Thom Yorke, předák rockové skupiny Radiohead, nedávno stáhl ze Spotify své sólové nahrávky i nahrávky své skupiny Atoms for Peace, jak napsal Guardian. A to prý na protest proti tomu, že Spotify hudebníkům platí „kulový“ (doslova „fuck all“).
Model placení za přehrávání hudby z internetu (za takzvaný „streaming“) by se podle Yorka měl změnit. Jeho osobně se ten stávající sice nedotýká, on už má dost, ale model je prý nespravedlivý vůči umělcům začínajícím, kterých se tímto krokem údajně zastal. (Nahrávky Radiohead však na Spotify zůstávají.)
Spotify je jedna ze světově nejznámějších a nejvýraznějších internetových hudebních služeb, přestože působí jen ve 28 zemích (v Česku zatím ne). Ve svém katalogu má celosvětově asi 20 milionů nahrávek (ne všechny jsou však dostupné všude). K letošnímu jaru udává přes 24 milionů uživatelů; z toho zhruba pětina, tedy šest milionů, za službu platí předplatné, zatímco ti ostatní se spokojují s verzí podporovanou reklamou.
Spotify je přesto stále ztrátové, píší Financial Times. Služba se zatím soustředí na růst a na průnik na další trhy. Spotify doufá, že ztrátové jednou přestane být, až bude ještě větší. Za rok 2012 služba utržila 434,7 milionu eur, oproti 190,4 milionu eur za rok 2011. Čistě přitom ztratila 58,7 milionu eur, oproti čisté ztrátě 45,4 milionu v roce 2011. Poměrně k tržbám se tedy její ztráta snižuje.
Pandora, další z velkých (a jiná než Spotify, protože se více blíží rádiu a právně je tak i brána), také dosud peníze ztrácí. Ve světě jsou přitom spousty podobných služeb. Tento obor je teprve v začátcích, a snad můžeme předpovědět, že mnohé nakonec zahynou, aniž se kdy dočkají zisku. Lidé si asi sotva předplatí mnoho hudebních služeb současně.
Zároveň si troufáme tvrdit, že tyto služby nemohou jít s předplatným výrazně výše, než jak je nastaveno nyní: to dražší, „prémiové“ předplatné Spotify stojí 10 dolarů měsíčně; umožňuje přehrávat na všech zařízeních, a to i nahrávky uložené offline.
Deezer, který obsahuje i českou hudbu, si za podobný rozsah služby počítá sedm eur měsíčně. Česko‑slovenský MusicJet chce za plnou službu 149 Kč měsíčně. Pouhé „osobní rádio“ Aupeo! se spokojuje s necelými pěti dolary za měsíc anebo s padesáti za rok.
Vyšší předplatné by většina lidí prostě nezaplatila. Vždyť je to — ovšem velice zhruba — jako koupit si co dva měsíce nové CD. Přitom z předplatných jde hudebníkům podstatně větší podíl. Zhruba polovinu prodejní ceny CD (po odečtení DPH) spolkne údajně jen prodejna a distribuce. Teprve poté se o zbytek dělí vydavatel s hudebníky a s autory hudby. Spotify přitom prohlašuje, že držitelům práv vyplácí „téměř 70 % ze všeho, co utrží“. Na konci loňského roku to údajně bylo už celkem půl miliardy dolarů od počátku provozu Spotify.
Český MusicJet také odvádí držitelům práv — anebo přímo umělcům, podle toho, s kým má smlouvu — nadpoloviční díl svých tržeb, jak bez bližšího upřesnění sdělil Lupě Michal Horák. A také je po necelých dvou letech stále ztrátový.
Horák dále prozradil, že MusicJet má nyní v Česku a na Slovensku dohromady čtvrt milionu uživatelů. Z minulosti víme, že na Slovensku je MusicJet silnější, a je to poznat i podle poměru počtu stažení české a slovenské aplikace. Předplácí asi každý desátý uživatel. Zato příjmy z reklamy jsou podle Michala Horáka „zanedbatelné“.
Z MusicJetu se přehraje celkem několik milionů nahrávek měsíčně. MusicJet uvádí, že má v knihovně několik milionů skladeb — domácích i zahraničních. Smlouvy má zhruba s třicítkou vydavatelů domácích i zahraničních a napřímo s několika stovkami domácích hudebníků. Všem těmto „dodavatelům obsahu“ prý poskytuje rovné smluvní podmínky.
Jak se platí za streaming
Provozovatel si musí vyjednat smlouvy s držiteli práv k obsahu nebo s jejich zástupci. Obsah smluv ovšem není veřejný. Někdy se platí za každé přehrání, někdy se možná platí paušál za knihovnu poskytnutou určitým vydavatelem, ale ten se stejně musí rozpočítat mezi jednotlivé zastoupené hudebníky a autory podle počtu přehrání. Tak či onak se nakonec dospěje k tomu, že hudební tvůrci dostávají zaplaceno podle toho, jak byli hráni, a to vychází jen na haléře za přehrání.
V Česku se nám podařilo získat bližší údaje pouze od OSA, tedy od sdružení autorů hudebních děl — skladatelů a textařů. Autorský honorář za jedno přehrání se prý pohybuje „v řádu jednotek haléřů, například u služby s měsíčním předplatným do 65 Kč je to přibližně 0,033 Kč za přehrání“.
Velice zhruba můžeme odhadnout, že podobné haléře dostanou také hudebníci a vydavatel. Přinejmenším nám Peter Sládeček z Play.cz potvrdil, že zhruba dvakrát tolik co OSA platí Intergramu, jenž zastupuje výkonné umělce i nahrávací společnosti. S upozorněním, že tak to však vychází pro jejich multilicenční smlouvu a že vyjednané smluvní podmínky se mohou případ od případu značně lišit.
Guardian tvrdí, že průměr odvětví je platba méně než 0,4 pence za přehrání, v přepočtu dvanáct haléřů. Sam Duckworth uvádí, že za 4685 přehrání svého posledního sólového alba na Spotify dostal £19,22, tedy asi 575 korun. Jako kdyby po vystoupení prodal dvě CD.
V listopadu přiblížil Damon Krukowski, že když dostal od BMI (od kolektivního správce) autorský šek za první čtvrtletí 2012, dozvěděl se, že písnička „Tugboat“ byla na Pandoře přehrána 7800krát, což ho potěšilo, a její tři autoři za to dostali poukázáno dohromady 21 centů… Na Spotify byla přehrána 5960krát, a autorský honorář za to činil celý jeden dolar a pět centů.
Díky tomu, že písně píší pro sebe a nikomu nepředali práva, mají nárok vybrat ještě odměnu jako umělci výkonní a jako výrobci záznamu. Co někdejší skupina Galaxie 500 mají na Pandoře 64 nahrávek. Přes správce SoundExchange za ně dostali za ono čtvrtletí dohromady $64,17, bez rozpisu, co se kolikrát přehrálo.
Se Spotify mají jako „nezávislí“ smluvenu výplatu pěti centů za přehrání. To by za 5960 přehrání „Tugboat“ vycházelo na $29,80. Jenže Spotify uplatňuje spoustu pravidel výpočtu podle toho, jak často, kde a komu se píseň přehrála, i zda to byl předplatitel, nebo nebyl. A tak se čtvrtletní částka od Spotify za přehrávání „Tugboat“ scvrkla na $9,18 (navíc k autorskému honoráři).
Damon porovnává, že když si v roce 1988 dali vylisovat tisíc singlů „Tugboat“, vyšlo je to se všemi náklady na 98 ¢ na jeden. Prodávali je sami. Údajně si už nepamatuje, za kolik, ale určitě prý dokázali na každém vydělat nějaký ten dolar.
Damon v článku obviňuje Spotify a Pandoru, že pro hudbu nepřinášejí nic, ale přitom je rád, že si jeho hudbu někdo přehrál; dokonce připouští, že sám má předplaceno Spotify, protože „miluje hudbu“. Nakonec přiznává, že všechnu svou hudbu, za níž mu Spotify i Pandora platí, třebaže málo, beztak streamuje bezplatně z Bandcampu.
Jiný model? Jaký?
Do všech úvah musí vstupovat vědomí toho, že kdyby se nešlo k určité hudbě dostat legálně, řada lidí by ji raději pirátila. Nad tím se sice lze pohoršovat, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Vydavatelé musí legálně nabízet ten nejpohodlnější přístup k hudbě, jaký současná technologie umožňuje, a to za cenu, kterou lidé zaplatí.
Přitom odmítněme bláhové představy o tom, kde kolik peněz utíká pirátstvím. Poslech hudby není životně důležitý. Lidé na tento „statek“ vydávají patrně právě tolik, kolik jsou ochotni. Kdyby pirátit nešlo, nepirátili by, ale asi by proto nevydávali za hudbu více. Vývoj celkového hudebního „trhu“ spíše sleduje vývoj hospodářství jako celku.
Omezovat rozsah hudby dostupný na streamingu by nebylo řešením — snižovalo by to užitečnost a smysl služby pro posluchače. Výzvy k bojkotu jsou vůbec scestné — zejména právě umělec začínající potřebuje dát o sobě vědět. Kdyby opustil streaming, ještě by mohl být rád, kdyby se šíření jeho hudby ujali alespoň piráti. Kde je prostor pro jiný model, jestliže tyto služby vyplácejí umělce tak, že samy zatím zůstávají ve ztrátě?
Peníze hned oproti drobným po mnoho let
Rozdíl spočívá v tom, že koupíte‑li si nosič, zaplatíte za jeho poslech dopředu, a to „navždy“. Podobně zaplatíte jednorázově i za digitální download (jen s tím drobným rozdílem, že třeba ten z iTunes po vás nikdo nezdědí). Za streaming, tak jako za jiné přehrávání, se však platí až v průběhu let. Skutečně je to tedy méně výhodné pro hudebníky, kteří jsou teprve na začátku.
Dokázaly by streamovací služby při zachování výše předplatného upravit svůj „model“ tak, aby za nové nahrávky vyplácely více? Muselo by to být jedině na úkor nahrávek starších. Pak by oblíbené staré pecky, respektive jejich autoři a interpreti přispívali na nahrávky nové. Proč by to mělo být spravedlivější?
Muzikant musí vystupovat
Ani v těch nejrůžovějších dobách největších prodejů se málokomu zaplatilo nahrání prvního alba jen z jeho prodeje, a to platí jak mezinárodně, tak ovšem o to více na malém trhu českém.
Nejpodstatnějším dílem příjmů hudebníka z hudby jsou jednoznačně koncerty, osvětluje Lupě Přemek Štěpánek z nezávislého vydavatelství Indies Scope. Ani těmi se v Česku jen tak někdo neuživí; pokud nechce mít ještě „normální“ práci, musí hrát ve více kapelách a pořádně se otáčet.
Jenže aby někdo mohl vystupovat — tedy aby na něj přišli lidé — musí o sobě dát vědět tím, že vydá album. Singly nestačí. Ve většině žánrů krom toho dosud platí, že aby lidé brali, že něco vyšlo jako album, aby to mělo „punc“ alba, musí to vyjít i na nosiči — na CD nebo na vinylu. I když si to pak spousta lidí koupí třeba digitálně.
Na albu samotném tedy řada hudebníků prodělá, přinejmenším ze začátku, ale musí ho mít, aby mohli hrát, a také proto, aby měli co prodat fanouškům na vystoupeních, kromě triček, protože i tak se jejich hudba šíří.
Jak se dnes platí za nahrávky
Dnešní smlouvy s vydavateli jsou povětšinou postaveny tak, že se příjmy z nahrávky sypou ze všech „kanálů“ na jednu „hromádku“, a teprve z té má od vydavatele podíl hudebník. Kolik, to se jistě liší — řekněme, že to může být například 45 %, a bývá sjednáno, že procenta pro hudebníky od určité vybrané výše porostou (protože se už zaplatily náklady vydavatele).
Těmi kanály jsou jak například rádia nebo veřejné provozování, tak streaming, digitální prodej, prodej nosičů, dokonce třeba příjem z reklam na YouTube. Že se všechny tržby dávají na jednu hromadu, a teprve ta se dělí, v zásadě proto nemá smyslu uvažovat, který z těch kanálů je vůči hudebníkům „spravedlivější“. Co se utržilo, to se utržilo, ať už jakkoliv.
Streaming je v počátcích
Z dlouhodobého hlediska žijeme v době teprve dětských krůčků streamingu. Miliony uživatelů různých služeb jsou celosvětově zatím ještě počty směšnými. Může mít Spotify za nějakých pět let třeba čtvrt miliardy uživatelů? A z toho šedesát milionů platících? Přitom na to není třeba desetkrát více hudby, ta je z tohoto pohledu nákladem „fixním“.
Ale až se bude za streaming vyplácet desetkrát více v celkových číslech, až se budou za kdysi vydané menšinové nahrávky vyplácet stovky dolarů každé čtvrtletí po celou dobu trvání práv, bude to nejspíše chybět zase někde jinde.
Ale snad to bude vůči hudebníkům přece spravedlivější. Internetové hudební služby totiž umožňují objevovat novou hudbu a dostat se k nové hudbě tak snadno jako nikdy dříve. Pro hudebníky to není vždy jednoznačným požehnáním — celosvětově je vlivem internetu obrovská konkurence ve všech hudebních žánrech. Ale to je určitě dobře pro hudbu.
Co streaming požírá
Jestliže si pustíte streaming, pak buď neposloucháte rádio, nebo neposloucháte zakoupený nosič, nebo zakoupenou nahrávku digitální, nebo neposloucháte něco upirátěného.
Z toho všeho legální streaming užírá — i z pirátství — a zároveň podporuje objevování nové hudby — takové, kterou si pak spíše koupíte, nebo zajdete na vystoupení.
Švédská odnož IFPI (mezinárodní federace nahrávacího průmyslu) nemůže jinak než už druhým rokem hlásit růst švédského hudebního průmyslu. (Spotify vzniklo ve Švédsku.) Za první pololetí 2013 tam narostl o 12 %, přestože prodej nosičů tam dále poklesl o 24 %; ten se tam na celkovém trhu podílí už jen čtvrtinou, zatímco tři čtvrtiny připadají na tržby digitální; z toho na streaming 94 % a jen 6 % na kupování downloadů.
Spotify v půlce července vydalo vlastní výzkum, ve kterém tvrdí, že přispělo ke snížení míry pirátství v Nizozemí a že se tam (jak se dá čekat) méně pirátí hudba těch, kteří jsou na Spotify, než těch, kteří nejsou.
I český hudební průmysl se odráží ode dna
(Uvedené digitální příjmy obsahují dohromady streaming i prodej.)
Za loňský rok vydala česká národní skupina IFPI optimistickou zprávu „Hudební průmysl se zotavuje!“. Celý český hudební trh totiž poklesl jen o 3,4 % (o šest procent pro členy IFPI) a očekává se, že se v příštích letech vzpamatuje.
Na Slovensku klesl jen o procento (pro členy IFPI), a nabízí se tedy otázka, zda k tomu mohlo přispět i tamní větší rozšíření MusicJetu.
V Česku loni vzrostly hudební příjmy z internetu — včetně digitálního prodeje — meziročně o 64 %. Na celkovém trhu se podílely 14 %.
Připomeňme, co se kdy stalo. České iTunes se otevřely koncem září 2011. MusicJet se spustil jen o několik dní později. Deezer pak do Česka vstoupil koncem ledna 2012. (Rara přišla teprve koncem prosince, Rdio teprve letos v červnu.)
K poklesu tržeb z prodeje fyzických nosičů připomeňme, že v těch je také nemalá marže prodejce a distributora. Tu mají oproti tomu například iTunes „jen“ 30 %. Mimoto byl rok 2008, se kterým se v grafu porovnává, pro hudební průmysl jeden z nejlepších vůbec.
Prodej nosičů se ovšem propadá. Členové české skupiny IFPI prodali loni jen necelé dva miliony nosičů za celkem 223 milionů korun — meziročně o 40 % méně kusů, ale jen o 16 % méně v obratu.
Poukažme také na vzrůstající podíl „provozovacích práv“ na celkovém trhu.
Pokud jde o výhled na rok 2013, české IFPI dokázalo Lupě říci jen tolik, že trend poklesu prodeje fyzických nosičů a růstu „digitálu“ pokračuje.
Autorům se patrně daří
Podrobná čísla Lupě poskytl Ochranný svaz autorský, zastupující skladatele a textaře, a také nakladatele hudebnin. Suma vybraná pro autory rozhodně dlouhodobě neklesá, a v posledních letech i značně převyšuje český obrat nahrávacího průmyslu:
Zahrnuto je i inkaso pro jiné kolektivní správce, pokud ho vybírá OSA.
Podstatnou část z té sumy tvoří příjmy z veřejného provozování (skoro 350 milionů, z toho necelých 97 milionů za živá vystoupení; tyto příjmy dlouhodobě mírně rostou) anebo z vysílacích práv — kolem dvou set padesáti milionů od televizí včetně kabelových; přes sedmdesát milionů za rozhlas. Na posouzení toho, zda je propad odměn z rozhlasu mezi roky 2011 a 2012 významný, je asi příliš brzy. Z českého internetu dostávají autoři docela malinko — za rok 2012 ani ne devět milionů:
Rozpis vývoje inkasa OSA z poskytnutí vysílacích práv a z internetu (v tisících Kč)
Z celkové částky 8,8 milionu z internetu je asi jen 10 % z digitálního prodeje, zatímco 64 % ze streamingu na vyžádání. Zbytek připadá především na internetová rádia.
OSA Lupě prozradila, jak se na tomto čísle podílí poměr skladeb od autorů českých a zahraničních: v roce 2012 to bylo 23 % českých a 77 % zahraničních. (Zatímco v roce 2010 byl poměr 29 % českých ku 71 % zahraničním.)
OSA přitom zastupuje necelých osm tisíc domácích nositelů práv. V roce 2012 celkově rozúčtovala odměny pro 5323 z nich. Do zahraničí oproti tomu rozúčtovala pro 104 603 subjektů. (Z celkových odměn šlo do zahraničí 64 % v roce 2012, zatímco 61 % v roce 2010.)
Vývoj inkasa OSA z veřejného provozování (v tisících Kč)
V průměru získal tedy český autor z internetu loni odhadem několik stovek korun. Na druhou stranu, internet se na celkovém inkasu OSA podílí jen procentem, je tedy příjmově zanedbatelný. Hudební autory to však na příjmech neohrožuje, a to přestože jim klesají i příjmy z prodeje nosičů a mírně také z rozhlasového vysílání, protože to více než vynahrazují příjmy z televizního vysílání a z hudby živé i veřejně reprodukované.
Inkaso OSA z nosičů (v tisících Kč)
Podobně jako OSA vybírá také Intergram, který zastupuje ty, kteří „vyrobili záznam“ — jak „výkonné umělce“, tak vydavatele, tedy „výrobce zvukových záznamů“. (Intergram však nevstupuje do prodeje nosičů, ten si řeší vydavatelé sami.) Celkově mu inkaso rok od roku stoupá, a to ve všech hlavních kategoriích:
Podrobně rozepsaný vývoj inkasa Intergramem (v tisících Kč)
Intergram pro Lupu uvedl, že za rok 2012 vybral za internetový streaming celkově kolem dvou milionů korun (milion pro umělce, milion pro výrobce). Jenže například MusicJet smlouvu s Intergramem nemá, jak víme od Michala Horáka — namísto toho má smlouvy přímo s výrobci nebo hudebníky (zatímco s OSA smlouvu má). Z internetových čísel od Intergramu tedy nelze učinit obecné závěry.
Intergram podobně jako OSA vybírá i pro zahraničí a poměr nám nesdělil — s poukazem na to, že rozúčtování za rok 2012 není ještě dokončeno. Můžeme se ovšem dohadovat, že poměr by se v zásadě neměl lišit od čísel OSA.
Streaming hubí pirátství, hudbu podporuje
Mít za předplatné přístup k milionům skladeb je dosud nejlepší přístup k hudbě, který kdy lidé měli. Podstatná část z vybraných peněz jde přitom tvůrcům. Zdá se to málo, když se to rozpočítá, ale mnohá z těch přehrání by se bez streamingu neuskutečnila vůbec.
Poplatky za přehrávání v tradičních rádiích také vycházejí „nízko“. Ing. Martin Mařan, ředitel Intergramu, dává pro Lupu příklad: Jestliže rozhlasová stanice přehraje za rok, řekněme, sto tisíc písní (mnohé ovšem opakovaně) a na poplatcích zaplatí sto tisíc, vyjde jedno přehrání na korunu, o kterou se podělí vydavatel a hudebník. Jestliže větší stanice zaplatí například milion, pak se tito podělí o deset korun.
OSA nám k autorským honorářům za jedno přehrání v rozhlase sdělila: „Autorský honorář za jedno přehrání skladby a pro všechny autory, kteří se autorsky podíleli na dané skladbě, se řádově pohybuje od haléřů až po desítky korun. Kolik platí rozhlasová stanice, to je dáno příjmy z reklamy. Pro autory je tak mnohem zajímavější, aby se jejich hudba dostala do celoplošných médií.“
Poslechovost rádií se zpravidla uvádí jen v počtu lidí, kteří si stanici naladí denně nebo týdně. Na ukázku poslechovost rádií ze „stáje“ Lagardère, kam patří obrovská Frekvence 1 i rádia mnohem menší. Lagardère Lupě ovšem neprozradilo, kolik platí na poplatcích.
Přesto lze odhadnout, že na jednoho posluchače vychází streaming sotva hůře než rozhlas. Zato se díky němu dostanete k mnohem lepší hudbě a ona k vám, a za předplatné i bez reklamy.
