Dubajský pokus o „uchvácení Internetu“, který od odpůrců dostal název Net Grab, a motivy jeho proponentů byly nejapně průhledné, řečeno slavnými slovy, jako ten křišťál. Ve snaze dostat Internet pod ITU se sdružily pouze státy, ve kterých nepanuje ani demokracie, ani svoboda – země jako Rusko, Čína, Írán (!), plejáda afrických států, řada dalších arabských zemí a podobně. Jim nejde o žádnou bezpečnost Internetu (například v segmentu kyberzločinu), ale pouze o to, aby jej mohly cenzurovat, protože dobře vědí, že necenzurovaný Internet je největší hrozbou pro jejich totalitní vládnutí.
Tyto země jsou na nesvobodu vyjadřování zvyklé, je to jejich norma vládnutí. “Arabské jaro”, které by sice možná nastalo i bez Internetu, ale svobodné šíření informací po síti k jeho úspěchu nesmírně napomohlo, je pro ně dostatečným varováním. A dojemná je pak jejich verbální snaha o “bezpečnost Internetu” – vždyť většina kyberzločinu se do světa šíří právě z těchto zemí, často je dokonce financována jejich vládami či spíše samovládci.
Je také dobré si připomenout, co je to mezinárodní telekomunikační unie (ITU): tato sub-organizace Spojených národů má 193 členů a rozhodování je, ehm, demokratické: co země, to hlas, většina rozhoduje, nikdo nemá veto. Zní to hezky, ale v praxi to znamená velmi snadné přehlasování onoho jakž-takž svobodného světa (kam se řadíme i my), většinou států na této planetě, kde panují režimy více nebo méně totalitní, nesvobodné a násilné. Je ostatně dobře známo, že i na poli telekomunikací, kde je ITU dosud autoritou, už začíná být z dříve poměrně prospěšné organizace (usilující zejména o interoperabilitu a standardizaci telco světa) brzda pokroku – vždyť telekomunikace začínají chytat “internetové manýry”, kdy rozhoduje nikoli planetární standardizátor, ale standardy a pravidla jsou tvořeny iniciativami zdola, a je to jedině dobře.
Kdo v Dubaji podepsal dohodu ITU? Červené země nepodepsaly, černé ano.
Mimochodem, z českého pohledu velmi kuriózní perličkou je to, že boje proti iniciativě ITU se chopila britská organizace nazvaná ITUC (pozor, částečná shoda názvu je zcela náhodná), přičemž se jedná o zastřešující organizaci všech britských odborových organizací, cosi jako je český ČMKOS. Představit si, jak se boje za svobodný Internet ujímají brilantní české odborové mozky, reprezentované jmény jako jsou např. Jaroslav Zavadil, Václav Štěch nebo Josef Středula, je nadmíru úsměvná – a například také dobře ilustruje rozdíl mezi britskou a českou demokracií.
Net Grab 2
Situace ale není tak prostinká, abychom se mohli tomuto trapnému pokusu zasmát a jít dál. Nejsou to jenom lumpácké státy, které touží o cenzuře Internetu a o technických možnostech dopadnout a zavřít každého, kdo se na Facebooku vyjádřil neuctivě o panu prezidentovi. Na první pohled méně viditelné, ale v důsledku obdobně nebezpečné “ujařmení” Internetu by se velmi hodilo stovkám a tisícům korporací, často velmi mocným a s globální působností.
Jsou to ty, kterým Internet z jejich byznysu spíše ujedl, než aby jim přidal koláče, a to obvykle velmi citelně. Mediální společnosti – televizní a tištění vydavatelé, též vlastníci hudebních a filmových práv – stojí v první linii. Internet vzal jejich exkluzivní kontrolu nad šířením (jimi tvořeného či vlastněného) obsahu a výsledky jsou dobře známé: v podstatě krach printu, oslabování televize, mizení tradičního hudebního byznysu. Smetanu inzerce nyní nelížou tvůrci obsahu, ale ten, kdo v něm umožňuje vyhledávat – což, přiznejme si, není až tak férové. A pak je tu další firma, která kasíruje 40 % z částky, kterou český uživatel, žijící v České republice, zaplatí českému vydavateli za jeho české noviny v elektronické podobě, které přitečou na jeho vlastní zařízení koupené v ČR přes “český” Internet. Tedy něco podobného, jako kdyby firma Mercedes dostávala do kapsy 40% provizi z každého litru benzínu, kterou do svého miláčka natankujete.
Dalšími postiženými společnostmi jsou pochopitelně telekomunikační firmy. Jejich oligopolní byznys začínají možnosti komunikace přes Internet – nejde jen o volání, komunikací je i chat nebo e-mail – silně erodovat. Není potřeba dále rozvádět, psali jsme o tom několikrát. Internet je dokonce nevítaným hostem i pro mnoho technologických (IT) společností, ač to žádná z nich neříká nahlas. Ale stačí se podívat na to, jak webové služby zaměřené na tvorbu a sdílení dokumentů (např. Google Docs) začínají vážně nabourávat nejtvrdší žulu v téměř-monopolu Microsoftu, tedy sadu Office, či jak další “odlehčené” webové služby začínají podobně silně odčerpávat klientelu dodavatelům tzv. informačních systémů například v segmentech CRM, v projektovém řízení a postupně i v účetních a finančních (“ERP”) systémech.
Nemám nejmenší pochybnosti, že další, pravděpodobně subtilnější pokusy o “Net Grab 2” budou pokračovat. Ne každý Internet vítá – je tu mnoho desítek států a jejich vlád, které jej považují za vysloveně nepřátelské médium (a v rámci svého teritoria se jej snaží blokovat a cenzurovat), ne každý byznys se z existence Internetu raduje.
Je otázkou, zda se podaří jedinečný způsob “vlastnictví” Internetu, na kterém se v na první pohled těžko pochopitelném propletenci podílejí jak vlády (nutno ovšem říci: především vláda USA), komerční firmy všude po světě a desítky tisíc v podstatě občanských spolků, udržet i do budoucna. Jsou zde otázky čistě komerční – zejména platby za odchozí traffic ze strany vlastníků obsahu do zahraničí, což je stále palčivější s raketovým růstem “hladových” videodat, nejlépe v HD kvalitě, a jsou zde i otázky politické. Sem patří skutečně neúměrně vysoký podíl “vlastnictví a vládnutí” ze strany USA – což je země, u které si nejsme úplně jisti, zda ji můžeme s čistým svědomím zařadit mezi jasně demokratické.
Net Grab – 3?
Zásadní a současně nejsložitější věcí je ale problematika kybernetického (dnes klidně můžeme říci “internetového”) zločinu. Internet je prostředím velmi zvláštním – na jedné straně jeho téměř neomezená volnost či svoboda pozitivně mění životy naprosté většiny z nás, na druhé straně je to současně prostředí, ve kterém zločinci řádí jako urvaní z řetězu, velmi často i bez technické možnosti je chytit a potrestat.
Aplikujme online prostředí na reálný život: představme si, že žijete ve velkém městě, kde jakmile vyjdete na ulici, zkusí se vás každých několik minut někdo okrást. Představme si, že žijeme ve světě, kde se nás každou chvíli snaží někdo podvést – podstrčit nám falešné zboží, vydávat neznačku za značku, podstrčit nám krabici s bezcenným obsahem coby cenné zboží. Představme si, že žijeme ve světě, ve kterém polovina lidí, se kterými jsme v kontaktu, předstírá, že jsou někým jiným, než ve skutečnosti jsou. Představme si, že žijeme ve světě, kde jakmile se zešeří, slyšíme každých deset minut, jak někdo lomcuje s našimi domovními dveřmi, okenními kličkami a rachotí šperhákem v zámku.
Na to, co by v reálném světě bylo naprosto nepřijatelné (a asi bychom se smířili i s určitou mírou „nesvobody“, pokud bychom se toho měli zbavit), jsme si v kybernetickém světě zvykli. Trochu jako ta žába v kotli – na začátku byl internetový zločin velmi sporadický, na první mailový spam jsme se dívali shovívavě, postupně přituhuje a my si postupně zvykáme. Ale voda kolem nás se už skoro vaří; firmě Sony bylo ukradeno 25 kontaktních informací o členech herní sítě SOE. No a co…
Jenomže rozsah a hlavně nepostižitelnost cyberzločinu je vážnější překážkou dalšího rozvoje Internetu, zejména v oblasti podnikání, než si dokážeme představit. Technicky už jsou věci jako kompletní odstranění fyzických (papírových a kovových) peněz a jejich náhrady elektronickými transakcemi, lítajícími přes Internet, vyřešené a zvládnuté – překážkou je pouze či především bezpečnost. Jakékoli služby, které provádějí finanční transakce za nákupy zboží či služeb, mají největší bolehlav právě z bezpečnosti. A překážka je i na druhé straně – pokud by na Internetu panovala aspoň taková bezpečnost jako před vaším domem, lidé by nakupovali a utráceli v tomto prostředí daleko více.
Obávám se, že zde je zásadní problém, který v budoucnu bude nutné podobně zásadně (tedy výraznou změnou „pravidel hry“ Internetu!) řešit, a že tentokrát v první řadě zastánců nebudou státy jako je Irán a Rwanda, ale USA a Německo, a že toto řešení projde. Současný režim Internetu – pravidla hry, vlastnictví, kontrola, řízení, říkejme tomu jak chceme – který skvěle funguje prakticky ve všem ostatním a který dal zrod tomuto mimořádnému ostrovu svobody, volnosti a nezávislosti, zde bohužel systémově selhává. Přes velmi rozsáhlé snahy, opět v duchu Internetu, za spolupráce komerčních firem, „občanských spolků“ i trochu státní správy se tento boj nevyhrává, spíš se udržuje jakýsi divný setrvalý stav, ve kterém útočníci útočí a obránci se brání.
Samozřejmě že se proti kyberzločinu bráníme. Ale způsobem, který připomíná proslulou reakci americké asociace držitelů zbraní na střílení ve škole: „zlého chlapa se zbraní zastaví jen dobrý chlap se zbraní“. Takže se zbrojí a zbrojí, bad guys je evidentně víceméně nekonečno, a good guy dostává doporučení, aby na Internet vyrazil po zuby ozbrojen, a on tak činí. Jak tohle dopadá, vidíme sami, u zbraní i u kyberzbraní – tudy cesta nevede.
Pokud se (právem) rozčilujeme nad „Net Grabem“, nad pokusem o uchvácení Internetu, neuvědomujeme si, že Internet už vlastně určitým způsobem uchvácený je. Tento stav „geekům“ příliš nevadí, protože se umějí zabezpečit, zvládají to mentálně i technicky, nicméně něco takového nelze požadovat po lidech, kteří geeky nejsou. A rovněž nelze požadovat po – například – paní prodavačce ze samoobsluhy, aby se geekem stala, či k tomu přistupovat stylem „vlezl/a jsi na Internet, nes následky“.
Ztráta panenství, ne krásy
U prvního pokusu o uchvácení sítě není o čem debatovat. Svoboda slova („free speech“) je zásadní hodnotou a zde buďme rádi, že hlavní kontrola nad Internetem se nalézá ve Spojených státech. Svobodu slova nejen na Internetu je nutné bránit za každých okolností.
Složitější je to v situacích, kde se střetávají oprávněné zájmy občanské a ekonomické (obchodní, korporátní). Myslím, že současný stav – například v oblasti porušování autorských práv na audiovizuální díla nebo knihy – přinejmenším není férový. A co se týká kyberzločinu, tam, obávám se, není současný stav udržitelný.
Myslím, že nás čekají složité časy – že tlak na větší kontrolu Internetu bude narůstat a že bude zdůvodňován fundovanějším způsobem, že návrhy na opatření nebudou smeteny za stolu tak snadno a že se časem některé z nich prosadí do praxe. Že půjde o opatření dvojsečná, částí komunity zásadně odmítaná, širší veřejností, většinou podniků i států ale spíše přijímaná. Že půjde rovněž o opatření (bohužel) zneužitelná – zmiňme například snahu o hloubkovou kontrolu na úrovni paketů, deep packet inspection.
Bude okolo toho spoustu řevu, ale musíme chtě nechtě uznat, že svá legitimní práva na Internetu mají jak občané, tak i firmy a také státy. A i co se týká občanů – pokud „tichá většina“ s klidem přijme omezení svých práv výměnou za vyšší bezpečnost, a to asi nastane, geekovská menšina s tím mnoho nenadělá. O skutečný Net Grab se neobávám, ale jakousi ztrátu panenství a svobody Internet zažije. Doufám, že ne krásy.
ČLÁNKY DO MAILU