Činím tak víceméně v duchu včerejšího úvodníku Dana Dočekala a pokud tedy budete mít pocit, že vám tento článek „melu z posledního a píšu o věcech, o kterých by asi bylo výhodnější vůbec nepsat“ (pozn. pro puristy – to není zcela doslovná citace), může vás hřát blažené vědomí, že máte pravdu :-). Příležitost k řečnění si ale přeci nedám vzít, to snad chápete.
Pro vznik Lupy se více než cokoliv jiného hodí úsloví jedné mojí kamarádky: „porod pánevním koncem“. Porodní bolesti, které jej provázely, byly velké a hlavně vleklé. Původně jsme měli začít (pochopitelně to bylo v plánech vedeno jako skutečně nejzazší termín) zhruba v polovině ledna. To jsme pochopitelně nestihli, tak jsme si řekli, nu což, stejně mají studenti (včetně nás) ve školách zkouškové období, odstartujeme v únoru, až se rozeběhne semestr. Semestr začal, ale Lupa ne. Březen jsme prožili v relativním poklidu, jen mne začaly pronásledovat postupně stále silnější noční můry, až jsem si stanovil poslední termín na 1. dubna. V ten den pochopitelně Lupa stále žila svým poklidným životem, tedy lépe řečeno bez známek života – jenže já jsem byl sám na sebe velmi tvrdý a už od den dříve večer jsem rozeslat na všechny strany dopisy s tiskovou zprávou, která oznamovala vznik nového serveru. Podle zákonitostí poštovních služeb se měla na stoly redaktorů dostat 2. dubna ráno – a právě Damoklův meč hrozící ostudy a zhruba dva litry Coca-Coly mne udržely přes noc z 1. na 2. dubna při vědomí, zatímco jsem dokončoval poslední úpravy na Lupě. Většinou spočívaly v odstraňování původně plánovaných a dodnes nehotových součástí z menu :-), poslední problém se ukázal být v tom, že jsem postrádal cokoliv schopné rotovat bannery, což, jak jistě uznáte, už není životní problém. I ten jsem ostatně posléze s notnou dávkou pomoci Pavla Kolesnikova, na kterého jsem před půlnocí natrefil, zvládl zbastlením čehosi, co víceméně plnilo úkol, který jsem potřeboval splnit.
Ta pravá veselost však měla teprve přijít – je hezké si plánovat na papíře, že tak dvakrát do týdně napíšete kraťoučký komentáříček a bude vám hej. Skutečnost bývá tvrdší, nakonec jsem sklouzl do denního rytmu a když se mi občas podaří jeden den vynechat, provázejí mne pak neodbytné výčitky svědomí: „Ach, jak jsem to mohl svým drahým čtenářům učinit.“ Drazí čtenáři se mi pak ostatně mstí nižší návštěvností, což jim nemohu vyčítat.
Naštěstí na to celé nejsem sám. Pominu-li Petra Tesaříka a moji maličkost, kteří jsme s Lupou spjati jaksi z definice (a také nejviditelněji), je tu ještě celá řada lidí, o kterých se dá s klidným svědomím prohlásit: „Zasloužil se o Lupu.“ Pokud jde o oblast poskytovatelů připojení, téměř po celou dobu trvaní Lupy kdesi v pozadí stojí pánové Petr Souček a Hynek Med (mail neuvádím kvůli jeho obavám ze spamu – ale klidně si to vykládejte tak, že když je někdo tak známý, je už trapné ho nějak blíže uvádět; nikdo také pokaždé nepřipomíná, že takový Bill Gates je CEO Microsoftu :-). Oba pánové se ve vodách poskytování připojení pohybují velmi zdatně a víceméně jsou fakticky podepsáni pod řadou článků na Lupě, které jsem přitom sobecky podepsal já sám. Upřímně řečeno, nebýt jich bych spoustu věcí nevěděl (nebo věděl blbě) a tím pádem byste spoustu věcí nevěděli ani vy – koše květin a tisíce děkovných dopisů i případné šeky posílejte na moji adresu, předám.
Dalším, koho nelze nevzpomenout, je téměř kmotr Lupy a autor její grafické stránky, Adam Hauner. Proč říkám skoro kmotr? No ano, tohle vlastně nejspíš nevíte. Prozradím vám tedy malé tajemství – Lupa se původně vůbec neměla jmenovat Lupa, ale Spojenec; od připojení ke spojení není tak daleko. Když jsem tohle jméno prozradil Adamovi, aby ho mohl graficky ztvárnit, protáhl obličej, oči obrátil sloup, pravou rukou se chytil za srdce a tiše zaúpěl. Potom mne ale naopak velmi hlasitě přiměl k tomu, abych strávil dalších pár plodných večerů přemýšlením o tom, jak by se to k čertu mělo jmenovat. Po několika slepých odbočkách jsem víceméně náhodou došel k Lupě, která dostala (nejen) Adamovo požehnání a tak u ní už zůstalo. Když se dívám na Spojence dnes, jsem rád, že zvítězila Lupa – co vy? Adam ovšem neustrnul jen u názvu – patří k našim nejpravidelnějším čtenářům a velmi hbitě mne upozorňuje zejména na překlepy, kterých se ve svých článcích dopouštím v míře hojnější, než by mi bylo milé.
Řady dalších milých osob, které mohou pochlubit zásluhami o Lupu, jsou poměrně hojné. Většina z nich by však zřejmě nebyla z různých důvodů nadšena, kdyby zde našli své jméno. Vypůjčím si tak pseudonym, pod kterým kdysi dávno psal Michal Krsek články o počítačích na Neviditelného psa, a který se mi vždycky hrozně líbil: „Neznámý Přítel, Který Si Nepřeje Být Jmenován, Protože By Mu Šéf Udělal Frňák“. Tedy děkuji všem těmto Neznámým Přátelům Lupy, ať už by jim frňák udělal kdokoliv. Mezi ty, které snad mohu jmenovat (jestli ne, tak udělají pro změnu frňák oni mně), patří i zmíněný Michal Krsek, když už jsem ho jmenoval, začnu s ním jako s prvním. Přestože dnes máme v lecčems odlišný názor a občas si nemůžeme přijít na jméno, nedají se Michalovi upřít zásluhy, které měl v období zrodu současné metodiky testů. Obdobnou zásluhu by si mohl přičíst i všem jistě dobře známý Jiří Orság z EUnetu a nepochybně i Michal Mühlpachr z PVT, přestože jsem s jeho závěry často nemohl souhlasit, naše dlouhá diskuse nepochybně tříbila můj názor na věc. Zapomenout bych neměl ani na Roberta Hanzlíka, jehož Junyks už co do čtenosti nepochybně soupeří s Mladou frontou, který nám na Lupě našel několik velmi sympatických bezpečnostních děr, které ovšem nezneužil (a když, tak jen maloučko :-), nýbrž nám o nich hbitě poreferoval, abychom mohli přispěchat se včelím voskem a všechno pěkně zalepit. Další – a poslední, protože tento článek už stihl nakynout do rozměru nenasytného mastodonta – jmenovitou zmínku věnuji Vojtovi Vrbovi z Terminal.cz, jehož slávu budou nepochybně národy celého Lupího světa opěvovat tisíc let a ještě možná nějaký ten den navíc.
Trošku se mi z toho děkování zatočila hlava, zůstaňme tedy raději při zemi. Fakt, že Lupa dospěla zhruba za čtyři měsíce ke stovce komentářů je pro mne osobně úspěchem. Upřímně řečeno to ale zase není nic tak úžasného – kdyby takové Novinky měly slavit každou stovku článku, bouchalo by šampaňské častěji ji než jednou do měsíce a třeba už zmiňovaný Dan Dočekal by je musel prolévat hrdlem zhruba každých deset dní, což by ho jistě časem znechutilo natolik, že by dal přednost zdravému mrkvovému džusu (a nebo přestal psát). Do budoucna bych však i já rád otvíral šampaňské častěji, čti: zvýšil denní penzum článků, které Lupa servíruje svým čtenářům. Doufám, že se to povede – prvním krokem je snaha o rozšíření autorského ansámblu, která se od 1. srpna projevuje tím, že hledáme externí autory a za jejich příspěvky platíme. Prvním výdobytkem se stal včerejší článek prvního autora, který svůj prvotní zájem dovedl až k hotovému dílku – Ignác Ještěr. Doufám ale, že brzy budou následovat i další. Zájemců o psaní se ozvalo celkem dost, ale brány dalším jsou (a budou) stále otevřeny.
Pokud jde o současnou podobu Lupy, nejbolavějším zubem je pro mne stav databáze poskytovatelů připojení. Co si budeme nalhávat, obsahuje sice řadu pravdivých a přesných informací, ale na druhou stranu řada informací (zejména o cenách) neodpovídá skutečnosti a řada chybí docela – to samozřejmě ničí věrohodnost tohoto zdroje jako takovou. Právě tato věc je proto mojí současnou prioritou a snad vám mohu slíbit, že nejdéle do měsíce by se tato Achillova pata Lupy měla stát minulostí.
Druhou otázkou, kterou budeme muset do budoucna řešit, je mírný galymatiáš, který na Lupě v tuto chvíli je. Prvotním nábojem Lupy byly informace o poskytovatelích připojení a zejména jejich testy, postupně však začaly – v duchu podtitulu „server o českém Internetu“ – převažovat komentáře, které navíc nejsou vždy jen o připojení a ani v budoucnu nebudou. Otázka dne tedy zní: nechat to tak, nebo oddělit jedno od druhého a vytvořit nový server? Pokud máte na tuto věc nějaký názor, skutečně uvítám, když mne s ním seznámíte, nejlépe mailem.
A to je pro tuto chvíli vše, přátele. Musím vám prozradit, že tenhle článek vznikl vlastně nadvakrát. Mám totiž zlozvyk psát články na Lupy přímo v browseru do formuláře našeho redakčního systému. Tak jsem činil i dnes dopoledne – a když jsem to měl málem dopsané, browser sletěl a vzal s sebou do propadliště dějin i skoro hotový článek. Po chvíli láteření a následného uklidňování jsem se do něj tedy pustil znovu, tentokrát v textovém editoru a ukládaje ho po každém druhém písmenu. Výsledný text je úplně jiný – a nepochybně mnohem horší, protože s přibývajícím časem mají všechny věci tohoto světa tendenci ke zhoršování, jak vám potvrdí každý starší člověk. No, snad to přežijete.
Související články a odkazy:
Hoši, děkujem
