„Zlatý analog“, u něj zpoždění nebylo
V dobách jednoho analogového televizního zdroje časového signálu to bylo jednoduché. Nebylo s čím srovnávat a časové zpoždění se v reálu pohybovalo v jednotkách milisekund, takže bylo zanedbatelné. S nástupem více typů přenosu a po příchodu digitálního vysílání se projevily neduhy různých cest zpracování signálu. Podle typu přenosu se dají rozdělit na pozemní bezdrátové a optické, satelitní a přenos pomocí IP protokolu (IPTV). Z hlediska analog/digitál už se dnes dá srovnávat jen pozemní vysílání, a to také jen na koncové straně z vysílače k zákazníkovi. Zbytek přenosových tras je již dávno plně digitalizován.
Pozemní přenosy byly od začátku televizního vysílání zajišťovány analogovými směrovými spoji, případně v prvních letech i ballováním z jiného vysílače. Ballování (z německého ballempfang- retranslační příjem) je princip, kdy se signál přijatý z vysílače kmitočtově převede, zesílí a vysílá dále bez demodulace a jiných úprav signálu. Používá se ho na televizních převaděčích a na VKV dokrývačích. Doprava signálu směrovými spoji byla však bez výjimky po celá desetiletí stěžejním způsobem dopravy signálu mezi vysílači a studii. Analogové systémy pracují v reálném čase, takže zpoždění je minimální a nepostřehnutelné.
Problémy začaly se satelitem
S příchodem digitálních standardů přenosu se však do řetězce přidávají zařízení, která signál převádějí, zpracovávají, komprimují, ukládají, prokládají, čímž do něho zavádí zpoždění větší, než jsme byli zvyklí. Našeho prostředí se to poprvé dotklo v roce 1997, kdy začala Česká televize využívat satelitní přenos systémem CzechLink přes družici Kopernikus jako primární distribuce signálu na téměř všechny své vysílače. Zpoždění satelitní cestou je však fyzikálně dané a neměnné. Cesta signálu na družici vzdálenou 36 tisíc kilometrů a z ní zpět na Zem si vyžádá asi 0,3 sekundy. K tomu se ještě přidaly digitalizační procesy před uplinkem, a tak se Česká televize rozhodla předsunout časově celé vysílání o čas 0,7 sekundy. Na vysílačích napájených pozemně byly vřazeny zpožďovací prvky, takže všechny signály dorazily k divákovi ve stejný okamžik. Po několika letech změnila ČT svoji primární distribuci ze satelitní na pozemní ATM, přes síť tehdejšího Českého Telecomu. Satelit si nechala jako sekundární zálohu, takže přijímače jsou na televizních vysílačích stále funkční a v případě výpadku trasy se automaticky přepne na satelitní zdroj. Předsunutí však zůstalo zachováno, aby diváci, přijímající individuálně satelitní vysílání CS Link (dříve CzechLink) a také kabelové společnosti, měli zachován přesný čas.
Přes satelit však u nás nevysílá jen jeden uvedený provozovatel, ale i UPC Direct a Digi TV. V případě UPC je vysílání našich televizních stanic přebíráno v Praze a vedeno datovou linkou do Amsterodamu, kde je umístěn uplink na satelit Astra 19E. Vzniklé zpoždění není kompenzováno a tedy dochází k prodlevě. Jiná situace nastává u Digi TV. Ta přebírá vysílání kanálů ČT zřejmě z CS Linku (nikde tuto informaci neuvádí, takže se tak můžeme jen domnívat). Vysílání TV Nova si v době, kdy tato stanice nebyla na satelitu kromě zakódované UPC Direct, přivlastňovala právě z této platformy, což se projevilo při výpadku na podzim roku 2006. Dnes, kdy je Nova už v CS Linku, je řešena její distribuce do Digi TV zřejmě touto cestou.
Také pozemní multiplexy mají časový odstup
V případě UPC Direct dochází tedy, když pomineme cestu pozemními datovými linkami, k jednonásobnému zpoždění satelitní cestou. V případě Digi TV je to dokonce dvojnásobný satelitní přenos. Diváci s možností příjmu těchto platforem pomocí multifeedu na parabole si mohou při přepínání mezi nimi všimnout časového rozdílu. Tito dva operátoři však danou věc nemají zapotřebí řešit, na rozdíl od CS Linku, který je distribuční cestou pro pozemní vysílače.
Tím se dostáváme k pozemnímu digitálu. Těžko v našem případě pochybné digitalizace hledat nějaký vzorový příklad, jak to má fungovat. Současný stav je spíše směs různých programových skladeb v různých multiplexech. O nějaké síti se nedá hovořit a dokonce i multiplexy, které by měly být stejné, jako je multiplex A v Praze a z ústecké Bukové hory, jsou proti sobě časově posunuty. V těchto případech by se museli vyjádřit provozovatelé multiplexů, jak a odkud berou každý zdrojový signál a jak ho zpracovávají. Některé kanály budou zřejmě brány přímo ze studií, některé převzatě např. ze satelitu. Principiálně je zdrojová cesta satelitního a pozemního signálu stejná, ve studiu jsou digitalizovány pomocí MPEG-2, ale poté se již jejich cesty rozcházejí a záleží na operátorovi multiplexu nebo satelitní platformy, co s nimi provede.
Největší zpoždění je u IPTV
Poslední platformou vysílání je IPTV. Tam se dá očekávat největší zpoždění, dané už principem přenosu. Datové toky jednotlivých kanálů musí být převedeny do MPEG-4, protože vysílání MPEG-2 by se svými kapacitními nároky do dnešních ADSL linek nevešlo. Poté jsou pomocí multicastu posílány k jednotlivým divákům prostřednictvím IP protokolu. Všechny tyto operace jsou časově náročné, takže zpoždění se v lepších případech pohybuje v jednotkách sekund, ale jsou zpravidla vyšší.
V tématu je hodně otevřených otázek, které nejdou zodpovědět bez konkrétního vyjádření jednotlivých provozovatelů. Můžeme čtenářům již teď slíbit, že se na ně obrátíme s dotazem, jak jsou jejich přenosy řešeny z hlediska zpoždění a jejich vyjádření vám pro srovnání přineseme někdy v budoucnu. Další možností je uspořádání testu, kde by byla jednotlivá zpoždění porovnána tzv. naživo. Takový test lze však uspořádat jen v místě, kde jsou dostupné všechny nebo aspoň většina zdrojových signálů. To asi nebude nejjednodušší, ale pokud k tomu dojde, tak s výsledky čtenáře samozřejmě seznámíme.
I když závěr takového testu se dá celkem předpokládat, rozdíly panují i tam, kde by být neměly. To vše jen dokládá, že toto téma není jednoduché a jednoznačné. Což se v dnešní době mnoha typů přenosů, protokolů a formátů ani nedá přepokládat.
ČLÁNKY DO MAILU