Navíc – a to je také podstatné – jde o souběžné vysílání více programů a výběr mezi nimi si provádí až příjemce na základě svých aktuálních preferencí. Můžeme si to představit na následujícím obrázku.
K dokreslení celého principu je vhodné dodat ještě to, že takovýto systém vysílání je výhradně jednosměrný a vysílateli (tomu, kdo zajišťuje vysílání) nedává šanci zjistit, kolik má skutečně aktuálních příjemců a kdo se na co dívá. Proto se také pro průzkumy sledovanosti musí používat různé peoplemetry či zpětné dotazování.
Po technické stránce se zde využívá toho, že „přenosová cesta“, vedoucí ke koncovým uživatelům (divákům), je dostatečně dimenzována tak, aby souběžný přenos více programů zvládla. Jenže to neplatí absolutně, tudíž i skrze pozemní vysílání, kabelovou televizi i satelitní vysílání se dá šířit jen omezený počet programů. Proto jsme také svědky bojů o licence a místa na transpondéru či v kabelu, což má řešit až digitalizace vysílání, díky níž je možné efektivněji využít existující kapacity (frekvence) a přenést skrze ně více programů souběžně. Ovšem stále ne neomezeně.
Dalším charakteristickým rysem klasického způsobu vysílání je jeho „stejnost“ pro všechny příjemce. Jelikož jde pouze o jednosměrný přenos (vlastně distribuci) jednoho a téhož signálu ke všem příjemcům, dostávají vlastně všichni stejný obsah. Ten nemůže být nijak diferencován, resp. individuálně přizpůsoben jednotlivým příjemcům podle jejich přání. Maximálně lze udělat to, že se do společného toku, přijímaného všemi, přidá něco, co je nějak zakódováno či jinak zabezpečeno, a dekódovat (přijímat) to mohou jen někteří příjemci. Ale na celém principu stejného obsahu pro všechny to nic nemění.
Naznačme si i některé další zajímavé důsledky. Například to, že z kapacitních důvodů i kvůli absenci zpětné vazby zde není prostor pro tzv. nelineární média. Tedy pro takové programy a služby, které nemají pevně dané (lineární) vysílací schéma, určené vysílatelem a stejné pro všechny příjemce, ale které si vybírají a určují jednotliví příjemci podle svých individuálních preferencí. Tedy pro služby jako je Video on Demand (VoD) apod.
Jiným specifickým důsledkem je třeba to, že reklama nemůže být individuálně přizpůsobována konkrétním divákům s výjimkou jejího umístění do konkrétního pořadu s jistou diváckou obcí. IPTV přenáší televizní vysílání z tohoto dosti svázaného a limitovaného prostředí do světa s velmi širokým spektrem možností pro poskytovatele (provozovatele) služby, jednotlivé televizní stanice, dodavatele dalšího obsahu a samozřejmě i koncového diváka – uživatele.
