Hlavní navigace

Pozdě, ale přece

10. 4. 2006
Doba čtení: 2 minuty

Sdílet

Jsou věci, které člověka potěší. Třeba když si na vás znenadání někdo vzpomene. A jsou věci, které člověka překvapí. Například když vám někdo odpoví na e-mail, u kterého byste to už nečekali.
Vojtěch Bednář

Ilustrace: Nenad Vitas

Před nějakou dobou dávali v televizi jako kuriozitu příběh vzkazu v lahvi, který výhradně díky mořským proudům doplul od anglických břehů až do Austrálie. Jak musel být překvapen dětský odesílatel, když mu od protinožců přišla odpověď. Vzkaz v lahvi je vystaven vlnám, počasí, nepřízni osudu i frekventované lodní dopravě a nesčetným pastem. Když jej posíláte, tak jste buď zcela na konci možností informovat okolí o svém osudu, nebo to, že si obsah flašky někdo přečte, vlastně ani nečekáte.

To s e-mailem je to jinak. Rychlost online komunikace by měla umožňovat to, že na zprávu, kterou pošlu dnes, dostanu odpověď nejpozději zítra. Zpráva dorazí na konec světa za pár minut a v civilizovaných zemích je přístup ke schránce otázkou víceméně banální. I tak je ale možné být z některých odpovědí na e-mail překvapen skoro stejně jako z úspěšně doručeného vzkazu v lahvi.

CS24 tip temata

Napsal jsem, asi tak před dvěma měsíci, e-mail jedné slovutné české instituci. Nebylo to nic důležitého. Taková připomínka a poznámka, jak dotyčná instituce nakládá s něčím, co se jí týká. Nečekal jsem, že mi někdo odpoví. Odpověděli mi minulý týden. Byl jsem překvapen jako dítě tahající z vody láhev. Mých šest řádků textu čekalo od konce února na to, zda se jich někdo ujme. Ale ujal. Doprava mého e-mailu k nim a jejich odpovědi ke mně trvala několik sekund. Ale mezidobí bylo propastné. Ten zážitek mne nutí rekapitulovat, protože jsem jej prožil již nejméně dvakrát. Poprvé, když jistý, také velmi chytrý, pán, reagoval na můj elektronický dotaz učiněný ve spěchu a pod značným tlakem o tři týdny později, než jsem čekal. Informaci, kterou jsem požadoval, mi sice poskytl podrobně a správně, jenže v době, kdy jsem ji za cenu nemalého úsilí již měl získanou jinak. Druhým případem byla obeslaná soutěž. Uznávám, že jsem svůj příspěvek posílal na poslední chvíli a prakticky deset minut před uzávěrkou. Tak trochu jsem s náhodou, která je jak známo blbec, počítal, a myslel si, že mne vyřadí pro nedochvilnost. Vyřadili mne pro formální chyby, které mohly být vyřešeny doplněním informací nejpozději v den uzávěrky. Sdělili mi to měsíc po ní.

Tak mne napadá, k čemu je nám komunikace fungující takřka v reálném čase, když se k prosté odpovědi na prostou otázku rozhoupáváme měsíc? Na co jsou dochvilné počítače, jež obsluhují nedochvilní lidé? K čemu e-mail, když by někdy stačilo posílat vzkazy v lahvi?

Autor článku

Autor je sociolog, odborný publicista, poradce, a lektor.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).