Hlavní navigace

Jak postupovat proti plagiátorům článků na Internetu

20. 7. 2007
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

 Autor: 74287
Když se mluví v souvislosti s Internetem o porušování autorských práv, většinou jde o nelegální sdílení hudby, filmů nebo softwaru. Jeden z autorů Lupy byl po dlouhé době ochotný vážně řešit nešvar, jehož obětí se s železnou pravidelností stávají vydavatelé internetových médií – totiž plagiátorství textů (o fotografiích nemluvě). Závěry policejního vyšetřování však zní jako špatný vtip.

Pojďme se podívat, jak proběhla tato typická „vykrádačka“, jak se ji autor snažil řešit podle svého nejlepšího uvážení a jaké přitom udělal chyby, takže viník unikl spravedlivému trestu. Málokdy se totiž stane, že poškozený autor dovede celou záležitost až k trestními oznámení a snaží se na plagiátorovi vymoci nejen stažení evidentně ukradeného materiálu, ale vysoudit také odškodné. To se v tomto případě bohužel nepovedlo.

Na co je dobrý článek zadarmo

Zbyněk Pospíchal zveřejnil 28. června 2005 na Lupě článek Na co je dobré Q-in-Q? 1. listopadu 2006 se tentýž text se stejným titulkem objevil na webu Air Live brněnské společnosti 100 Mega Distribution s.r.o., ovšem pod jménem jiného autora: Michala Rampuly (vedoucího oddělení technické podpory této firmy). Původní autor si to nenechal líbit a letos v lednu podal na Michala Rampulu trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení § 152 odstavce 1 trestního zákona.

Ukradený článek na webu Air Live

Ukradený článek na webu Air Live

Případ jsem popsal ve včerejším vydání Reflexu, tam však nebyl prostor pro podrobnější analýzu postupu Zbyňka Pospíchala, policejního vyšetřování i rady odbornice na mediální právo. Trestní oznámení podal autor na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 10. To dokument předalo místnímu oddělení Policie ČR na Praze 15, odkud putoval na Městskou správu Policie ČR Praha. Ani tady se příliš dlouho neohřál a šel na Krajskou správu Policie ČR Brno a pak na místní oddělení Policie ČR v Brně – Komárově.

Od všech těchto institucí mám dopisy, že to postupují někam dál nebo že se tím budou zabývat. Po obdržení místním oddělením jsem byl pozván k podání vysvětlení, policista působil celkem příjemně a rozumně, líčí Pospíchal. Jenže vyšetřovatelé v brněnském Komárově dospěli poměrně rychle k závěru, že k žádnému trestnému činu nedošlo, a pokud ano, nelze ho nijak dokázat. Michal Rampula totiž přišel s velmi zajímavým vysvětlením, jak se Pospíchalův článek dostal pod jeho jménem na server Air Live: umístil ho tam některý z jeho podřízených, a protože byl Michal Rampula zrovna zalogovaný do redakčního systému pod svým jménem, objevilo se také u převzatého textu.

Jméno onoho podřízeného, který převzal článek z Lupy, aniž by uvedl zdroj nebo kontaktoval skutečného autora, Michal Rampula podle protokolu samozřejmě nezná. Policistům také řekl, že si není jistý, odkud ten dotyčný mohl text vzít. V usnesení odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Městského ředitelství Policie ČR v Brně (první strana [TIF, 194 KB], druhá strana [TIF, 70 KB]) je to řečeno takto: V současné době není možné zjistit, kdo předmětný článek stáhl a hlavně odkud. Tato skutečnost je velmi důležitá z hlediska posouzení trestní odpovědnosti. Podle dostupných materiálů není totiž možné zjistit, zda někdo z uváděné společnosti stáhl článek přímo ze serveru Lupa.cz, a nebo jej stáhl z jiného serveru, kde byl článek uveřejněn již bez autora.

Takové tvrzení je samozřejmě hodně naivní, protože i kdyby Michal Rampula nebo jeho podřízený stahovali původní článek Zbyňka Pospíchala z jiného serveru než Lupy a nebylo u něj uvedeno jméno skutečného autora, museli by se tak jako tak ptát provozovatele toho dotyčného serveru, zda můžou článek převzít, případně zjistit, odkud ho převzal tento server. To ale Michal Rampula ani jeho tajemný podřízený neudělali. Přesto policie uvádí, že: V této souvislosti pak nelze odvodit subjektivní stránku trestného činu jako jedné z podmínek trestní odpovědnosti. Michal Rampula zřejmě nevěděl, že jde o článek, který podléhá autorskému právu.

Internetová síť je velmi specifická…

Poslední citovaná věta je už úplně scestná: jakýkoli článek má nějakého autora, a pokud u něj není uvedený, pak alespoň existuje vydavatel nebo majitel webu, na kterém text vyšel. Čili otázka autorství nebo domnělého autorství je jasná. Jednoduchým dotazem na server, z něhož měl Michal Rampula nebo jeho podřízený článek Zbyňka Pospíchala převzít, by tedy zjistil, zda jde o „jejich“ autorské dílo, případně na koho se má obrátit s prosbou o copyright. To však Michal Rampula neudělal, nebo to alespoň nevyplývá z policejního usnesení, kterým brněnští vyšetřovatelé 19. června tohoto roku případ odložili.

Absurdně zní také další, spíše obecné konstatování vyšetřovatelů: „Internetová síť je velmi specifickým zdrojem informací, kde je uveřejněno velké množství informací z různých zdrojů, které jsou přenášeny na různé servery. Je velmi těžko dohledatelné, kde byl původní článek uveřejněn a kdo je jeho autorem.“ Komentář netřeba, pouze bych se opakoval. Policie evidentně skočila na promyšlenou obhajobu Michala Rampuly, vůbec nezjišťovala, který z jeho podřízených mohl článek z Lupy stáhnout a vydat pod jeho jménem na serveru Air Live a zda je to vůbec pravděpodobné (jsou v oddělení technické podpory oné brněnské firmy zaměstnanci, kteří nemají vlastní přístupová hesla?).

Konečný pocit z celé věci je samozřejmý – pokud nejsou schopni vyřešit takovou trivialitu, pak je s podivem, že je Policie schopna vůbec něco vyřešit, s tímhle přístupem se vůbec nedivím, že je gaunerům pouze pro legraci, říká Zbyněk Pospíchal. Ukradený článek mimochodem z webu Air Live „shodou náhod“ zmizel dva měsíce po podání trestního oznámení a tři měsíce předtím, než policisté případ odložili. Žádná omluva, žádná náhrada škody (nebo, lépe řečeno, dodatečný autorský honorář). Spojil jsem se s právničkou Helenou Chaloupkovou, expertkou na mediální právo, a zeptal se jí, co si o případu myslí.

Kdy je dobré nespěchat

Podle Heleny Chaloupkové by se na případ mohl vztahovat § 152 trestního zákoníku, v němž se praví: 1) Kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. 2) odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 značný prospěch, nebo b) dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu.

Komisař odůvodnil odložení vyšetřování tím, že chyběla subjektivní stránka naplnění skutkové podstaty trestného činu u Michala Rampuly. Pokud se nepodařilo prokázat něco jiného, nezbývá než vycházet z tvrzení, že článek z Internetu nestáhl, že jej tam umístil někdo jiný a opatřil ho jménem Rampula. V takovém případě má komisař pravdu. Skutečnost, že nevěděl, že jde o autorské dílo, kdo je autorem a odkud bylo dílo staženo, však nemůže být omluvou pro porušení autorských práv, konstatuje Helena Chaloupková. Trestný čin mohla spáchat ta osoba, která článek stáhla a umístila na web Air Live, ale to se podle Heleny Chaloupkové nepodařilo zjistit. Nebo se o to vyšetřovatel ani nepokoušel.

Otázka, zda má policie prostředky, aby takovou věc zjistila, je jistě na místě. Ale zároveň je třeba říci, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odstavce 1 Trestního zákoníku se vyžaduje, aby došlo k neoprávněným zásahům do práv chráněných tímto ustanovením za takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že je současně dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.). Za daných okolností se mohu se domnívat, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v tomto konkrétním případě není veliký. A tak vynaložení nějakých náročnějších prostředků k zjištění případného pachatele trestného činu by v tomto případě bylo mrháním, vysvětluje právnička.

Helena Chaloupková v této souvislosti upozorňuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 69/06, v němž se praví: Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě.

Jinými slovy, místo trestního oznámení by bylo lepší spor řešit civilními prostředky. Pokud by se postižený autor domáhal omluvy za neoprávněné zveřejnění svého autorského díla, za porušení osobnostních práv autora – to znamená i označení autorství díla a žádal odstranění článku a vydání bezdůvodného obohacení, nepomohla by žádná výmluva, že nevěděli, že jde o autorské dílo, že nebylo označeno, že neví, odkud bylo atd. Výše bezdůvodného obohacení přitom činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání díla, vysvětluje Helena Chaloupková.

K dispozici jsou podle právničky Heleny Chaloupkové i jiné právní prostředky, které lze při porušení autorských práv uplatnit a které lze použít podle povahy toho kterého případu: Pokud by subjekt, který porušil autorská práva (v tomto případě to bude asi právnická osoba, která provozuje zmíněné internetové stránky), nebyl ochoten se dobrovolně omluvit, neodstranil by článek ze svého serveru a nezaplatil dvojnásobek odměny (to znamená nevydal by bezdůvodné obohacení, které neoprávněným zveřejněním bez licence získal), pak by se mohl autor obrátit na soud – a dle mého názoru by jeho žaloba musela být úspěšná (samozřejmě za předpokladu, že bude podána správně). Jak jsem řekla, žádná výmluva by v tomto případě neplatila.

Shrnuto a podtrženo, pokud od vás někdo převezme článek bez uvedení zdroje a přivlastní si jeho autorství, neběžte hned na policii. Slušně požádejte plagiátora, aby text odstranil, veřejně se omluvil a zaplatil vám honorář. Veškerou komunikaci si ukládejte pro případné dokazování. Pokud to nepůjde po dobrém, obraťte se na soud a doložte, že se vámi plagiátor odmítl vyrovnat. Sepsání žaloby svěřte kvalitnímu advokátovi, nejlépe takovému, který se specializuje na spory ohledně autorských práv. Pokud dodržíte přesně tento postup, máte velkou šanci na úspěch.

BRAND24

Internetu chybí etický rámec

Případ s ukradeným článkem Zbyňka Pospíchala z Lupy sice neskončil úspěšně, může ale posloužit jako pádný důvod pro projekt, za který horuje šéfredaktor Lupy Aleš Miklík. Totiž že internetová média potřebují vlastní etický kodex, který by vypracovala skupina všeobecně uznávaných internetových novinářů a vydavatelů. Volné sdružení takových vydavatelů by tento kodex pravidelně aktualizovalo a všichni, co by se k němu hlásili, by na své weby umístili speciální pečeť. Podle ní by čtenáři věděli, že web, který navštěvují, hraje férovou hru a nevykrádá například zprávy zahraničních serverů, aniž by uváděl zdroj.

Původně jsem si myslel, že internetová média nepotřebují nějaký speciální kodex, protože by pro ně měl platit ten, který už existuje a vydal ho Syndikát novinářů ČR. Internetové prostředí je ale tak specifické a k porušování autorských práv v něm dochází tak často, že si zaslouží individuální řešení. Teď jen najít vhodný způsob, který by vyhovoval pokud možno všem a jednou provždy oddělil internetové zrno od internetových plev.

Dali byste na Internetu přednost "férovým" stránkám?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je šéfredaktorem serveru o digitálním vysílání DigiZone.cz a redaktorem týdeníku Reflex.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).