Hlavní navigace

DVB-T a přístup k Internetu

Sdílet

Přístup k Internetu v rámci vysílání DVB-T nebude tak snadný, jak se může zdát.

V souvislosti s lokální a plnou interaktivitou je vhodné si ujasnit, jaký je vztah mezi DVB-T a přístupem k Internetu. Právě digitální televize obecně (a DVB-T konkrétně) jsou totiž často prezentovány jako řešení pro přístup k Internetu pro skutečně masové uživatele. Pravda je taková, že DVB-T je schopné nabídnout určitou formu přístupu k Internetu, skrze lokální interaktivitu. Spočívala by v tom, že někdo v určitém okamžiku sejme vzorek určité omezené části Internetu, a ten nechá opakovaně vysílat ke všem příjemcům současně a opakovaně (na principu karuselu). Je to v zásadě stejné, jako brouzdání obsahem CDčka: můžete klikat a přecházet jen na ty stránky, které jsou na CD vypáleny. Uživatel tedy vidí a smí navštívit pouze to, co pro něj někdo jiný vybral. O nějakém kladení dotazů (skrze vyplňování formulářů) nemá smysl mluvit, protože chybí zpětná vazba, která by dotaz dopravila k příslušnému serveru.

Proč se tedy opakovaně vkládají tak velké naděje do zpřístupnění Internetu přes digitální TV pro širokou veřejnost? Proč tato myšlenka nachází tak velkou odezvu hlavně mezi politiky a zákonodárci? Není to nakonec proto, že zde někdo konkrétní bude rozhodovat o tom, kam se masy uživatelů budou moci dostat a kam nikoli?

I kdyby si koncoví uživatelé, již nad rámec standardu DVB-T, pořídili zpětný kanál a měli možnost ovlivnit to, co k nim přitéká, ani pak z toho nebude plnohodnotný přístup k Internetu. Uvědomme si totiž, co přesně znamená možnost ovlivnit obsah vysílaných dat: jde o data, vysílaná společně ke všem příjemcům. Pokud by si více uživatelů individuálně vyžádalo nějaká data, musela by všechna tato data být vysílána ke všem uživatelům současně, na principu jednorázového přenosu – a každý by si z nich vzal to, co si sám vyžádal. Pro jednoho uživatele by to nejspíše šlo, ale co třeba pro tisíce uživatelů současně? To by bylo stejné, jako kdyby tyto tisíce současně pracujících uživatelů (v dosahu stejného vysílače) seděly na jedné páteřní síti o kapacitě 20 až 24 Mbit/s, ze které ale ukusují rozhodující část přenosy televizních a rozhlasových programů, a dále opakující se datové přenosy (na principu karuselu). To by bylo nepoužitelné, alespoň podle názoru autora tohoto článku.

Plná interaktivita má smysl například k tomu, aby si uživatel objednal nějaký dávkový přenos většího souboru, nejspíše někdy v nočních hodinách, kdy je ve výsledném datovém proudu dostatek místa pro takovýto přenos. Nebo třeba pro hlasování v různých anketách (kde se dnes posílají hlasovací SMSky).

Představy, že lidé budou skrze své televizní přijímače interaktivně brouzdat celým veřejným Internetem, číst a odesílat svou poštu, účastnit se různých chatů a diskusí, nakupovat v e-shopech, hrát on-line apod., samozřejmě jsou realizovatelné – ale ne jen skrze DVB-T. Spíše tak, že příslušný set-top box bude vybaven nejen zpětným kanálem (pro možnost odesílání dat), ale také individuálním dopředným kanálem, skrze který bude stahovat specifická data, subjektivní pro daného uživatele. Ostatně, když už by takovýto set-top box byl připojen třeba na domácí přípojku ADSL, proč ji využívat jen v jednom směru (odchozím), kde je její propustnost navíc ještě malá, ve srovnání s příchozím směrem?

Smysl kombinace set-top box a TV a přínos digitální televize jako takové je pak hlavně v tom, že nahrazuje osobní počítač (PC-čko).