Typickým příznakem propojovacího bodu (peeringového bodu, network access pointu – NAP nebo Internet Exchange – IX) je fakt, že daná organizace (či její část) provozuje sdílenou infrastrukturu, ke které je připojeno vícero sítí. Tato infrastruktura je obvykle provozována na bázi ethernetu (tj. organizace provozuje jeden nebo více ethernetových přepínačů, ke kterým připojuje internetové sítě), nicméně existují i propojovací body založené na technologii ATM nebo SRP/DPT (občas nazývané ethernet over SoNET/SDH).
Z hlediska organizačního existují dvě hlavní skupiny propojovacích center. První se vyskytuje především v USA, typické představitele druhé najdeme především v Evropě. Ve Spojených státech je typický propojovací bod provozován za účelem zisku (nemusí jít pouze o zisk přímo z propojovací činnosti, ale třeba i o nalákání telekomunikačních operátorů do kolokačního centra), zatímco typický propojovací uzel v Evropě je provozován neziskově. Neziskovost neznamená, že propojovací uzel žije „z ruky do huby“ – jde o to, že zisk je reinvestován do organizace samé a jejího rozvoje. Dalším zajímavým znakem propojovacích bodů mimo USA je fakt, že jsou provozovány na národním principu, původně byly přirozeně monopolní, a v neposlední řadě jsou často spoutány autoregulací (například nepřipouštějí vstup poskytovatelů obsahu).
Většina propojovacích bodů deklaruje svou neutralitu, ta je ovšem deklarována různě. Může jít o neutrální sdružení členů, ale také pouze o provoz na neutrální půdě (typicky neutrální kolokační centrum) nebo provoz organizací, která se nevměšuje do poskytování služeb na běžném trhu (typicky akademická síť/univerzita).
Opusťme pro další popis stav v USA a zastavme se v Evropě, která je nám poněkud blíž. Ještě na začátku 21. století to vypadalo, že vývoj se bude ubírat evolučně technologickým směrem. Což znamenalo, že půjde především o nákup nových přepínačů od zavedených výrobců (CISCO, Alcatel). Případně o hledání nových modelů zpoplatňování (například londýnský LINX zavedl zpoplatňování podle skutečného vytížení přípojky).
Začátek 21. století je v Evropě charakterizován jednak vstupem nových hráčů na trh, diverzifikací trhu (z hlediska poskytovatelů, geografické spotřeby konektivity i potřeb zákazníků) a prudkým nárůstem potřebné konektivity. To vše přináší technologický vývoj a masivní zavádění širokopásmového přístupu – broadbandu. Zároveň se díky zostřené konkurenci na trhu snaží poskytovatelé minimalizovat náklady, a to včetně propojení.
Spolu se vznikem nových propojovacích bodů to vytváří tlak na efektivnější provoz národních propojovacích bodů, přičemž predikce vývoje nároků na technologii zůstává velmi nejistá. Navíc se zvětšuje různost potřeb telekomunikačních operátorů. Zatímco opravdu malí ISP mají potřebu výměny jednotek až desítek megabitů za sekundu, velcí hráči potřebují řádově jednotky gigabitů (což je o dva až tři řády více). Velcí hráči dávají přednost velkým investicím do infrastruktury, zatímco malí chtějí co nejnižší poplatky. Tento rozpor v potřebách vytváří slapový jev, který může propojovací centrum roztrhnout.
Další rozpor je ukryt přímo v principech propojovacího centra. Nadnárodní (či nově i velcí národní) ISP nevidí v propojovacích bodech pouze příležitost, jak se dostat relativně levně k tranzitní konektivitě, ale také ohrožení, protože je připravují o možnost prodávat konektivitu menším ISP a případně dalším subjektům (například poskytovatelům obsahu).
Další problémy přináší relativní „gumovost“ pravidel pro možnost připojení. V každém propojovacím bodu, který má nějaká omezující pravidla, jež není možné vynutit či ověřit (například nemožnost poskytování tranzitní konektivity nebo „status ISP“), dochází k jejich obcházení. Příklady můžeme vidět i v českém propojovacím bodu NIX.CZ (tranzitní konektivitu si vzájemně poskytovaly již zaniklé společnosti Inway a Euroweb nebo se společnost Globe Internet prohlásila za ISP, přestože její bývalý jednatel nedávno prohlásil, že nikdy tyto ambice neměla). Porušování pravidel nemusí nutně znamenat technologický problém (a v případě NIX.CZ ho ani nepředstavovalo), nicméně vnáší do propojovacího centra nedůvěru vůči partnerům.
Problém představuje také neznalost technologií nových hráčů přicházejících na trh. Zatímco v dřevních dobách byla obsluha kvalifikovaná, roste poslední dobou trh rychleji, než se na něm objevují dostatečně vyškolení lidé. Tlak na snižování nákladů neumožňuje hlavně novým ISP pracovat s dostatečně kvalifikovanými pracovníky.
Navíc nárůst potřeby kapacit (cca dvojnásobek za rok) je rychlejší než inovační cyklus výrobců ethernetových přepínačů, což vede k potřebě nalézání alternativních řešení (například AMS-IX a hybridní opticko-paketová infrastruktura). Proti potřebě investovat stojí malý nebo žádný růst příjmů s tím, jak vznikají alternativní propojovací uzly a probíhá konsolidace odvětví. V případě velkých operátorů potom realizace propojení dedikovaným spojem mimo infrastrukturu propojovacích bodů.
Jak je vidět, segment propojovacích center stojí před velkými výzvami. V dalším pokračování se zkusíme podívat, jak by propojovací body mohly těmto výzvám čelit, či je obrátit ve vlastní prospěch.
Za jak dlouho dosáhne NIX.CZ datového toku 20 Gbit/s?
