Hlavní navigace

Od nadšenců k byznysmenům

14. 8. 2006
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

 Autor: 29
Blížící se neoficiální výročí prvních bytů tekoucích z Česka do Internetu vyzývá k rekapitulaci toho nejzajímavějšího z historie českého Internetu. Téma je však natolik rozsáhlé, zajímavé a mezi pamětníky citlivé, že jeden článek průměrného rozsahu může postihnout nanejvýš jeho nejdůležitější milníky.

I tak je jisté, že některé zásadní souvislosti zůstanou opomenuty, jiné vylíčeny jinak, než si je pamatují lidé z centra dění a mnohé pikantnosti z úsvitu těchto dějin ani nebude možné zmínit – jednoduše proto, že si je hrstka zasvěcenců přísně střeží a na veřejnost ani nikdy neproniknou.

Dnes se denní užívání Internetu a jeho služeb zdá naprostou samozřejmostí i pro naprosté laiky, ale ve svých začátcích to byl vynález „obyčejnými lidmi“ nepochopený a nepochopitelný (jak už to tak u převratných vynálezů bývá). Síť, jejíž základy položil armádní projekt v USA, k tomu ostatně dlouho měla slušné předpoklady – její využití bylo omezeno na akademické, později alespoň nekomerční účely, k jejímu užívání byly nutné slušné znalosti a v neposlední řadě i finance.

Prvními uživateli proto byli vědečtí a vysokoškolští učitelé a studenti, zaměstnanci telekomunikačních firem a podobně. Zatímco však v USA a v západní Evropě se Internet významně rozvíjel již v polovině osmdesátých let, v Česku jsme si na něj museli počkat do pádu železné opony. Komunistický režim samozřejmě nebyl na podobné kapitalistické experimenty zvědavý a konec konců ani západní vlády nestály o to, aby podporou komunikačních technologií v sovětském bloku komunistům nějak pomáhaly.

Nástup Internetu v Československu tak byl poznamenán několikaletým zpožděním za vyspělým světem, ke kterému se bohužel posléze přidalo i váhání porevolučních vlád, které několika nešťastnými kroky zbrzdily rozvoj liberálního telekomunikačního prostředí v Česku (a nutno říci, že následky tohoto období jsou na českém Internetu patrné dodnes, stejně jako poněkud přehlíživý a nechápavý postoj státu vůči Internetu a jeho možnostem).

Aktivní využívání Internetu bylo proto začátkem devadesátých let výsadou omezené skupiny šťastlivců, kteří měli možnost přístupu (a schopnost jej ocenit) k nových technologiím na akademické půdě. Oficiální připojení ČR k Internetu proběhlo 13. února 1992, avšak ve skutečnosti už první spojení probíhala od listopadu roku 1991 – mezi pražským ČVUT a rakouským Lincem na sdílené lince o rychlosti 19.200 bit/s (Internet se o ni dělil s připojením do akademické sítě EARN).

Podrobné zmapování dějin Internetu před tím, než dorazil do Československa, najdete v seriálu Historie Internetu. Zasvěcený a důkladný výklad milníků českého Internetu vám pak podá seriál Patricka Zandla Historie českého Internetu.

Akademický Internet se v ČR následně poměrně rychle rozvíjel budováním celorepublikové páteřní sítě CESNET a městských metropolitních sítí. Zájemci z řad mimo akademickou sféru však měli smůlu. Neexistovali totiž žádní komerční poskytovatelé, kteří by jim připojení k Internetu mohli nabídnout. Šanci měly pouze organizace spolupracující s akademickou sférou (skrze CESNET) a potom členové sdružení CSUUG (přes firmu COnet). Exkluzivní licenci na provoz veřejných datových sítí totiž až do poloviny roku 1995 držela společnost Eurotel Praha, s. r. o., která z rozhodnutí úředníků měla těžit z monopolu na poskytování připojení k Internetu – jenže jej sama nenabízela, takže tak vlastně bránila rozvoji komerčního Internetu v Česku. Jak se bohužel ukázalo v dalších letech, nebylo to poslední pochybení státu ve věci spoléhání se na sílu monopolu při rozvoji místních telekomunikací.

Počítače jako ve sci-fi povídkách

Počítačoví fandové tak v Česku dlouho mohli podmínky svých západních kolegů jen závistivě sledovat. Není proto divu, že ještě před samotným nástupem Internetu v ČR (a i dlouho po něm) tu hrály prim ryze amatérské sítě – systém BBS a FidoNet. „BBSky“ (čti „bíbíesky“) opět nebyly žádnou technologickou novinkou, o jejich početném využívání v USA se ostatně můžete dočíst i v řadě sci-fi románů z osmdesátých let. V Česku přišly vhod o desetiletí později a dlouho dokázaly nástupu obliby modernějšího Internetu úspěšně čelit. BBS (bulletin board system) byl počítač, na kterém běžel automatický systém, poskytující připojeným uživatelům různé služby – stahování souborů, chat a podobně.

Protože však každé spojení vyžadovalo vlastní telefonní linku, musely být velké BBSky vybavené celým modemovým polem, což v raných dobách místních telekomunikací nebyla nijak levná záležitost (nezřídka tak některá BBSka byla „pověšená“ načerno na některé méně využívané podnikové lince). Kvalita tehdejších telefonních rozvodů také nebyla právě reprezentativní, takže spojení často padalo, což na druhou stranu vyvážila přítomnost tehdy pouze analogových ústředen, které účtovaly každé spojení pouze jednou, ať trvalo jakkoliv dlouho.

Na přelomu let 1989 a 1990 se také BBSky začaly připojovat do nadnárodní sítě Fido, která umožňuje dávkový přenos elektronické pošty (nejčastěji uprostřed noci, skrze komutované telefonické propojení jednotlivých stanic). Probdělé noci u fantastických možností neomezené komunikace, blízkost a zájmové spojenectví lidí, kteří se fyzicky mnohdy vůbec neznali (a jejichž přezdívky jim mnohdy vydržely dodnes i v reálném životě), tajemné kouzlo virtuálních přátelství a respektovaná pravidla diskusí, to vše jsou důvody, proč tehdejší fandové BBSek a Fida se slzou v oku u „neosobního“ Internetu jen vzpomínají na tehdejší časy.

Zatímco na západě běžně provozovaly BBSky i velké firmy jako IBM nebo Microsoft (které na nich poskytovaly podporu svým uživatelům), v Česku šlo o spíše o amatérskou záležitost, ze které vystupovaly do popředí ojedinělé výjimky, jako slavná Infima BBS, poskytující neuvěřitelných 32 linek k souběžnému připojení. V době svého největšího rozmachu měla na 25.000 uživatelů (většinou pražských), což je při tehdejších cenách počítačů a telefonů opravdu slušný výkon. Už tehdy se mezi uživateli BBSek objevovala jména, která se v následujících letech rozvoje českého Internetu měla stát slavnými – Patrick Zandl (který na jedné „BBS párty“ dokonce poznal i svoji budoucí manželku), Daniel Dočekal, Ivo Lukačovič, Marek Antoš, Ondřej Neff

Seznam a další

Vývoj však šel dál a po BBSkách nastoupil v roce 1996 „opravdový“ Internet, osvobozený od většiny akademických a monopolních limitů. Ceny za připojení byly sice stále drastické (za vytáčené připojení se kromě minutových poplatků platil i paušál v řádech tisíců, posléze stovek korun), ale už byly snesitelné i pro čím dál více domácích uživatelů. 24. dubna 1996 začíná vycházet legendární Neviditelný pes Ondřeje Neffa (existující dodnes), o měsíc později Ivo Lukačovič spouští svůj vlastní katalog webových stránek pod názvem Seznam (ten byste také měli na stejné adrese stále najít). Nikdy zcela nevysvětlené fámy z tehdejší doby říkají, že tak učinil na náklady svého tehdejšího zaměstnavatele (již zmíněné společnosti Infima), který se s ním následně vyrovnával i sníženou cenou za inzerci na Seznamu.

Vytváří se také sdružení NIX.CZ (Neutral Internet eXchange) a v únoru 1997 dochází ke spuštění peeringového centra. To je důležité pro vzájemné propojení sítí jednotlivých poskytovatelů – mj. proto, že i dnes je stále poměrně důležité, musejí-li data z jedné sítě „běžet“ přes půlku zeměkoule, či se jen v peeringovém uzlu přepojí do sítě cílového poskytovatele. A při tehdejších cenách za mezinárodní konektivitu vyřešil NIX.CZ poskytovatelům kromě technických i nemalé finanční trápení.

V roce 1996 se začínají „překlápět“ do internetové podoby také první tištěné tituly jako MF Dnes, Lidové noviny, Profit, Právo a další. Na Internet se dostávají i první orgány státu včetně ministerstev, úřadu vlády, či třeba Poslanecké sněmovny. Přidávají se také některé politické strany, i když většina politiků objeví Internet až o něco později.

Internet proti politikům

Oním impulsem pro procitnutí (části) politiků se staly události z konce roku 1998, které vešly do historie pod názvem “lidového” hnutí Internet proti monopolu. Tehdejší SPT Telecom oznámil zvýšení cen za vytáčené připojení o 62 procent, což donutilo “svatou trojici” českého Internetu (Patrick Zandl, Ondřej Neff, Ivo Lukačovič) k založení hnutí a k vyvolání bojkotu připojení od SPT Telecomu (lidé však tenkrát i vycházeli protestovat do ulic). Výsledkem bylo zavedení speciálního (a levnějšího) internetového telefonního tarifu Internet 99. Pro řadu lidí šlo o důkaz, že Internet již není hračkou pro omezený okruh nadšenců, ale důležitým předpokladem ekonomického rozvoje i součástí moderního života. Již o rok dříve (v září 1997) totiž například na Internet “pronikl” obchodní rejstřík, a web se tak stal nepostradatelným nástrojem pro podnikatele.

Nepochopení a laxní postoj státu k Internetu však dostaly šanci k řadě dalších opakování. Jedním z nich byla i volba privatizace Českého Telecomu do rukou strategického partnera (konsorcia TelSource), který nenaplnil očekávání a vzniklé komplikace pak celý sektor telekomunikací poškodily neúměrně dlouhým monopolem a odkládanou liberalizací. V roce 1997 začaly Lidové noviny na titulní stránce přetřásat skandál s údajným dvousetmilionovým úplatkem od TelSource na konto ODS a situace došla tak daleko, že se úplatkářskou aférou začal zabývat i nizozemský parlament a i v České republice byla ustavena parlamentní vyšetřovací komise. Ani jedna z nich však k vyvození politické, či jen morální odpovědnosti nedospěla.

V květnu roku 1998 se český Internet dočkal dalšího významného a již dlouze očekávaného předělu, a sice založení oficiálního správce české domény, sdružení CZ.NIC, z . s. p. o. Tím byl položen základ plnohodnotné a profesionální správy domén, která se do té doby odehrávala na spíše zájmovém základu – správcem, komunikujícím s mezinárodní organizací IANA, byl Jiří Orság. Doména .cz byla v té době zdarma, ovšem procesní a komunikační obtíže plynoucí z tohoto “amatérského” stavu byly pro další rozvoj Internetu a pro seriozní nástup velkých firem již dále neúnosné. CZ.NIC sdružoval zpočátku hlavně poskytovatele připojení a k dnešnímu stavu mu chyběla ještě jedna vlastnost: systém více registrátorů. Až do roku 2003 si totiž doménu .cz mohl zájemce registrovat pouze u CZ.NIC – bez ohledu na to, zda šlo o fyzickou osobu, nebo webhostera. Po reformě CZ.NICu odpadla nutnost komunikovat s koncovými uživateli a ti zase získali možnost volit registrátory podle nabízené ceny.

V roce 1999 nabídla česká pobočka internetové společnosti Czech On Line pod značkou Volný vytáčené připojení „zdarma“, tedy bez paušálu, což donutilo k témuž další poskytovatele. Ani v následujících letech však ke kýženému výraznému snižování cen za připojení nedocházelo – stát místo toho, aby podporoval nástup konkurence na telekomunikační trh a tím dosáhnul zlevňování služeb pro všechny, se dále choval tak, aby alespoň pro sebe dosáhnul určitého zvýhodnění (opakovaným udělováním exkluzivity Českému Telecomu v oblasti veřejné správy apod.). S tím koresponduje i „průšvih“ jménem Internet do škol (Indoš), kdy původní záměr připojit všechny základní a střední školy k Internetu končí finančním fiaskem a verdikty o závažných chybách od Nejvyššího kontrolního úřadu.

Konečně jsme světoví?

Komunitní a „svépomocný“ charakter vydržel českému Internetu poměrně dlouho a i nyní, po liberalizaci a při možnostech připojení téměř kdekoliv, se promítá například do míry rozšíření WiFi sítí, ve které patří ČR ke světové špičce. Pomalý rozvoj Internetu od protežovaných subjektů totiž lidi donutil k vzájemné výpomoci při připojování skrze bezdrátové sítě s minimálními náklady na provoz (a ovšem ne vždy optimální spolehlivostí). Český Telecom však pod novým majitelem snad konečně nastupuje do světově konkurenčního proudu, když nabízí ADSL (po poněkud váhavém období) za přijatelné ceny. U téměř všech větších poskytovatelů však například přetrvává jistá „investiční zdrženlivost“ a chuť k hojení ztrát, projevující se třeba v nezvykle nízkých datových limitech.

UX DAy - tip 2

Historii českého Internetu bychom mohli rozebírat na stovkách stran a nikdy by nebylo jisté, že jsme nějakou podstatnou okolnost zapomněli. Jisté je, že po dobách nešťastného tápání státu a kdysi monopolního operátora je český Internet konečně z dětských plen venku a nabídkou služeb směle sekunduje tomu „vyspělému“. Lze snad litovat, že namísto vývoje místních internetových firem v globální hráče jsou těmito kupovány, avšak i to je jistým znamením o zdraví místní konkurence. Přejme jí hodně sil a málo byrokracie do budoucna.


Článek původně vyšel ve zkrácené podobě pod názvem Od bláznů k byznysmenům v příloze Hospodářských novin – Internet a ve speciálu na www.iHNed.cz/in­ternet.

Jak dlouho jste již na (českém) Internetu?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je ředitelem médií vydavatelství Internet Info. V letech 2005 – 2008 působil jako šéfredaktor serveru Lupa.cz. Vystudoval Fakultu informatiky MU a Fakultu sociálních věd UK. Online komunikaci se věnuje i na svém blogu www.alesmiklik.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).