Hlavní navigace

Senzory Martina Malého: Proč bych se měl zabývat Internetem věcí? Mladí se neptají

Martin Malý

K čemu by bylo nasazení elektronických stavebnic pro automatizaci ve školách? Co by se tím děti naučily? Stavět elektronická zařízení?

Setkávám se s různými lidmi, kteří mi kladou otázky: Proč bych se měl zabývat Internetem věcí? Proč bych se měl zabývat elektronikou, proč by mě mělo zajímat Arduino, k čemu mi to bude? Většinou jde o dospělé lidi a moje odpověď se vždy liší podle toho, co dotyčný dělá, čím se zabývá a co chce dělat. Je zvláštní, že podobné otázky nekladou mladí lidé, studenti. Ti mají většinou jasno: Chci se to naučit proto, abych mohl dělat (doplňte cokoli, co jakkoli souvisí s elektronikou, jednočipy, Internetem věcí a příbuznými obory). Specifickou kategorii tazatelů tvoří učitelé a úředníci.

Učitelé, s nimiž se setkávám, většinou velmi rychle chápou, co jim právě tato specializace přinese a proč by ji měli ovládat. Jejich dotazy spíš směřují ani ne tak k nim samotným nebo k jejich studentům, ale bývá to často skrytá otázka: Jak mám přesvědčit vedení školy, že by bylo dobré se tímto oborem na naší škole zabývat? Máte nějakou “argumentační munici”? Co můžu říct, že se s tím dá dělat?

Svět sám pro sebe jsou pak úřady a jejich metodiky, postupy, struktury, rámcové programy a strategické vize. Na jednu stranu má člověk dojem, doufám že oprávněný, že opravdu stojí o to, aby probíhala polytechnická výuka na školách, aby se firmy zapojovaly do inovací, že jim chtějí pomoct a podpořit je, ale zároveň si říkáte, že tudy cesta nevede a technologický pokrok rozhodně nepřijde úřednickým usnesením, spíš navzdory jemu.

Diskutoval jsem před nedávnem na akci, zaměřené na školství a učitele, s několika ministerskými úředníky o vzdělávacím programu, v jehož rámci by právě na školách probíhala výuka technických oborů. Stěžovali si na to, jak je školství odtržené od navazujících oblastí, že školy nemají vazbu z praxe, od firem, že se informace o tom, jaké specialisty firmy požadují, dostává ke školám zprostředkovaně přes jejich statistiky a tak dále. Samozřejmě – jak kde a jak které školy. “K čemu by třeba bylo nasazení elektronických stavebnic pro automatizaci ve školách? Co by se tím děti naučily? Stavět elektronická zařízení?”

Na jedné straně tu hovoříme o vzdělanostní společnosti a Průmyslu 4.0 a podobných věcech, ale zároveň mám dojem, že právě na straně státu chybí dost často představa o “kroku 2” (viz Trojfázový obchodní model): Krok 1 je jasný: elektronika do škol, dáme dětem Arduina a Raspberry a naučíme učitele. Pak je krok 2, no a krok 3 je Průmysl 4.0, vzdělanostní společnost a profit. Vidím nadšení, úředníci i učitelé chodí na moje přednášky a říkají mi: To je skvělé, to do škol zavedeme, protože vzdělanostní společnost, ale řekněte nám – co vlastně budou ti studenti umět?

Přemýšlel jsem nad tím, jak odpovědět. Proč by se vlastně někdo měl ve škole učit zapojovat nějaké obvody? Musím se přiznat, že se mi na jazyk drala lehce jedovatá odpověď, ale ironie nebyla na místě. Cílem polytechnické výchovy, konkrétně elektroniky, ve škole přeci není naučit žáky sestavovat daná elektronická zapojení. Já chápu, že v zemi, kde spousta škol učí informatiku stylem “jeden rok Word, druhý rok Excel, třetí rok PowerPoint, zkouším z klávesových zkratek!”, je taková představa možná kacířská, možná naivní, ale cílem podobných výukových programů by nemělo být předání nějaké konkrétní znalosti či dovednosti, ale rozvoj technického myšlení a vhledu do oboru. Ne každý musí konstruovat elektroniku, to je nesmysl, ostatně podobný jako různé fantazie typu “každý se naučí programovat, protože budujeme informační společnost a programátoři jsou potřeba”! To je přeci extrémní přístup od zdi ke zdi, a tak ani problematika nestojí. Mnohem důležitější je ukázat obor, vzbudit zájem, zbavit jej určitého závoje tajemna a stigmatu “raketové vědy”, které porozumí jen odborník.

A tak vyprávím ředitelům škol a úředníkům o tom, jak je vlastně jedno, jestli Arduino nebo Šmarduino, důležité je, aby si s tím mohli zkusit pracovat, aby je k tomu někdo vedl, ale zároveň nenutil, protože není cílem mít ve třídě dvacet návrhářů jednočipových zařízení. Důležité je, aby věděli, jak se s elektronikou pracuje, aby si to zkusili, aby si dovedli představit, co to umí, jak to funguje, k čemu to lze použít. Protože i když sám nebude takové zařízení navrhovat nebo programovat, tak bude pravděpodobné, že bude pracovat v nějakém oboru, kterého se bude elektronika nebo Internet věcí bezprostředně týkat. A pak se každá znalost a schopnost počítá. Nemusíte vědět průběh signálů na I2C sběrnici, to se doučíte za jedno odpoledne, až to budete potřebovat. Podstatné je mít alespoň základní přehled, protože ať chceme, nebo ne, ať si o tom myslíme cokoli, tak elektronika tu s námi bude čím dál víc.

Našli jste v článku chybu?