Ilustrace: Nenad Vitas
Jistá nevelká firma (20 zaměstnanců), která se zabývá především zprostředkováním služeb, už nějakou dobu usiluje o prestižní certifikaci. Že prý kvůli zákazníkům, kteří si ji přejí, kvůli konkurenci, která ji už má, a samozřejmě pro dobrý pocit majitelů (zvýšení případné prodejní ceny).
Zaměstnancům, vesměs kancelářským hlodavcům od rána do večera vysedávajícím u počítače a řešícím zakázky, všechny ty nečekané audity a kontrolní komise sem a tam korzující jejich pracovištěm pořádně pijí krev. Ale co se dá dělat. Menedžment rozhodl, a když se zadaří, bude za cenu zdesetinásobení byrokracie na stěně viset krásně zarámovaný certifikát.
Součástí procesu je, respektive bylo, taky velmi podrobné zkoumání využití IT, internetu a vůbec techniky na pracovištích. Nejprve došlo na sjednocení softwaru. Pak byly z některých počítačů, k nelibosti běžných i výše postavených pracujících, zahnány – řekněme – nepatřičnosti, k nimž nebyly platné licence. Následně musel každý podepsat ošklivý papír, kde sliboval převzít odpovědnost jak za své PC, tak za všechno, co by se do něj mohlo případně dostat. Většina obchodníků tomu papíru stejně moc nerozuměla, a tak v pravidelných intervalech obtěžovali (outsourcované) správce počítačů, že nemohou instalovat programy. Nemohli pochopitelně proto, že jim titíž správci na pokyn vedení a přípravných komisí zablokovali instalační službu.
Ten správný gól ale přišel až nedávno. Kancelářemi opět procházela komise. Tentokrát auditovala úroveň zabezpečení počítačové sítě a uložených dat. Na počátku se její členové usmívali a vypadali vypaseně. Pak jim ale vrásky na tváři překryly i rámečky brýlí.
„Jak jste mohl dopustit, že máte tak zavirovaný počítač? Dvacet kousků! Dvacet!” ječel jeden ze správců na nebohého uživatele. „Já, já nic. Já nic neudělal,” hájil se postižený. Komise popošla k dalšímu stolu, kde se výstup opakoval. A pak zase k dalšímu. A k dalšímu.
Ukázalo se, že celé oddělení o zhruba patnácti počítačích je beznadějně zavirováno, začerveno a zasypáno nevyžádaným softwarem všeho druhu z internetu. Přestože mělo být chráněno vnějším antivirovým systémem a firewallem. Byl to debakl a všichni zaměstnanci jen krčili „já nic” rameny.
V momentě, kdy některé ze slabších povah v komisi už málem plakaly, si kdosi všiml malé korkové nástěnky, na níž si obchodníci nechávali důležité informace. Mezi několika papíry tam byl také jeden, který vypadal jako výsledky soutěže. V řádcích byly zkratky jmen pracovníků, ve sloupci pak počty „uhnízděných kousků”. Karikatura na okraji papíru představovala šéfa externích správců s počítačem místo hlavy a nápis „nakazíme ufouna” jasně ukazoval na původ a rozsah pomsty. Komise pohlédla na správce a ředitel firmy zvedl obočí.
Dveře na schodiště se rozletěly, prudkým krokem z nich vycházel správce. Řinul se z něj pot a hlava skutečně připomínala starší typ počítačové skříně „baby case”. Popadal dech a pro sebe si huhlal „Oni ty viry neničí. Oni si je tam pěstují! Pěstují!! Pěstují!!!”
Nemají vaši zaměstnanci podobný koníček?
ČLÁNKY DO MAILU