že se takové věci odehrávají v době, kdy Novu a další televize v Evropě naplno přebírá PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Po této akvizici bude mít vliv na více než 30 televizních stanic vysílajících pro přibližně 45 milionů diváků. A u nás? Na jednom kopci (jak se mezi novináři říkává), tedy na Kavčích horách, řídí Českou televizi dlouholetý bývalý blízký spolupracovník pana Kellnera a exředitel Novy Petr Dvořák. Na druhém (na Barrandově) teď naplno nastupuje opět PPF. Novinářské organizace, jako například Mezinárodní tiskový institut nebo Reportéři bez hranic, Petra Kellnera už dříve požádaly, aby se veřejně zavázal dodržovat svobodu slova a redakční nezávislost bez ohledu na politické nebo finanční tlaky.
Důvodem k obavám pro ně byl například výrok bývalého disidenta, dříve také kotelníka v Motole či šéfredaktora Respektu, toho času ředitele pro vztahy s veřejným sektorem skupiny PPF Vladimíra Mlynáře. Na ČT24 loni v říjnu řekl: „Nebudu nic vyvracet dopředu. Já myslím, že každý, kdo si koupí majetek, včetně médií, a zaplatí za něj velké peníze, má právo s ním nakládat.“
Půjde přitom o hodně, co se týče všech médií. Nejen těch, která jsou v majetku oligarchů. Pod tlakem covidové krize se totiž rychle rozpadá celá dlouholetá mocenská politicko-byznysová struktura a bude se tvořit nová. Tlaky budou obrovské. A tento kontext bychom neměli přehlédnout.
Na závěr ještě jedna z mého pohledu veřejně nepříliš pojmenovaná a dlouhodobě vážná a neřešená věc. Tou je psychický stav lidí pohybujících se ve veřejném prostoru, ať už v médiích, nebo na různých důležitých pozicích. Málokdo si umí představit, jak šílená nálož to může být. A tím spíše teď, kdy emoce tečou proudem mohutnějším než řeka Amazonka. Všechny exponované osobnosti podle mě potřebují v současné době profesionální psychickou oporu, protože se situace ještě bude hrotit. A pokud budou psychicky totálně na dně moderátoři a veřejné osobnosti, bude to extrémně nezdravé pro naše společnosti, které budou v příštích měsících potřebovat hlavně klid, rozvahu, vzájemnou podporu a racionální debatu o tom, jak se z toho všeho vyhrabat.
Přeji hodně sil všem zdravotníkům a nám všem. Začít můžeme hned aspoň u toho, že se naučíme trochu víc zhluboka dýchat a kdekoli kdykoli meditovat. Zklidňuje už jenom to.
Komentáře nemusí vyjadřovat stanoviska redakce.