Také to ale umožňuje vysílateli, aby přesně identifikoval diváka (příjemce), komunikoval s ním či alespoň věděl, co a jak dělá (a mohl tak monitorovat jeho preference). To následně umožňuje i různou míru individualizace a personalizace, třeba včetně již zmiňovaných reklam.
Druhou zásadní odlišností současné IPTV od klasického vysílání je to, že přenosový kanál není dostatečně dimenzován na to, aby ke koncovému příjemci (divákovi) přenášel více programů současně. Většinou umožňuje přenos jen jednoho jediného programu, což pak má zásadní důsledky pro příjemce (diváka): i když má ve své domácnosti více televizí a více lidí, kteří by se chtěli dívat na různé programy (což u klasického vysílání i některých jiných způsobu digitálního vysílání jde zcela standardně), mohou se všichni dívat jen na jeden program současně.
Samotný signál sice lze různě rozbočit a rozvést k více zobrazovacím jednotkám, ale zdroj signálu je jen jeden a nabízí jen jeden program. Důležité je ale uvědomit si, že nejde o principiální omezení IPTV jako takového, které by se nikdy nedalo změnit. Naopak. Jde pouze o dočasné omezení, které je dáno hlavně současným technickým řešením či spíše dostupnou kapacitou na cestě k příjemci.
Týká se především variant IPTV provozovaných nad přípojkami ADSL, kam se byť i jeden jediný program vejde jen tak tak. O něco lépe na tom bude ADSL2+, které má podstatně více přenosové kapacity a už by umožnilo přenášet k divákovi souběžně více programů. A nejlépe na tom samozřejmě budou vysokokapacitní optické přípojky (resp. různé varianty FTTx), které mají dostatek kapacity pro přenos ještě většího počtu programů souběžně, nemluvě o programech ve vysokém rozlišení obrazu.
Pokud je kapacita linky, přes kterou televizní vysílání proudí, dostatečná, tak za určitých okolností (v závislosti na kvalitě linky a službách poskytovatele) lze tedy i při použití IPTV na různých televizorech sledovat různé kanály. Je však tomu potřeba i více set-top-boxů podobně jako u terestrického digitálního vysílání.
Channel zapping
Většinou ale nyní ke koncovému příjemci (divákovi) přichází u IPTV vždy jen jeden program. Je tedy velmi důležité, jak vlastně funguje přepínání mezi různými kanály, resp. programy. Hlavně jak rychle. A tady právě je určitý zádrhel, protože přepínání u IPTV (tzv. channel zapping) přece jen může trvat o poznání déle než u klasického vysílání (ať už jiného digitálního nebo starého analogového), kde k přepínání dochází až přímo u diváka. V nejhorším případě i několik dlouhých sekund, v nejlepším případě méně než půl sekundy, podobně jako u tradičních systémů. Podle jedné studie z roku 2004 se průměrná doba přepnutí mezi dvěma programy (kanály) u IPTV pohybovala od dvou do pěti sekund, což už není nijak zanedbatelné.
V mezidobí, od roku 2004, technologie určitě zase o něco pokročily a problém s dlouhým přepínáním se mohl zmírnit, ale nezmizel úplně. V každém případě ale jde o jeden z faktorů, který vypovídá o celkové kvalitě poskytované služby.
