Když Nancy Jo Sales napsala Tinder and the Dawn of the “Dating Apocalypse”, nestalo se nejprve vůbec nic. PR oddělení Tinderu si nejspíš článku nevšimlo a zareagovalo až na tweet, ve kterém autorka zmínila, že podle průzkumu je 30 % uživatelů Tinderu ženatých či vdaných.
Nutno podotknout, že záplava tweetů (dobře zdokumentovaná například v Tinder Completely Freaked Out On Twitter a na řadě dalších míst) je charakteristická pro nemocné startupy a zoufalce, kteří dostali šanci veřejně komunikovat, aniž by k tomu měli ty nejzákladnější předpoklady.
Tinder and the Dawn of the “Dating Apocalypse” je trefné novinářské pokrytí toho, jak se na Tinder, ale hlavně seznamování, dívají dnešní mladí lidé. A že nejde o moc pozitivní pohled, je asi dost jasné – lidově řečeno, kdyby měli vyřešené vztahy, tak by asi nemuseli být uživateli Tinderu. Jejich názory se dají shrnout tak, že seznamování a schůzky stojí za houby, chlapi jsou prasata a seznamovací aplikace, jako Tinder, nejsou řešením, ale součástí problémů.
Což samo o sobě v Tinderu žádné emoce nevyvolalo – až tweet od Sales o pár dní později, ve kterém se zmínila o oněch 30 procentech. Na což @tinder zareagoval smrští desítek tweetů trefujících se do @nancyjosales a @vanityfair.
V těch umírněnějších firma tvrdila, že její vlastní průzkumy (založené na tom, že se ptali vlastních uživatelů) ukazují, že pouze 1,7 % uživatelů Tinderu je vdaných či ženatých. Pak jsou tam také lahůdky typu „sex byl vynalezen v roce 2012, kdy byl Tinder spuštěn“ či „máme tuny a tuny e-mailů od lidí, kteří mají všechny druhy skvělých zkušeností na Tinderu“.
Příště se nás nejdříve zeptejte
Vrcholí to prohlášením „Příště se nás nejdříve zeptejte … to je to, co novináři typicky dělají“.
V celém tom komunikačním selhání je tohle jednou z typický věcí, které si naivní vlastníci a startupisté myslí. Že pokud novinář chce napsat článek, je povinen zeptat se PR oddělení. Ideálně by od někoho takového měl získat svolení a PR oddělení by snad mělo mít ještě právo na finální úpravu textu. Trefně to nakonec v jedné ze záplavy reakcí komentuje @kevinroose : „Je neuvěřitelné, jak technické firmy přecházejí do defenzívy, když novináři napíší ne-embargovaný a neovlivněný článek“.
Záplava hysterických a zoufalých tweetů PR lidí z Tinderu vyvolala, samozřejmě, záplavu reakcí na Twitteru. Moc pozitivních mezi nimi není, byť se najdou, a občas je těžké odlišit realitu a trollování. V zásadě ale píší o „brand meltdown v reálném čase“ a také dost často zmiňují, že si půjdou přečíst článek, o kterém doteď nevěděli.
Zpravodajství je jenom část novinařiny
Samotná novinářka na výzvu, ať se příště Tinderu zeptá, zcela trefně odpověděla: „Není jasné: naznačujete, že žurnalisté potřebují váš souhlas, aby o vás psali?“
Na což dorazila odpověď, která opět ukazuje, jak hluboce v Tinderu nechápou žurnalistiku: „Říkáme, že si vážíme novinářů, kteří dodržují závazky férového zpravodajství.“
Tenhle argument je v PR také častý a hojně zneužívaný. V Česku má dokonce svá specifika související s mýtickým „vyváženým zpravodajstvím“, které slouží jako argument hlavně tam, kde o žádné zprávy ani zpravodajství nejde. Novinařina je, prosím pěkně, také o názorech a pohledech na svět. A v případě Sales jde o článek, který prostě ukazuje, jak Tinder (a seznamování) vidí určití lidé.
Jinými slovy, novinářka se mohla Tinderu zeptat, ale žádná povinnost v tomto případě neexistuje. Ani etická povinnost ne, protože téma článku, tedy pohled části mladé generace na seznamování a Tinder, nezakládá nutnost mít k tomu „stanovisko“ provozovatele Tinderu.
Čím víc se v tom budete patlat, tím víc to bude rozpatlané
Ano, pokud ještě existovali lidé, kteří o článku na Vanity Fair nevěděli, tak teď je mnohonásobně větší pravděpodobnost, že se o něm dozví. A pokud o něm věděli, ale nečetli ho, tak teď právě získali důvod ho přečíst.
Jedno ze zásadních PR komunikačních pravidel zní, že pokud chcete, aby se o nějakém reálném problému ještě více mluvilo, je zcela ideální přejít do útoku a začít mlátit okolo sebe. Nepočítaně příkladů téhož najdete jak na zahraničním, tak na českém internetu (třeba kauzu „socky z VŠE“). Nikdy, opravdu nikdy, nic takového nepřineslo dané firmě či člověku nic pozitivního.
Pravdou je, že v těchto případech ještě většinou PR oddělení přispěchá s klasickým mýtem o tom, že „špatná reklama je taky reklama“ a rozmazávání pokračuje ještě řadu dní. Což je v případě Tinderu také charakteristické, na dotaz týkající se nevhodné komunikace od Wired totiž jejich mluvčí odpovídá toto:
We have a passionate team that truly believes in Tinder. While reading a recent Vanity Fair article about today’s dating culture, we were saddened to see that the article didn’t touch upon the positive experiences that the majority of our users encounter daily. Our intention was to highlight the many statistics and amazing stories that are sometimes left unpublished, and, in doing so, we overreacted.
Omluva dokáže zázraky
Jedno pozitivní na té odpovědi je, nenápadně, na konci, je v ní napsáno, že to „přehnali“. Jenže: není v ní ani slovo o tom, že by se snad omlouvali. To v žádném případě, to totiž hrdost nedovolí. Desítky útočných tweetů se navíc těžko berou zpět, obzvlášť poté, co se na aféře s chutí přiživily stovky či tisíce dalších lidí.
Agresivní PR je oblíbenou cestou do pekel, o tom žádná. Místo asertivity (poděkování za zajímavý článek) přichází „nasertivita“. Místo poučení se z toho, co by bylo možné v klidu a postupně v komunikaci změnit, přichází nátlak, na který novinář (a jeho vydavatel) nemůže reagovat jinak než pochopením, že se trefili do živého. Že se jim opravdu podařilo objevit (jeden) problém, o kterém daná společnost rozhodně nechce mluvit ani slyšet.
Swipe to have sex
To, že by Tinder mohl být jedním z těch, kdo přinesou „seznamovací apokalypsu“, je možná pravda, stejně jako může jít jenom o střípek z mozaiky. To, že někteří lidé prostě používají Tinder k tomu, aby přejeli prstem po obrazovce a měli šanci na jednorázový sex, je také jenom střípek celé mozaiky. Rozhodně ale nelze tvrdit, že by nic takového na Tinderu nebylo. Stejně jako tam jsou ti, kteří od Tinderu čekají, že se jim podaří najít dlouhodobějšího partnera a vztah.
Zavírat oči před tím, že někdo používá Tinder jenom k tomu, aby se s někým vyspal, je krátkozraké. Jestli je 30 % uživatelů Tinderu zadaných? Jakou to má vypovídací hodnotu? Jak se vlastně k takovému číslu došlo? Jak hodně budou v této záležitosti lidé lhát, pokud se jich zeptáte? A jak se došlo k onomu nízkému procentu, které v protiútoku dává k dispozici Tinder? Ani jednomu z těch čísel se nedá reálně věřit, stejně jako nemůžete věřit údajům o počtech uživatelů internetových služeb, dokud je někdo nezávislý nezměří a neověří.
A jestli měl doteď Tinder jen malý problém s nepříliš pozitivní pověstí? Teď ho má rozhodně mnohem větší. Vlastní vinou.
