Jako mouchy na lepu…

Ilustrace: Nenad Vitas

Bezdrátová síť je určitě fajn. V restauraci, ve veřejném prostoru, na úřadě, v dopravním prostředku. Donedávna by mě ale ani za nic nenapadlo ji instalovat domů. Šikovné ruce přece schovají běžný síťový kabel kamkoliv, a nikdo není dostatečný šílenec na to, aby s notebookem pobíhal z rohu do rohu, případně surfoval tam, kam patří držák na rolky papíru, a ne Internet. Časy se ale mění…

Náročná rekonstrukce obývacího pokoje mne zbavila koberce, onoho milosrdného zakrývače shluku drátů vedoucích z jednoho místa na druhé. Většinu kabeláže se mi podařilo důmyslně zamaskovat při instalaci okrajových lišt k parketám, ale bohužel ne všechnu. Díky tomu by několik spojů, a zejména jeden důležitý, muselo být vedeno po parketách a po rámu dveří, což něžnější polovička s díky, ale o to radikálněji odmítla. Z technicko – společensko – politických důvodů jsem tak byl nucen začít vážně uvažovat o náhradním řešení propojení několika zařízení, respektive jejich připojení k Internetu. Jak jsem řekl, bezdrátu, konkrétně WiFi v domácnosti moc nefandím, ale co nadělat?

Pořídil jsem malý, nenápadný a laciný Accesspoint. Vybalil jsem ho a jal se studovat manuál. Nemám rád manuály, v podstatě mne zajímala jen IP adresa administračního rozhraní. S grácií zkušeného mistra jsem krabičku připojil jedním koncem k síťovému adaptéru a druhým k routeru. Bezdrátová síť „default“ ožila a notebook se k ní ochotně připojil. Zaplesal jsem nadšením, jak je to všechno jednoduché.

Horší záležitostí se ukázal být přístup k administraci. Ani za nic se mi – protože nečtu manuály – nedařilo ji otevřít. Takže jsem vypnul notebook, sebral se a vyrazil pryč dělat něco jiného. Funkční AP připojené k Internetu, na kterém se od defaultního nastavení nezměnilo ani ň, zůstalo doma. Po návratu (asi za hodinu) jsem si nemohl nevšimnout divoce blikajících kontrolek přístupového bodu a směrovače. Porucha! Omyl. Teprve po restartu přístupového bodu a asi třech minutách zuřivého přemítání, co se mohlo stát, mi to došlo. Letmý pohled do rozhraní směrovače, respektive jeho DHCP serveru, stačil.

Ač žijeme v klidné a slušné vilové čtvrti, pouhá hodina a něco stačila k tomu, aby si nového bezplatného Internetu všimlo celkem osm osob. V okolí není žádná počítačová herna ani (slušná) restaurace, kam by člověk chodil s notebookem. Nedaleké sídliště je zcela jistě mimo dosah maličkého domácího AP, nevím o tom, že by někdo v okolí ten den pořádal lanpárty. Vtipné bylo, že z osmi cizích klientů, kteří se připojili, celých šest využilo nově nabyté sítě ke stažení docela velkého množství dat. Krabičku za pár set korun to muselo málem uvařit.

Přečetl jsem si manuál a přestal nabízet konektivitu svému okolí. Stát se to někde v centru města nebo poblíž studentských kolejí, asi bych se nedivil. Vzhledem k relativně poklidnému místu, kde každý, kdo chtěl Internet, ho už má, mi nejde do hlavy, kde se všichni ti „náhodní kolemjdoucí“ vzali. A jak jsem mohl být tak hloupý a odejít od nezabezpečeného bezdrátu, na který naskákali jako mouchy na lep…