Prvotní impulsy pocházejí z doby, kdy začal slavný Bojkot. Už tehdy jsem měl dojem, že poskytovatelé internetového připojení (dále jen ISP) by se měli jasně vyslovit, co pro svoje zákazníky chtějí. Počátkem roku 1999 jsem tedy jako člen výkonného výboru sdružení NIX.CZ vyzval členy, abychom společně jednali s SPT Telecomem. Pravdou je, že jsme asi nezvolili nejlepší formu komunikace s vedením SPT Telecomu. Byli jsme označeni za nátlakovou skupinu, která si vynucuje výhody jen pro sebe. Po několika mediálních výměnách názorů a přestřelce v tiskových zprávách jsme se s SPT Telecom dohodli, že budeme jednat.
Opět se projevil fakt, že v tak velké organizaci bude obtížné najít někoho, kdo má kompetenci (rozumějte pravomoc) s ISP diskutovat. Za SPT Telecom byl pověřen vedením jednání Miroslav Řezníček (který odvedl pro SPT Telecom velice dobrou práci a později odešel). Jednání s ním bylo sice tvrdé a nekompromisní, ale bohužel bylo zřejmé, že v rámci SPT Telecom nemají vyjednavači žádný manévrovací prostor k tomu, aby s ISP mohli dohodnout kompromis. Měl jsem tehdy subjektivní pocit, že jednáme s někým, kdo se s námi nechce sejít a prostřednictvím svých zaměstnanců nám posílá vzkazy. Po několika kolech jednání, kde hlavním problémovým bodem byl takzvaný sestavovací poplatek, jsme nakonec dospěli ke kompromisu, který znamenal to, že Internet99 nebyl dražší než lokální hovor.
Všichni si oddechli:
- ISP, že nebudou muset provozovat dvojí modemová pole a platit SPT Telecom za dvojí přístupová vedení (i když někteří tak činí dodnes);
- uživatelé Internetu, že budou moci využívat služeb sítě za malinko příznivějších podmínek (ale dražších než v roce předešlém);
- a SPT Telecom, že nebude kolem jeho jména další negativní rozruch.
Na jaře si všechny zúčastněné strany odpočinuly a na konci prázdnin bylo zřejmé, že platnost telefonních čísel pro Internet99 skončí na konci roku 1999 a přislíbená jednání o řešení pro rok 2000 se stále nerozbíhala. Do toho začalo sílit šílenství jménem Y2k, tedy přechod počítačových systémů na rok 2000.
Opět pod hlavičkou sdružení NIX.CZ jsme ve výkonném výboru začali požadovat po (tehdy už) Českém Telecomu jednání a současně jsme jednali s Českým telekomunikačním úřadem (dále jen ČTÚ). Cílem ISP bylo získat pro přístup k Internetu v národním číslovacím plánu číselný prostor, který by spravoval ČTÚ. Úřad by telefonní čísla přiděloval přímo jednotlivým ISP, a ti by s těmito čísly žádali operátory o přístupová vedení ke svým modemovým polím. Je zřejmé, že cílem bylo získat přenositelnost telefonních přístupových čísel. Výše jsem to nezmínil, ale samotné přečíslování na tarif Internet99 stálo ISP nezanedbatelné peníze, které bylo třeba vynaložit na informační kampaň uživatelům.
Musím vyzdvihnout, že v této fázi jednání jsme nalezli na ČTÚ pochopení a díky pružné reakci ze strany ČTÚ se podařilo dosáhnout toho, že přístupová čísla k síti Internet spravuje a přiděluje ČTÚ. Bohužel přenositelnost těchto čísel je stále utopií.
Pak následovalo několik kol jednání s SPT, kde jsme nebyli schopni nalézt rozumnou dohodu. V této fázi jednání byly největším jablkem sváru podíly na výnosech. Principem je to, že bez služby ISP by se koncoví uživatelé nepřipojovali k síti Internet, neutráceli peníze za impulsy a nebyly by výnosy pro Český Telecom. V té době již celkem masivně v hlasové oblasti fungoval substituční efekt mobilní telefonie, tedy lidé pro hlasové volání používali stále častěji mobilní telefon. Výnosy Českého Telecomu z hlasových volání nerostly jako dříve. Silně rostoucí však byly výnosy „z volání na Internet“. Domnívám se proto, že bylo a je spravedlivé, aby ISP měli podíl na výnosech z takto uskutečněných tržeb. Na tom jsme se s Českým Telecomem sice shodli, ale na čem jsme se shodnout nemohli, byla procentuální výše podílu. Budu-li parafrázovat klasika, tak názory ISP a Českého Telecomu, které stály původně dost daleko od sebe, se postupně sbližovaly, až ty její – ehm, promiňte – ty Českého Telecomu nabyly vrchu (Jan Werich – pozn. edit.).
Zlomovým bodem bylo uvedení Petra Slováčka, člena vrcholového vedení Českého Telecomu, do jednacího týmu. Bylo zřejmé, že konečně je za jednacím stolem člověk, který má nějaké pravomoci přímo na jednání něco rozhodnout. Dalším zlomem byla účast samotného generálního ředitele Přemysla Klímy. Také je velice zajímavé, že s Přemyslem Klímou jsem byl schopen dohodnout mezi čtyřma očima během deseti minut pro obě strany přijatelné řešení, ale s jednacím týmem Českého Telecomu bylo naplnění této rámcové dohody prakticky nemožné. Dodnes nechápu proč. Možná to byla součást jednací taktiky, utahat skupinku vyjednavačů neustálým protahováním jednání.
Myslím si, že z hlediska ISP výsledek neodpovídá vynaloženému úsilí, získané podíly na výnosech jsou malé, na druhé straně byl nastolen správný směr, kdy s nižším počtem POPů lze pokrýt celé území České republiky, a princip dělení výnosů je snad nezpochybnitelný.
Z hlediska uživatelů Internetu přes dial-up tak službou Internet2000 došlo k zrovnoprávnění všech obyvatel, což bylo dle mého názoru v dané době zcela opominuto. Další vývoj tarifní politiky pro koncové uživatele jen potvrdil, že jestli je Internet2000 pro někoho přínosem, tak především pro Český Telecom. Já osobně bych pevnou telefonní linku doma odhlásil už v polovině roku 1999, kdybych měl alternativu, jak z domu na Internet relativně rychle, když to potřebuji.
5× Internet proti monopolu je celotýdenní šňůra článků věnovaná třetímu výročí Bojkotu, což byla zřejmě první a poslední akce, která dokázala uživatele českého Internetu (alespoň názorově) sjednotit v boji proti tehdejší cenové politice SPT Telecom. O pohled do minulosti a budoucnosti jsme požádali pět lidí, kteří tehdy měli na vývoj situace zásadní vliv: Patricka Zandla, Ondřeje Neffa, Michala Čupu, Pavla Jirouška a Borise Bělousova.
