V této souvislosti nelze nevzpomenout na myšlenky „otce Internetu“, Vintona Cerfa, které vtělil do dubnového RFC 3271 The Internet is for Everyone (Internet je pro každého). Tomuto tématu bylo na Lupě věnováno již několik článků, zejména od Rity Pužmanové. Viz například článek Co brání Internetu pro každého? a článek Vint Cerf: Internet na Mars!.
V uvedeném RFC Vint Cerf zdůraznil, že Internet Society si klade za cíl, aby Internet byl skutečným nástrojem pro každého, aby byl k dispozici bez omezení v každou dobu, v každém jazyce, kdekoliv na zeměkouli. Tedy v každé domácnosti, při každé práci, v každé škole, knihovně a nemocnici, v každém městě, v každé zemi. Vint Cerf si při tom ale stěžuje, že takový cíl se snadno přijme, hůře uskuteční. V cestě je řada překážek – například finanční dostupnost, snahy omezovat svobodu využívání Internetu, technologické, kapacitní, uživatelské, legislativní a bezpečnostní problémy.
V této souvislosti mě napadají kacířské myšlenky. Sice uznávám, že informační a komunikační technologie (ICT) spolu s Internetem mají obrovský význam pro náš život, naši práci i zábavu, ale stále platí dilema, co je přednější. Nakrmit a napojit obrovské zástupy obyvatel z chudého Jihu nebo se snažit zpřístupnit jim Internet? V jiné modifikaci toto dilema platí i pro nejchudší obyvatele bohatého Severu. Jestliže polovina lidstva žije za dva dolary na den a plány na udržitelný světový rozvoj předpokládají snížit podíl této části světové populace do roku 2015 na čtvrtinu, tak šance chudé části lidstva v nejbližších deseti až patnácti letech na využití Internetu vlastně neexistují. Prakticky to znamená, že další rozvoj Internetu ještě více zvýší ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi.
Dá se s tím něco dělat? Třeba tlumit bouřlivý rozvoj Internetu na bohatém Severu a ušetřené prostředky přednostně investovat na chudém Jihu? Asi sotva. Jednak tomu brání neochota vyspělých zemí tlumit zdroje přispívající jejich bohatství, jednak působení samoakcelerujících vlastností ICT a Internetu. Stačí připomenout neochotu některých států podepsat Kjótský protokol, zavazující signatáře nepřestoupit dohodnutá množství emisí skleníkových plynů a snižovat je v budoucnosti ve stanovené míře. Proto nás jistě nepřekvapí, že například Světový summit o trvale udržitelném rozvoji, který probíhal letos na přechodu srpna a září v Jonanesburgu, o takovém problému nejednal, ani se nezabýval tím, jak pomoci chudému Jihu v zavádění a rozvoji ICT a Internetu.
Tlumit vědomě rozvoj ICT, případně Internetu, lze pravděpodobně pouze krátkou dobu. Pak samoakcelerující vlastnosti zafungují. Podstata samoakcelerace ICT a Internetu spočívá v tom, že výsledek jejich aplikace přímo umožňuje jejich další a rychlejší rozvoj. Proto tyto výsledky přirozeným způsobem navozují zrychlující se další aplikace. Pokud jsou aktivní v prostředí, které tomuto zrychlení nebrání, nýbrž ho podporuje, tak další vývoj probíhá stále dynamičtěji. Současně roste nebezpečí, že tento vývoj může přinést určité formy nestability. U ICT a Internetu to mohou být především rozšířené ekonomické a sociální disproporce mezi těmi, kteří tyto technologie úspěšně uplatňují a těmi, kteří je neuplatňují.
V této souvislosti vzniká otázka, zda má stát regulovat některé rysy nových technologií, případně podporovat špičkové ICT a tudíž i Internet. Před několika lety, za vlády prezidenta Billa Clintona, se pokoušela americká administrativa regulovat některá temná zákoutí Internetu. Viz například návrh zákona označovaného Communications Decency Act. Odpovědnost za informační obsah těchto zákoutí měli mít poskytovatelé internetových služeb. Odpůrci uvedených snah státu zdůrazňovali samoregulující schopnosti Internetu a požadovali, aby stát do chodu Internetu nezasahoval. Už třeba jen proto, že Internet je tak dynamický, že legislativní zásah do jeho chodu se určitě mine účinkem. Místo aby internetovému rozvoji posloužil, s největší pravděpodobností bude jen škodit.
Situace se od té doby trochu změnila. Uvedené snahy v USA ztroskotaly, rychle se začal prosazovat e-byznys. E-vláda (e-government) učinila ve svém vývoji prvé krůčky. Stále více se začaly rozevírat nůžky mezi státy, které ICT a Internet intenzivně využívaly a státy, které v tomto vývoji zaostávaly. Ukazovalo se, že podpora státu v rozvoji a využívání ICT a Internetu má stimulující účinek. Pro příklady nemusíme daleko chodit. USA, Velká Británie, severské státy v Evropě a další jsou toho důkazem. Přesto ještě v mnoha zemích přežívají názory, že stát by do uvedené sféry neměl zasahovat. Stačí si přečíst například zápis z nedávného jednání Sněmovny při projednávání vzniku ministerstva informatiky. Zazněla tam slova:
„Tento sektor se v naší zemi v uplynulých deseti let velmi úspěšně rozvíjel, což snad chápou a vidí všichni přítomní i nepřítomní. Nebylo tomu tak proto, že by tento rozvoj řídila moudrá vláda, ale přesně naopak – proto, že vlády moudře do toho nestrkaly nos.“
Jejich autor zřejmě nezná historii českého Internetu, podporu našeho státu naší první internetové počítačové síti, pozdější podpory naší účasti na panevropských experimentech se superrychlými sítěmi. Přesto – český Internet je sice technologicky na výši, bohužel ve srovnání s Evropskou unií (EU) málo pronikl mezi české obyvatelstvo, jeho podíl na tvorbě HDP je nevýznamný, v rozvoji e-vlády jsme moc nepokročili.
Tady Českou republiku čeká, chce-li se EU vyrovnat, mnoho práce. Je tedy namístě otázka Petra Koubského, kterou si položil a na kterou si i také odpověděl ve článku Má stát podporovat špičkové technologie?:
„Informatika a jiné špičkové technologie nejsou samostatným oborem, ale budoucností všech odvětví ekonomiky. Jejich dnešní rozvoj bude mít za následek, s jakými náklady a s jakou produktivitou budou zítra pekaři péci housky a cestovní kanceláře prodávat zájezdy. Buď budeme všichni vzdělanější, pružnější a tím i výkonnější a efektivnější – anebo ne. Buď budeme bohatou zemí, nebo středně rozvinutou. Buď budeme prodávat vysokou přidanou hodnotu, nebo nízkou. Buď se staneme jedním z mozkových center Evropy, nebo její maquilladorou. Zatím jsme tím druhým. Bez jisté koordinace úsilí to nezměníme.“
Vint Cerf věnoval ve výše uvedeném RFC pozornost i předpovědi dalšího růstu Internetu. Předpokládá, že v roce 2006 přesáhne Internet rozsah telefonní sítě a o rok dříve dosáhne počet uživatelů Internetu jednu miliardu. Běžným se stane vysokorychlostní připojení, uskuteční se konvergence klasických medií s Internetem, objeví se nová internetová koncová zařízení a aplikace. Dosavadní Internet bude upravovat svou infrastrukturu tak, aby mu umožnila proniknout k nejrůznějším všeobecným i specializovaným zařízením (pervasive Internet, pervasive computing), ať již mobilním nebo staticky umístěným. Velká perspektiva se přisuzuje lokálně zaměřeným službám.
Pro názornost uveďme dva příklady z Finska. Svým osobním mobilním terminálem si můžete u automatu vyžádat vybraný nápoj. Automat ho následně vydá a z účtu zákazníka je převedena částka za obsluhu na účet provozovatele automatu. Podobným způsobem se můžete při procházce Helsinkami informovat, který společenský podnik se právě ve vaší blízkosti nachází. Zadat můžete podrobnější specifikaci, například že máte zájem o diskotéku apod.
Dálková regulace vyhřívání, třeba venkovské chaty před vaším příchodem, nebo monitorování a doplňování obsahu ledničky jsou již dnes velmi otřepané příklady pronikání Internetu do regulace procesů. Podobně jsou známé příklady monitorování pohybujících se předmětů, zvířat či osob.
Problémem je zatím cena takových služeb. Ještě vážnějším jsou však výsledky procesů přijímání a odmítání ICT včetně Internetu v každodenním životě společnosti, skupiny či jednotlivce. Ukazuje se totiž, že proklamované apriorní přednosti některých z těchto technologií, majících radikálně změnit náš každodenní život, nejen nepřinášejí rychle a automaticky očekávané výsledky, ale nejsou řadou občanů přijímány, někdy jsou dokonce odmítány. Jde o dynamické procesy, které začínají být vážněji zkoumány. Podrobnosti viz zde.
Jistě nás proto v tomto kontextu nepřekvapí Cerfova poznámka, že Internet se bude rozšiřovat i mimo naši planetu. V roce 2008 bychom měli mít k dispozici fungující počítačovou síť pro spojení Země – Mars, která by se stala zárodkem systému meziplanetárních internetů – InterPlaNet. Podrobnosti o tom, jak tento projekt vznikl, naleznete zde. Představy o základní struktuře systému pak zde.
Je zřejmé, že internetový čas je nesmírně rychlý. Za rok se může na Internetu objevit nespočet nových aplikací. Za deset let se může stát, že jeho nová tvář se bude tak různit od dnešní, že ho vůbec nepoznáme. Proto také všechny naše představy o jeho dalším vývoji může realita radikálně změnit. Přesvědčeni můžeme být pouze v jednom: Internet nezanikne, nezmizí z našeho života, naopak ještě více vzroste jeho důležitost jako významného faktoru rozvoje celé lidské společnosti.
