Hlavní navigace

Je dražba nejlepším řešením?

5. 2. 2002
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Alea Iacta Est -- kostky jsou vrženy. 5. března má dojít k dražbě těch domén druhé úrovně (v doméně .cz), jejichž registrace byla dosud pravidly zakázána. Padne tak jedno z omezení, pro které už dlouhou dobu nejsou jiné než historické důvody. Je však dražba doménových jmen nejlepším možným řešením?

Za všechno mohou programátoři programového balíku BIND, který své doby byl prakticky jediným balíkem používaným při provozu nameserverů a jeho knihovny také sloužily jednotlivým uživatelským aplikacím k operacím s DNS (BIND je stále bezkonkurenčně nejrozšířenějším). Píše se rok 1993. Někdy v té době byla kvůli pohodlí uživatelů do tohoto programového balíku přidána doplňková „inteligence“, která měla umožnit, aby uživatelé nemuseli vypisovat názvy počítačů celé. Úvaha byla prostá – uživatel nebude muset psát ty části jmen, které jsou shodné se jménem počítače, ze kterého pracuje (očekávalo se, že spojení na počítače s podobným jménem jsou častější než spojení úplně jinam). A tak uživatel Mirek pracující na stroji zeman.iinfo.cz mohl psát při přístupu na web Lupy jako jméno stroje právě jen jméno „www.lupa“, protože knihovny samy – poté, co zjistily, že název www.lupa neexistuje – zkusily také názvy www.lupa.iinfo.cz a www.lupa.cz. Bohužel, velice záhy se ukázalo, že inteligence, kterou já pracovně nazývám „program instinktivně cítí, co by asi tak uživatel rád aby udělal“ je přístup zcela chybný (je s podivem, že se z této chyby nedokázali poučit programátoři Windows – například současné problémy se zavirováváním počítačů pomocí elektronické pošty, ale zdaleka nejen ty, jsou z převážné míry způsobeny také „instinktivním cítěním“ programů, které pak pro lenivé uživatele provádějí úkony, aniž někdo – a tím méně ony – posoudil následky). Uvedená „inteligence“ totiž výrazně usnadňovala život různým podvodníčkům a komplikovala život jak provozovatelům serverů, tak uživatelům. Když totiž dříve zmíněný uživatel Mirek ze svého počítače zadal například jméno www.akcie.com  – a měl tím nepochybně na mysli úplný a nezkrácený název protějšího počítače – a z jakéhokoliv důvodu se toto jméno nepodařilo převést na IP adresu (nejen proto, že www.akcie.com neexistuje, ale také třeba proto, že z nějakého důvodu příslušné nameservery neodpověděly včas), knihovny začaly zkoušet i jména jako je www.akcie.com.iinfo.cz a www.akcie.com.cz  – a to poslední se stalo kamenem úrazu. Pokud si někdo zaregistroval doménu druhé úrovně, jejíž jméno bylo shodné se jménem domény úrovně první a vyrobil si potřebné záznamy, získal tak přístupy, které mu vůbec nebyly určeny – a co hůř, klienti vůbec nevěděli, že server, s kterým nakonec komunikují, má úplně jiné jméno než zapsali, přičemž v některých případech by vznik této situace nebylo možné detekovat ani dodatečně (například analýzou logu). To je samozřejmě velmi vážná bezpečnostní vada. Bohužel, BIND s touto vlastností se stihl příliš rozšířit dřív, než si jí někdo všiml. Zdálo by se, že nejsnadnější řešení je nahradit „vadné“ knihovny novějšími – jenže je velice komplikované zajistit výměnu příslušných knihoven na všech postižených počítačích a uživatelé, jejichž správce by výměnu neprovedl, by zůstali v ohrožení. Jelikož – škoda, že to už je pryč – v těch dobách byl pocit, že bezpečná a spolehlivá funkce každého jednotlivého počítače je věcí všech uživatelů Internetu, daleko silnější než dnes, místo toho vzniklo doporučení nedovolit registrace domén druhé úrovně s kolizí v názvu s doménou úrovně první. Přeci jen, seznam domén byl zcela jasný a rozumný byl i předpoklad, že správci domén první úrovně budou na vzniklou situaci reagovat adekvátně spíše, než nevyčíslitelný dav neznámého počtu správců jednotlivých počítačů. A nemožnost registrovat v každé TLD cca 250 domén v té době opravdu naprosto nikomu nepřipadalo jako jakkoli významná skutečnost. Vlastnost / chyba knihoven byla sice v listopadu 1993 odstraněna, ale přesto ještě na počátku roku 2001, tedy po více než sedmi letech, měla zhruba polovina domén, kde vůbec bylo možné registrovat domény druhé úrovně, v nějaké formě omezení související s tímto problémem. Zhruba v téže době jsem oslovil elektronickým dopisem všechny správce takových domén, zda se domnívají, že stále ještě existují technické důvody pro toto omezení. Přestože počet odpovědí nebyl nijak závratný, všechny čtyři odpovědi naprosto jednoznačně konstatovaly, že po takové době již tyto důvody neexistují.

Tak. A když už známe pozadí, můžeme se směle vrátit do současnosti.

Poté, co zcela jasně pominuly bezpečnostní důvody, byl v mnohých případech nejvážnějším důvodem zachování omezení – omezení samo. Najít způsob, který by vyhovoval co nejširšímu okruhu uživatelů, není rozhodně jednoduché. Některé země se rozhodly pravidla neuvolnit, případně uvolnit jen část domén (obvykle ty, jejichž název je shodný s ccTLD) a blokované domény použít speciálním způsobem, případně je rezervovaly pro zatím neurčené budoucí účely. Komplikace přinášely vzniky a zániky nových TLD – naše .cs byla historicky první zaniklá TLD, nicméně od té doby se ze zániky a vzniky (obvykle v souvislosti s zániky různých státních útvarů) roztrhl pytel. Situace se dále zkomplikovala jednáními o nových gTLD, kde navíc byly nakonec schváleny trochu jiné domény, než o kterých se dlouho mluvilo. To vše byly zřejmě další rány pravidlům o zákazu registrací některých doménových jmen.

CZ.NIC se, jako správce ccTLD .cz, samozřejmě také nemohl vyhnout řešení této otázky. Přesto byla cesta ke zrušení omezení během na dlouhou trať – od prvních vážnějších úvah na toto téma uplynul prakticky rok. Nejsložitější bylo právě nalezení způsobu, jak domény uvolnit. Po poslední valné hromadě CZ.NIC je definitivně rozhodnuto. Kromě té části domén ( gov.cz, mil.cz, edu.cz a org.cz), které byly předány státu, budou ostatní prodány v dražbě. Ačkoliv podrobnosti budou zveřejněny až v polovině února (nestačí říct „dražba“ – musíte mít jasno, zda chcete minimální cenu a jakou, zda budete požadovat dražební jistotu, do kdy musí vydražitel zaplatit cenu a zejména, co se stane pokud ji nezaplatí, vyjasnit je třeba i některé další věci) je v této chvíli již zcela jasné, že uvolňované domény budou prodány tomu, kdo bude ochoten vysolit nejvíce peněz. Výnos dražby připadne nadaci Paraple.

Dražba jako finální řešení odsunula další kandidáty na řešení, jimiž bylo například losování nebo „souboj automatů“ (prosté uvolnění domén bez speciálních pravidel – registrovatelné běžným způsobem).

Princip „kdo dá víc“ je v oblasti domén poměrně neobvyklý – registrátor je povinen sloužit internetové komunitě jako takové – a jakkoli v mnoha zemích existují různá omezení, kdo smí a kdo vůbec nesmí registrovat domény, nevím o jiném případu v historii, kdy by se registrátor někde na světě odvážil mezi různými oprávněnými rozlišovat podle jejich ochoty zaplatit.

Osobně bych byl klidnější, kdyby CZ.NIC jednoznačně deklaroval, že princip „kdo dá víc“ považuje za naprosto výjimečný a nehodlá jej aplikovat v budoucnosti v dalších případech. Vždyť když se ekonomický princip dá odůvodnit jednou, příště by se jeho aplikace dala odůvodnit i v případech jiných – mohlo by to začít doménami jejichž název je shodný s více registrovanými ochrannými známkami v případě, že firem s takovou známkou je více (stejnou známku může mít registrováno několik firem) a skončit bychom mohli u systému, kdy by se každá žádost o doménu zveřejnila a po, řekněme, měsíci by se doména dražila mezi všemi zájemci o takové jméno – vše samozřejmě ve jménu a zájmu internetové komunity (vždyť firma velká a bohatá = firma velmi přínosná české internetové komunitě; firma malá, začínající a nebohatá – o fyzických osobách vůbec nemluvě – ta se přeci spokojí s tím, co velkým odpadne od stolu – stejně je jejich přínos Internetu zanedbatelný jako výše jejich daňové povinnosti). Dočkali bychom se i pravidelných předávání peněz dobročinným organizacím. V této souvislosti je nutné poukázat na to, že jakkoli CZ.NIC občas mluví o tom, že finanční přebytky budou použity na bohulibé účely, i kdyby všechny přebytky vrátil zpět do Internetu, nikdy do něj nevrátí tolik, kolik z něj nejprve odčerpal – proto snad CZ.NIC může podporovat tělesně postižené (a já souhlasím s tím, že ti peníze také potřebují), ale nikdy nebude moci hovořit o tom, že penězi podporuje český Internet, protože z něj bude vždy více peněz odčerpávat než tam vracet (a proto se také domnívám, že ceny za doménu mají být takové, aby k zbytečnému odčerpávání peněz a tím vzniku přebytku a tím vzniku otázky „kam s ním“ nedocházelo).

BRAND24

Na druhou stranu, je nutné si uvědomit, že se v této chvíli jedná o výjimečnou a jednorázovou akci, při které jsou – snad výjimečně – přípustné i neobvyklé prostředky – a doufejme, že tak to vnímá i CZ.NIC. A proto snad lze, výjimečně, akceptovat i výběr příjemce výnosu dražby i to, že, alespoň pokud vím, není tentokrát dar vázán na nějaký konkrétní projekt (nejlépe nějak související s Internetem).

Je zde ale ještě jeden úhel pohledu, který veškeré mé úvahy uvedené dříve staví do naprosto jiného světla. V době, kdy si okolnosti vynutily vznik organizace, která by převzala správu domény .cz od předchozího hegemona, vznikl CZ.NIC – a pokud vím, nikdo tehdy nenavrhoval nic jiného. CZ.NIC je organizace v zásadě otevřená, která navíc nerozhoduje o přistupování nových členů – prostě je akceptuje, takže se dá říct, že členem CZ.NIC a tím, kdo má za rovných podmínek vliv na dění na české doménové scéně, je každý, kdo má zájem. Rozhodnutí valné hromady tohoto orgánu je tedy tím nejreprezenta­tivnějším a „nejsprávnějším“ rozhodnutím, které je ve věci českých doménových možno udělat. A proto je, navzdory tomu, že já osobně považuji dražbu jako zvolené řešení za špatné, toto rozhodnutí nejsprávnějším z možných.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).