Byly to vážně zvláštní a trochu svérázné doby. Pamatuji si, jak jsme ještě v MIA (mediazastupitelství, které zaniklo, tuším, v roce 2003) podepisovali první smlouvu o zastupování média s Ondřejem Neffem na jeho Neviditelného psa. On nechtěl prodělat a my jsme měli asi deset klientů a vůbec netušili, co prodáme. Vznikl z toho na tu dobu podivný model zastupování s částečnou garancí. Faktem je, že se od té doby používá pořád.
Vzpomínám si, že nás nudilo prodávat jenom „nudle” (pozn. full bannery 468×60) a říkali jsme si, že to chce nějakou inovaci. Uvařili jsme si kafe, bylo nás v MIA pár, co si v pravidelných chvílích po obědě spolu sedli a popovídali si. Byly to nejkreativnější chvíle dne. Přímo na obrazovce monitoru (ještě to byla bedna) jsme školním pravítkem odměřovali velikost nových formátů. Vycházely nám z toho čtverec a obdélník a pak ještě pár, dneska řečeno, nestandardů. No jo, ale jak to nazveme, když za někým přijdu s obdélníkem a čtvercem, tak si bude klepat na čelo,
pravil Honza Vobecký (toho času v Cpressu). Použili jsme zlatou poučku marketingu: Pokud tomu čouhá sláma z bot, dej tomu anglický název. No a byl na světě Square a Rectangle. Podívejte se do ceníků portálů, určitě je tam i dneska najdete.
MIA vlastnila licenci administračního systému DoubleClick (ano, to je ta firma, kterou koupil nedávno Google). V dobách dřevního Internetu to byla skutečná bomba, systém měl téměř vše, co se používá dnes, jen působil na našem trhu trochu nepatřičně. Asi jako když na dvůr statku postavíte nablýskaný mercedes. Klientům jsme nabízeli cílení, hodnocení kampaní, doporučení pro další projekty. Tehdy nám nerozuměli, nechápali, proč je s tím, s odpuštěním, otravujeme. Chtěli po kampani její papírové vyhodnocení. Každá firma má svoji kulturu, tahle byla vypěstovaná a poznamenaná svou zakladatelkou a majitelkou –Ivanou Juráňovou. Její záliba ve zkratkách vedla i ke zkracování jmen, takže zmíněný Honza Vobecký byl job, já jsem byla khru a třeba šéf technického byl ddoc (Daniel Dočekal aneb medvídek Pů) . Zkratky jsme měli v e-mailu a taky jsme se jimi oslovovali. První týden po nástupu jsem byla ze zkratek dost zmatená. Měla jsem problém si zapamatovat kolegy svými jmény,natož jejich zkratkami. Pak mi Radek Doležel (dnes O2), pardon, rdol, v mailu napsal, že to musí udělat asap a já jsem zoufale další hodinu hledala po firmě asapa. Tak rozesmátého jsem Radka od té doby nikdy neviděla (samozřejmě měl na mysli úplně jinou zkratku, as soon as possible). Ale to už je dávno.
Leccos se změnilo, média, klienti i Lupa. Během let nabyla podoby komunitní „hlásné trouby“ a dneska spíš než samotné články čtu diskuse okolo nich. Člověk se dozví i něco víc, co mělo zůstat skryto, a často se vyplatí číst mezi řádky. Vadí mi jen jedno – podivná agresivita a vulgarita, do které zabřednou čtenáři na Internetu (nejen Lupy) skrytí do anonymity. Podle mého je výsostným právem provozovatele média, aby v krajním případě zasáhl.
Stalo se to i mně asi před pěti lety, kdy jsem se slušně asertivně zapojila do diskuse následující pod článkem na Lupě. Výměna názorů na téma internetová reklama plynula splavně do té doby, než jsem se podepsala. Jako by některé čtenáře popadl běs a od této doby se ryze odborná rozprava na téma reklama-nereklama zvrhla v rozbor mých kuchařsko-hospodyňských schopností a absentující mozkové kapacity.
Nejsem srab a pod to, co prohlásím, se taky podepíšu. Naprosto nelogicky se do mě (ne)pánové – tohle mohl napsat jenom „půlchlap“ – začali machisticky strefovat. A to mě upřímně naštvalo. Od té doby do diskuse, byť bych měla tisíc připomínek, principielně nevstupuji. Ale jednou to zase zkusím, a to bude mazec!
